22 Cdo 1187/2026

Plný text

22 Cdo 1187/2026-458

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce: M. H., zastoupený JUDr. Ing. Šárkou Krejčířovou, Ph.D., advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovaným: 1) P. N., zastoupený Mgr. Markem Škráškem, advokátem se sídlem [adresa] a 2) Lesy České republiky, s.p., IČO [IČO], se sídlem [adresa] o určení vlastnického práva k nemovitým věcem a o určení existence služebnosti stezky a cesty, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 17 C 203/2022, o dovolání žalobce a žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 10. 9. 2025, č. j. 59 Co 260/2024-366, takto:

I. Dovolání se odmítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se žalobou domáhal určení, že on a jeho manželka, J. H., měli ke dni 17. 1. 2023 (úmrtí manželky) ve společném jmění manželů nemovité věci, a sice pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v obci a katastrálním území XY zapsané na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY, a dále pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v obci a katastrálním území XY zapsané na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY. Dále se žalobce domáhal určení, že pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY jsou jako služebné zatíženy věcným břemenem odpovídajícím služebnosti stezky a cesty ve prospěch panujícího pozemku žalobce parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, v rozsahu vymezeném geometrickým plánem.

2. Okresní soud v Kroměříži (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 7. 2024, č. j. 17 C 203/2022–248, určil, že „žalobce a jeho manželka J. H. byli ke dni 17. 1. 2023, k okamžiku smrti paní J. H., vlastníky, v režimu společného jmění manželů, těchto nemovitých věcí: pozemku parc. č. XY – vodní plocha o výměře XY, oddělený z pozemku parc. č. XY v obci a katastrálním území XY zapsaného na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY, a pozemku parc. č. XY – trvalý travní porost o výměře XY, oddělený z pozemku parc. č. XY v obci a katastrálním území XY zapsaného na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY“ (výrok I). Dále určil, že „služebný pozemek parc. č. XY v obci a katastrálním území XY a služebný pozemek parc. č. XY tamtéž jsou zatíženy věcným břemenem odpovídajícím služebnosti stezky a cesty ve prospěch panujícího pozemku parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, a to v rozsahu vyznačeném šrafováním červeně v geometrickém plánu č. 1079-277/2023 vyhotoveném GEODEZIÍ KROMĚŘÍŽ, spol. s r. o.“ (výrok II.). Rovněž rozhodl o nákladech řízení (výroky III – VI).

3. Soud prvního stupně zjistil, že podle katastru nemovitostí je žalovaný 1) vlastníkem pozemku parc. č. XY (a z něj odděleného pozemku XY), žalovaný 2) je vlastníkem pozemku parc. č. XY (a z něj odděleného pozemku parc. č. XY a parc. č. XY) a vlastníkem pozemku parc. č. XY je žalobce. Konstatoval, že žalobce nabyl vlastnictví pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v obci a katastrálním území XY mimořádným vydržením (§ 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, – „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“). Vyhověl žalobě i v části týkající se určení existence služebnosti. Uvedl, že žalobce prokázal držbu práva ze služebnosti po stanovenou vydržecí dobu 20 let a žalovaní neprokázali, že by se držby ujal v nepoctivém úmyslu.

4. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 9. 2025, č. j. 59 Co 260/2024-366, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a ve výroku pod bodem II jej změnil tak, že žalobu na určení služebnosti zamítl (výrok II); rozhodl též o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III).

5. V případě žaloby na určení, že části předmětných pozemků (resp. nově vzniklé pozemky) náležely ke dni 17. 1. 2023 (tj. ke dni úmrtí manželky žalobce) do společného jmění žalobce a jeho manželky, odvolací soud uvedl: Žalobce a jeho manželka nabyli na základě darovací smlouvy ze dne 7. 2. 1983 od paní M. M. (matky zesnulé manželky žalobce J. H.) nemovitosti (dům a pozemky) v obci a katastrálním území XY; pozemky měly výměru XY. Kromě darovaných pozemků se žalobce a jeho manželka chopili držby i části sousedních pozemků parc. č. XY o výměře XY ve vlastnictví žalovaného 2 ) a parc. č. XY o výměře XY ve vlastnictví žalovaného 1). Části těchto pozemků tvořily spolu s darovanými nemovitostmi jeden funkční celek, a tak byly předchůdci obdarovaných i jimi samotnými užívány. Hranice mezi darovanými nemovitostmi a pozemkem p. č. XY „v terénu patrné nebyly, přirozenou hranici však tvořil potok“[Pod bodem 25 odůvodnění však odvolací soud uvedl, že „z výpovědi svědků slyšených u odvolacího řízení bylo zjištěno, že již v době, kdy předmětné nemovitosti užívali manželé M. (předchůdci žalobce a jeho manželky), vedla kolem potoka (tedy zhruba v místě dnešního oplocení) dřevěná ohrada. Navíc za přirozenou hranici mezi svými pozemky a pozemky sousedními považovali jak manželé M., tak následně manželé H. koryto potoka (což potvrdili i slyšení svědci)“. Tento závěr je v souladu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně; není tedy zřejmé, co vedlo odvolací soud k poznámce, že hranice v terénu nebyly patrné, zřejmě tím měl na mysli nedostatek vytýčení hranic zeměměřičem)]. Jak žalobce a jeho manželka, tak jejich právní předchůdci, považovali za hranici mezi svými pozemky a sousedními pozemky koryto potoka, podél nějž byla ještě za předchůdců žalobce a jeho manželky zřízena dřevěná ohrada, která byla posléze (zřejmě v 90. letech 20. století) nahrazena plotem pletivovým.

6. Se zřetelem na přijaté právní posouzení věci vzal odvolací soud za rozhodné, že se žalobce a jeho manželka bez právního důvodu chopili i držby částí sousedních pozemků (které jsou předmětem tohoto řízení) již v roce 1983, v rozsahu, v jakém je užívali jejich předchůdci (rodiče manželky žalobce), a od té doby až do smrti manželky žalobce s chotí části předmětných pozemků nerušeně užívali jako jeden funkční celek, aniž se skuteční vlastníci pozemků parc. č. XY a parc. č. XY domáhali (žalobou) vyklizení pozemků (případně aniž podali jiný typ žaloby). Následně žalobce postavil kolem takto nabytých a užívaných pozemků plot, který se v nezměněné podobě nachází na daném místě doposud. Žalobce a jeho manželka tak dali jednoznačně najevo svou vůli nakládat s věcí (částí sousedního pozemku) jako s vlastní a rovněž věc fakticky ovládali, tedy se v roce 1983 chopili držby části pozemků žalovaných. Oplocení pozemků žalobcem (v místě stávající dřevěné ohrady) pak lze považovat pouze za projev vůle pozemky nadále držet (projev panství nad věcí); nejedná se však o uchopení se držby jako takové, k tomu došlo již po darování nemovitostí. Ani z judikatury Nejvyššího soudu nevyplývá, že by oplocení pozemku bylo nezbytnou podmínkou uchopení držby, když hranice v terénu byly jinak patrné (v této věci se jednalo o dřevěné ohraničení a koryto potoka). Odvolací soud ve prospěch závěru o vydržení pozemků upozornil na skutečnost, že vlastníci dotčených pozemků proti držbě pozemků žalobcem až do současné doby nijak nezasáhli. Žalovaný 1) pouze upozorňoval žalobce, že část jeho zahrady se nachází na pozemku žalovaného 1); žalobu na ochranu svého vlastnického práva však nepodal. Ve shodě se závěrem soudu prvního stupně i odvolací soud konstatoval, že konkluze o mimořádném vydržení sporných pozemků je tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s rozsudkem ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (tento rozsudek je – shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz).

7. V případě druhého nároku na určení existenci služebnosti stezky a cesty odvolací soud rekapituloval pozici účastníků řízení, přičemž uvedl, že žalobce v řízení nejprve požadoval zřízení věcného břemene odpovídajícího služebnosti chůze a jízdy při vstupu na všechny jeho pozemky s vysvětlením, že jím vyznačená cesta je v současné době jediná přístupová k trvale obývanému domu č. p. XY. Žalovaný 2) mu sdělil, že mu „nemůže být povolen volný přístup jako věcné břemeno“. Až v podání ze dne 18. 12. 2023 žalobce tvrdil, že on a jeho manželka, jakož i jejich právní předchůdci od roku 1949 užívali jako přístup ke svým pozemkům cestu vybudovanou přes pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, a to jako pěší cestu i cestu pro vjezd osobním automobilem na svůj pozemek parc. č. XY. Má tudíž za to, že nabyl právo cesty a stezky ve formě služebnosti na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Jedná se o vybetonovanou cestu užívanou pro pěší i jako vjezd osobních automobilů. Odvolací soud zjistil, že žalobce dlouhou dobu užíval části pozemků ve vlastnictví obou žalovaných pro přístup ke svým pozemkům z veřejné komunikace, ačkoliv si byl vědom, že mu užívané části pozemků nepatří, a užíval je s tichým souhlasem jejich vlastníků, který mohl být kdykoliv odvolán. Kromě tohoto souhlasu žalobce nemá soukromoprávní titul, na jehož základě by byl oprávněn k přecházení a přejíždění pozemků ve vlastnictví žalovaných. Žalobce se snaží proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, proto nemůže být držitelem nikoliv v nepoctivém úmyslu. Odvolací soud upozornil na to, že sám žalobce uvedl, že žádná dohoda o užívání cesty neexistovala, nebylo žádné smluvní ujednání, ale žalobce a jeho předchůdci užívali pozemky žalobců jako přístupovou cestu ke svým pozemkům dlouhodobě. Žalobce postupně upravoval mostek, vylepšil jej i pro vjezd automobilů (tedy ho vybetonoval). Žalobce se o nájezd i mostek staral, neboť se jednalo o jím využívanou cestu k jeho pozemkům. Přesto nelze uzavřít, že by žalobce cestu udržoval z důvodu, že by měl za to, že je oprávněným z věcného břemene (ze služebnosti). Nelze dovodit, že by žalovaní údajnou držbu práva žalobcem trpěli [žalovaný 2) výslovně sdělil, že mu cestu formou věcného břemene nepovolí]. Odvolací soud uzavřel, že žalobce neprokázal, že vykonává obsah drženého práva služebnosti stezky a cesty a jeho žaloba v této části nebyla důvodná. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II tak, že žalobu zamítl.

8. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu výroků II a III) podává žalobce dovolání a jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“); ohlašuje uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání vymezuje v intencích § 237 o. s. ř. tím, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále také na řešení otázky, která je v rozhodování dovolacího soudu rozhodována rozdílně, a otázky, která doposud nebyla řešena“. Tyto otázky pak formuluje, aniž by u nich vymezil konkrétní (zvlášť pro každou otázku) předpoklad přípustnosti dovolání; takové vymezení je zcela nedostatečné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3769/2023, ve kterém se uvádí: Pro řešení právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria vylučuje současné naplnění jiného, a vymezení přípustnosti dovolání není řádné, bylo-li provedeno označením více alternativ přípustnosti pro jednu konkrétní právní otázku.). Zpochybňuje též závěr odvolacího soudu o výprose, s polemikou však nepojí žádný konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání.

9. Otázky formulované v článku II textu dovolání nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit, neboť dovolatel nespojil znění každé jednotlivé otázky s některým z předpokladů přípustnosti dovolání, a tudíž dovolací soud nemůže v rámci plnění zákonné sjednocovací role judikatury obecných soudů posoudit, zda konkrétní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, popřípadě zda se jedná o otázku dosud neřešenou, nebo o otázku, jež je Nejvyšším soudu posuzována rozdílně nebo konečně o otázku, jejíž řešení sice judikatura Nejvyššího soudu reflektuje, nicméně by měla dovolacím soudem být nově posouzena. V rozsahu otázek vymezených v článku II textu je tak pro nesplnění náležitostí plynoucích z § 241a odst. 2 o. s. ř. dovolání věcně neprojednatelné (je vadné); srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 (toto usnesení je - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), nebo stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.

10. V textu dovolání však žalobce obsahově vymezuje další otázky, které jsou s předpokladem přípustnosti spojené, a tudíž potenciálně způsobilé přípustnost dovolání založit. Dovolatel má za to, že „Nejvyšší soud se prozatím ve své judikatuře nezabýval otázkou, zda lze dát najevo užívání pozemků z titulu věcného břemene tím, že osoba, která tvrdí vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni se o předmětné pozemky stará a udržuje je (odklízí nečistoty, listí, sníh, seká trávu atd.), provádí stavební úpravy předmětné cesty (vybetonování, rozšíření, přimontování zábradlí), je s ní ze strany třetích osob jednáno jako s osobou oprávněnou rozhodovat o pozemcích.“ K tomu dodává, že těmito činnostmi byla vůle držet právo odpovídající věcnému břemeni (animus) dána najevo vlastníkům služebného pozemku a vlastníci držbu trpěli. Dále žalobce tvrdí rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně označuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023) a uvádí, že nesoulad s rozhodovací praxí založil odvolací soud tím, „že po žalobci požaduje, aby ‚disponoval‘ právním důvodem (byť domnělým), na jehož základě by se mohl domnívat, že je oprávněným z věcného břemene (služebnosti).“ Konečně dovolatel vymezuje právní otázku, jež je v judikatuře dovolacího soudu rozhodována rozdílně, a sice, na základě jakých skutečností lze usuzovat na držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni/služebnosti. Připomíná, že „v řízení poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6.2023, sp. zn. 22 Cdo 927/2023, ve kterém se řešil skutkově velmi podobný případ. Nejvyšší soud zde dospěl k závěru o mimořádném vydržení práva odpovídajícímu věcnému břemenu (služebnosti)“. Že tomu tak bylo, dovozuje z toho, že Nejvyšší soud odmítl dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 2022, č. j. 95 Co 115/2022-370, z něhož dovolatel cituje, a dodává: „Odvolací soud naopak poukazuje na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení sp. zn. 22 Cdo 2098/2023 ze dne 25. 6. 2024, usnesení sp. zn. 22 Cdo 1386/2025 ze dne 29. 7. 2025 či rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2914/2024 ze dne 30. 12. 2024.“ Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II a III zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

11. Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání jen obecně tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a navrhuje jeho „zamítnutí“.

12. Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání polemizuje s tvrzením o předpokladech přípustnosti dovolání žalobce vymezených v článku II textu dovolání, tedy s těmi, ohledně kterých dovolatel řádně nevymezil předpoklad jejich přípustnosti. Ve vyjádření mj. uvádí, že jestliže „o to žalobce bude mít zájem, je žalovaný 2) ochoten uzavřít se žalobcem smlouvu o zřízení věcného břemene cesty a stezky v rozsahu dle geometrického plánu č. 1079-277/2023, jež je nedílnou součástí rozsudku soudu I. stupně, a to za úplatu ve výši 10 000 Kč“. Žalovaný 2) navrhuje, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto, a pro případ, že dovolací soud dojde k závěru, že dovolání je přípustné, zamítnuto.

13. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod body I a III podává dovolání rovněž žalovaný 2) s tím, že napadené výroky rozsudku odvolacího soudu jsou založeny na nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se, že soudy obou stupňů posoudily okamžik uchopení držby žalobcem v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Podle ustálené judikatury je pro vznik držby nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní – držební vůle (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis) – fakticky ovládá věc ten, kdo vykonává panství nad věcí. Soudy na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, přijaly názor, že držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby. K závěru o držbě pak nestačí zjištění, že držitel pozemek užíval. V případě, kdy se držitel ujímá bezprostřední držby k věci bez ohledu na vůli dosavadního vlastníka, je dán zájem na držbě dosavadního vlastníka a zákon zde chrání držbu dosavadního držitele tak, že tento svou držbu proti své vůli pozbývá až tehdy, kdy skutečně ztratí faktickou moc nad věcí (pozbude tedy corpus). Žalovaný 2) dovozuje, že pokud žalobce s manželkou či jejich právní předchůdci svým jednáním stávající vlastníky dosud neoplocených pozemků nezbavili držby (možnosti s předmětnými pozemky fakticky nakládat), nelze hovořit o tom, že žalobce s manželkou, popř. jejich právní předchůdci, předmětné pozemky drželi, resp. že drželi vlastnické právo k nim; toto právo stále náleželo stávajícímu vlastníkovi, který držbu svých neoplocených pozemků mohl vykonávat např. prostřednictvím svých zaměstnanců nebo pověřených osob. Dovolatel tedy namítá, že soudy uvedený znak držby vlastnického práva (corpus) v projednávaném případě vůbec nezkoumaly a dospěly k nesprávnému právnímu závěru, a to, že žalobce a jeho manželka se chopili držby předmětných pozemků dne 7. 2. 1983, resp. okamžikem, kterým byla uzavřena darovací smlouva. V této době však stávající vlastník předmětných pozemků nebyl držby zbaven, neboť nemovitosti žalobce ani předmětné pozemky nebyly oploceny a byl na ně volný přístup. Uzavřením darovací smlouvy však na žalobce mohlo přejít toliko vlastnické právo k převáděným nemovitostem, nikoli držba předmětných pozemků jako taková. Ke ztrátě faktického panství nad věcí došlo dle názoru žalovaného 2) až v okamžiku, kdy žalobce zřídil kolem svých nemovitostí a předmětných pozemků plot, kterým vytvořil jeden uzavřený, jasně prostorově vymezený funkční celek, čímž vyloučil třetí osoby (a tím i stávajícího vlastníka) z přístupu na předmětné pozemky, a tedy znemožnil stávajícímu vlastníkovi s předmětnými pozemky fakticky nakládat. K tomuto okamžiku však již byl žalobce a jeho manželka zcela jistě v nepoctivém úmyslu, neboť plot postavili tak, jak jej vytyčil geodet před rokem 1989. Žalobce a jeho manželka se tedy nejpozději k datu vytyčení hranic geodetem museli dozvědět, že jejich pozemky nesahají až k potoku, ale dosahují pouze zhruba do poloviny prostoru mezi domem žalobce a potokem.

14. Žalovaný 2) dále tvrdí, že soudy obou stupňů posoudily v projednávaném případě „absenci nepoctivého úmyslu držitele při uchopení držby“ v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Zdůrazňuje, že průměrný člověk se při obvyklé opatrnosti seznámí s výměrou kupovaného pozemku a pokud jde o jeho hranice, neměl by se spokojit s jejich ukázáním z dálky, aniž by byly odděleny od sousedních pozemků nějakou rozhradou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2288/2024). Při uchopení držby hranice předmětných pozemků a ani pozemků ve vlastnictví žalobce nebyly v terénu zjevné, a významná je i existence veřejné cesty, která procházela mezi domem žalobce a potokem a jezdilo se po ní do lesa. S ohledem na existenci cesty, o které žalobce i jeho manželka věděli, byla pojmově vyloučena vlastnická držba pozemku, přes který cesta vedla.

15. Při právním posouzení věci vycházely soudy obou stupňů zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podmínkou mimořádného vydržení (vyjma vydržecí doby) je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí (držitel), že vlastníkem věci je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek pro mimořádné vydržení. Žalovaný 2) požaduje, aby tato v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešená právní otázka byla posouzena jinak, „absence nepoctivého úmyslu držitele by měla pokrývat nabytí i následný výkon držby, jinak bude soudní ochrana poskytována faktickému, vědomě protiprávně udržovanému stavu“. K tomu uvádí tyto argumenty: Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, dochází k závěru, že v průběhu 20leté vydržecí doby má vlastník dost prostoru pro uplatnění svého práva. Opak je však pravdou. Nová právní úprava je platná teprve od 1. 1. 2014. K „vyjasnění“ všech důležitých pojmů a otázek souvisejících s mimořádným vydržením došlo až v květnu 2023. Vlastník byl předchozí právní úpravou (do 31. 12. 2013) dostatečně chráněn, tudíž držitel, který si byl své neoprávněné držby vědom a neměl, jak prokázat „poctivost“ své držby, nezahajoval soudní spor za účelem získání vlastnického práva k cizí věci. Zahajovat soudní spor nebyl nucen ani vlastník, neboť ztráta vlastnického práva mu bez dalšího nehrozila.

16. Nová právní úprava však poskytuje mimořádnou ochranu „faktickému stavu“, tedy držiteli, nikoliv vlastnickému právu vlastníka, přičemž vlastník se mohl se všemi podmínkami nutnými pro zachování svého vlastnického práva seznámit až v květnu 2023, tedy dlouho po skončení přechodného období, ve kterém ještě teoreticky mohl na změny přinesené novou právní úpravou adekvátním způsobem reagovat. Vlastník tedy neměl v podstatě žádnou dobu na to, aby podle nové právní úpravy a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu své vlastnické právo ochránil. Pokud tedy se tedy držitel chopil držby části cizího pozemku např. dne 2. 2. 2000 a následující den, tedy 3. 2. 2000 byl prokazatelně vlastníkem na tuto skutečnost upozorněn, pak to dle stávajícího výkladu Nejvyššího soudu nemá na poctivý úmysl držitele, a tedy možnost nabýt vlastnické právo na základě mimořádného vydržení, žádný vliv. To potvrzuje dle žalovaného 2) i průběh projednávané věci; žalobce si svévolně (poté co si k vytyčení vlastnických hranic pozval geodeta a znal tedy přesný průběh vlastnických hranic svých pozemků) zaplotil části cizích pozemků, a to v době, kdy nebylo možné nabýt vlastnické právo na základě vydržení. Za předchozí právní úpravy byl žalovaný 2) chráněn tím, že žalobce nebyl schopen prokázat držbu předmětných pozemků v dobré víře, resp. existovaly důkazy vyvracející dobrou víru žalobce. Tyto důkazy přitom předložil sám žalobce. Po 1. 1. 2019 se však žalobce úspěšně domohl vlastnického práva k předmětným pozemkům na základě mimořádného vydržení, neboť žalovaní dle názoru soudů obou stupňů neprokázali nepoctivý úmysl žalobce ke dni uchopení držby, přestože se žalobce v podstatě sám přiznal, že si připlotil cizí pozemky. Dovolatel proto tvrdí, že v rozporu s podmínkami pro vyvlastnění uvedenými v Listině základních práv a svobod v případě mimořádného vydržení dochází ke ztrátě vlastnického práva bez náhrady a v soukromém zájmu držitele. Dodává, že má celorepublikovou působnost a spravuje majetek státu čítající statisíce pozemků. Nebylo a není v jeho silách dostupnými metodami za přijatelných finančních podmínek prověřit faktický stav všech spravovaných pozemků a jejich případné užívání třetími osobami. Žalovaný 2) s ohledem na shora uvedené žádá Nejvyšší soud, aby přehodnotil svůj výklad týkající se „nepoctivého úmyslu držitele“ tak, aby nezbytnou podmínkou pro nabytí vlastnického práva na základě mimořádného vydržení byla absence nepoctivého úmyslu držitele, a to po celou dobu nutnou pro mimořádné vydržení.

17. Žalovaný 2) navrhuje, aby dovolací soud zrušil výroky I a III rozsudku odvolacího soudu a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

18. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto. Tvrdí, že námitky žalobce mají skutkovou povahu a podle judikatury Nejvyššího soudu není oplocení pozemku podmínkou jeho držby. K tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1999/2014. Také požadavek, aby držitel vyloučil dosavadního vlastníka z držby, z judikatury nevyplývá. Pokud jde o hodnocení poctivosti úmyslu držitele, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2288/2024, s tím, že úvaha odvolacího soudu o nedostatku nepoctivosti jeho úmyslu je řádně odůvodněna a není zjevně nepřiměřená. Nesouhlasí ani s požadavkem na změnu judikatury dovolacího soudu.

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení žalobce advokátem, respektive u žalovaného 2) osobou (zaměstnancem), která má právnické vzdělání [§ 241 odst. 1 a 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda jsou dovolání žalobce a žalovaného 2) přípustná (§ 237 o. s. ř.).

20. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

21. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

22. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

23. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).

24. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejsou přípustná.

25. K dovolání žalobce:

Dovolatel klade otázku, zda „lze dát najevo užívání pozemků z titulu věcného břemene“ tak, že někdo o ně pečuje způsobem v dovolání uvedeným. Podle jeho názoru jde o otázku v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou.

26. Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). Dovolací soud opakovaně vyslovil: „Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis, resp. corporalis possessio – prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, a řadu dalších rozhodnutí). Zda jde v konkrétní věci podle obecných názorů a zkušeností o faktické ovládání věci, a je tak naplněn stav označovaný jako corpus possessionis, záleží vždy na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 6010/2016). Nelze tedy jednoznačně a pro všechny případy jednotně stanovit, jaké konkrétní skutečnosti mají vyústit v závěr o držbě jako faktickém ovládání věci. Vždy bude záležet na konkrétní situaci; některé skutečnosti mohou ve spojení s dalšími být hodnoceny jinak, než kdyby další skutečnosti byly jiné. V souladu s tím dovolací soud též konstatoval: „Samotné kosení jinak neudržovaného sousedního pozemku ještě nemusí být projevem držby samotné. Motivy tu mohou být různé – zamezení imisí z neudržovaného pozemku, nepěkný výhled na zanedbaný pozemek, opatření krmiva pro chovaná zvířata apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3770/2020).

27. Stejně tak platí, že přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek), ještě neznamená, že je držitelem věcného práva (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001). Vlastník pozemku, který má být podle tvrzení žalobce zatížen služebností, se žalobě ubrání, prokáže-li, že žalobce se ujal držby v nepoctivém úmyslu (§ 1095 o. z.).

28. Je na žalujícím, aby prokázal, že se ujal držby služebnosti; nestačí pouhý důkaz užívání něčí věci. Zpravidla tedy musí uvést skutečnosti, kvůli kterým se domníval, že cizí věc užívá na základě práva ze služebnosti. Ten, kdo se vydržení práva služebnosti domáhá, musí prokázat, že toto právo po určitou zákonem stanovenou dobu jako právo věcné držel, tj. fakticky vykonával jeho obsah (corporalis possessio) s úmyslem mít ho pro sebe (animus possidendi), a to bez ohledu na to, zda mu takové právo náleží, či nikoli. Samotné faktické užívání věci cizí („corpus“) proto bez dalšího není možné kvalifikovat jako držbu práva služebnosti, a proto ani nemůže vést k vydržení tohoto práva. Jedná se jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, může však být realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu. Důkazní břemeno ohledně držby práva, tedy i ohledně držební vůle („animus“), pak tíží toho, kdo se vydržení (ať už řádného či mimořádného) domáhá (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2914/2024).

29. Ten, kdo se domáhá určení služebnosti, kterou nabyl vydržením, sice nemusí prokazovat právní důvod (a ohledně právního důvodu byla poznámka odvolacího soudu, že žalobce žádným právním důvodem „nedisponuje“ nepřiléhavá, k tomu viz níže), nicméně je na něm důkaz, že se ujal držby služebnosti (že měl „animus“ i „corpus“); nemusí prokazovat kvalitu této držby (zda jde o držbu kvalifikovanou, resp. uchopenou nikoliv v nepoctivém úmyslu). Žalobce v řízení neuvedl nic, z čeho by na jeho místě průměrný člověk při běžné opatrnosti (k tomu viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022) dovodil, že vykonává právo odpovídající služebnosti, a z čeho se podává jeho držební vůle („animus“ – nejde tu o pouhou vnitřní vůli, ale o to, jak je promítnuta navenek a o co se opírá). Tomuto judikatorně ukotvenému obecnému požadavku pak zjevně významem nemůže konkurovat argumentace žalobce o tom, že se o cestu různým způsobem staral, neboť to samo o sobě důkazem držby služebnosti není, neboť, jak uvedl odvolací soud, mohla být jeho motivem skutečnost, že cestu potřeboval k přístupu. Nejde tedy o otázku, která by v judikatuře dovolacího soudu nebyla řešena, a napadené rozhodnutí není s touto judikaturou v rozporu; uvedená námitka tak nemůže založit přípustnost dovolání.

Dovolatel klade otázku, zda bylo nutné na něm požadovat, aby disponoval právním titulem (byť domnělým), na základě kterého by se mohl domnívat, že je oprávněným z věcného břemene (služebnosti).

30. K řešení této otázky odvolací soud, mimo jiné, uvedl: „Žalobce tak nedisponuje žádným právním důvodem (byť domnělým), na základě kterého by se mohl domnívat, že je oprávněným z věcného břemene (služebnosti) a že z tohoto důvodu může chodit a jezdit přes pozemky žalovaných“. Je skutečností, že mimořádné vydržení není podmíněno prokázáním právního důvodu držby; k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1074/2024). Citovaná věta je však dovolatelem vytržena z textu bodu 45 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž ovšem k podmínkám mimořádného vydržení práva odpovídající služebnosti stezky a cesty odvolací soud předestřel i to podstatné, tj. že žalobce neprokázal samotnou držbu práva, jehož mimořádného vydržení se domáhal. Poznámka o právním důvodu míří již k posouzení kvality držby, měla by tedy vliv na právní posouzení jen v případě, že by byla prokázána samotná držba. Na řešení uvedené otázky tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a absentuje tak obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

Dovolatel klade otázku, na základě jakých skutečností lze usuzovat na držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni/služebnosti.

31. Při řešení předestřené otázky žalobce opírá přípustnost dovolání o údajně nejednotnou judikaturu dovolacího soudu. V intencích § 237 o. s. ř. byl proto povinen vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. S tímto požadavkem pak souvisela i povinnost žalobce označit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (konkrétní rozhodnutí) a uvést, v čem je tato praxe, vymezil-li inkriminovaný důvod přípustnosti dovolání, rozporná (k tomu srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 35 a následující odůvodnění, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16).

32. V této věci dovolatel nijak neupřesnil, proč by měla být judikatura dovolacího soudu rozporná; uvedl jen spisové značky rozhodnutí. Jeho argumentace je založena jen na tom, že cituje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 927/2023, a dodává: „Odvolací soud naopak poukazuje na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení sp. zn. 22 Cdo 2098/2023 ze dne 25. 6. 2024, usnesení sp. zn. 22 Cdo 1386/2025 ze dne 29. 7. 2025 či rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2914/2024 ze dne 30. 12. 2024.“ O jaký rozpor by mělo jít, neuvádí. Takové vymezení předpokladu přípustnosti dovolání je zcela nedostatečné, a dovolací soud se tak touto otázkou nemohl zabývat. Navíc dovolatelem odkazované rozhodnutí je usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, jež má v hierarchii rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu omezený precedenční význam. Podstatnějším však je, že odkazované rozhodnutí vyznívá ve prospěch žalující držitelky práva na základě – s projednávanou věcí – nesouměřitelných skutkových okolností, jež lze z odůvodnění rozhodnutí jednoduše zjistit.

33. Ze shora uvedeného plyne, že o dovolání žalobce směřujícího proti výroku II rozsudku odvolacího soudu nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a jenž dovolatel napadl jako výrok akcesorický, je dovolání objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

34. K dovolání žalovaného 2):

K okamžiku relevantnímu pro faktické uchopení držby pozemku jiného vlastníka držitelem

35. Dovolání v této části lze shrnout tak, že žalovaný 2) má za to, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, zda jde o uchopení držby pozemku, jestliže pozemek není oplocen a jeho vlastník, odlišný od (údajného) držitele, má faktickou možnost jej dále ovládat. Tvrdí, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tuto rozhodovací praxi však výslovně nijak nespecifikuje. Toliko uvádí: „Dle ustálené judikatury je pro vznik držby nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní – držební vůle (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis) – fakticky ovládá věc ten, kdo vykonává panství nad věcí. Soudy na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 728/2000 přijaly názor, že držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby“.

36. Ve zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, se skutečně uvádí, že pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní – držební vůle (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis). Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Dovolatel tvrzený rozpor blíže nevysvětluje, z obsahu dovolání se však podává, že podle něj není možné, aby se někdo ujal držby neoploceného pozemku, a vysvětluje to tím, že jeho vlastník má v takovém případě stále možnost vykonávat své vlastnické právo.

37. Nejvyšší soud však již v rozsudku ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3342/2010, konstatoval, že oplocení pozemku může mít význam pro posouzení rozsahu držby nebo může sloužit jako jeden z důkazů pro posouzení úmyslu mít věc pro sebe; není však rozhodující skutečností. Oplocení pozemku jistě lze v konkrétních okolnostech věci kvalifikovat jako výraznou okolnost vyjadřující vůli k uchopení držby pozemku. Naopak odstranění oplocení samo o sobě nemusí vyjadřovat pozbytí držby pozemku (např. proto, že držitel pozemku nemá finanční prostředky na jeho obnovení, ale jiná osoba se držby fakticky nechopí) – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2259/2019. Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že oplocení pozemku je jednou ze skutečností důležitých pro posouzení uchopení držby, nikoliv však skutečností rozhodující. Rozsáhlá judikatura dovolacího soudu se zabývá posouzením držby a vydržení v případě, že nabyvatel pozemku se chopí spolu s nabytým pozemkem i držby části či celého sousedního pozemku (parcely), přičemž uvedená skutečnost je zpravidla dána právě nedostatkem oplocení. Závěr, že se lze chopit držby neoploceného pozemku, tak není v rozporu s žádným rozhodnutím dovolacího soudu.

38. Žalovaný 2) popírá držbu žalobce proto, že se vlastník [tedy žalovaný 2), resp. stát] mohl chopit kdykoliv užívání a držby neoploceného pozemku. To není relevantní argument. Držby oploceného i neoploceného pozemku se může kdykoliv chopit osoba odlišná od vlastníka, a to dokonce i tak, že jej z držby vypudí. Proto zákon upravuje držební (posesorní) žaloby, a ty předpokládají možnost rušení či vypuzení z držby. Pro posouzení držby však není rozhodný potenciální stav (kdo může pozemek začít fakticky užívat – to může být kdokoliv), ale stav reálný. J. Krčmář k tomu uvedl, že corpus possessionis není dán „možností s věcí nakládati“ (v četných případech má tuto možnost neomezená řada osob, např. s pozemkem může nakládat každý kolemjdoucí), ani „výhradní možností věcí nakládati“ (taková možnost je tu jen zřídka, viz např. cennosti ukryté na nepřístupném a jen držiteli známém místě), ani nerušeným nakládáním (držitel může být v držbě rušen, a naopak možnost nerušeného nakládání ještě nemusí založit corpus). Dodal, že „corpus possessionis“ může být natolik různý, že se „vzpírá jednotnému formulování“ (Krčmář, J. Právo občanské. Díl II., Práva věcná. 3. doplněné vydání, Praha 1946, reprint Wolters Kluwer 2014, s. 69 a násl.). Podobně, byť obecněji, viz Rouček, F., Sedláček, J., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II., s. 86).

39. Odvolací soud vyšel z toho, že „bylo zjištěno, že již v době, kdy předmětné nemovitosti užívali manželé M. (předchůdci žalobce a jeho manželky), vedla kolem potoka (tedy zhruba v místě dnešního oplocení) dřevěná ohrada. Navíc za přirozenou hranici mezi svými pozemky a pozemky sousedními považovali jak manželé M., tak následně manželé H. koryto potoka (což potvrdili i slyšení svědci). Pozemky tvořily jediný funkční celek. Za této situace není závěr soudů o držbě pozemků žalobcem a jeho manželkou zjevně nepřiměřený a není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Pro posouzení běhu vydržecí doby v této věci proto není se zřetelem na shora připomenuté judikatorní i doktrinální teze podstatné, zda se žalobce a jeho manželka ujali držby ke dni uzavření darovací smlouvy nebo později v tomto roce. Uplatněný předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán.

K poctivosti úmyslu žalobce při uchopení držby

40. Odvolací soud se při posuzování poctivosti úmyslu žalobce neodchýlil od závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2288/2024. V tomto usnesení se uvádí: „Průměrný člověk, tedy osoba, která je svéprávná a má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností (viz zákonné vymezení v § 4 odst. 1 o. z.), se při obvyklé opatrnosti seznámí s výměrou kupovaného pozemku a pokud jde o jeho hranice, neměl by se spokojit s jejich ukázáním z dálky, aniž byly odděleny od sousedních pozemků nějakou rozhradou.“

41. V nyní posuzované věci byly sporné pozemky podle zjištění soudů obou stupňů odděleny „dřevěným ohraničením“. Nešlo o koupi, ale o darování, a žalobce i jeho manželka znali držební poměry v místě dlouho před darováním (žalobce od roku 1974), neboť jejich předchůdci byli rodiče manželky žalobce. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007, konstatoval: „Ve prospěch dobré víry držitele pozemku, jehož výměra přesahuje 50 % výměry pozemku nabytého, mohou svědčit tyto okolnosti případu: právním předchůdcem držitele byla osoba mu blízká, titulem nabytí jeho pozemku byl dar, nabytý a držený pozemek tvoří ohrazený ucelený funkční celek, jde o držbu více pozemků, které na sebe nenavazují, a jeden z nich je zastavěný.“ Tím spíše to musí platit pro benevolentněji posuzovanou držbu v nikoliv nepoctivém úmyslu. Skutkové okolnosti v nyní posuzované věci jsou zcela jiné než ve věci sp. zn. 22 Cdo 2288/2024; tam šlo o držbu čtyřnásobné výměry kupovaného pozemku, v přítomné věci jen o 20 % pozemku darovaného. Tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu tak není dán.

42. Z dovolání se podává, byť spíše implicitně, otázka, zda je možná držba vlastnického práva k pozemku, na kterém je veřejná cesta. Tuto otázku však dovolatel nespojuje s žádným předpokladem přípustnosti dovolání, a proto se jí dovolací soud nemohl zabývat. Jen na okraj se uvádí, že účelová komunikace, která je též „veřejnou cestou“, leží na pozemku v soukromém vlastnictví (§ 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), a je tak způsobilým předmětem držby a vydržení, na které ovšem nemá veřejné užívání cesty vliv.

Ke splnění podmínek pro mimořádné vydržení vlastnického práva

43. Při právním posouzení věci vycházely soudy obou stupňů zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022. V tomto rozsudku dovolací soud dospěl k závěru, že podmínkou mimořádného vydržení (vyjma vydržecí doby) je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí (držitel), že vlastníkem věci je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek pro mimořádné vydržení. Žalovaný 2) požaduje, aby tato v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešená právní otázka byla posouzena odlišně. Argumentuje tím, že „absence nepoctivého úmyslu držitele by měla pokrývat nabytí i následný výkon držby, jinak bude soudní ochrana poskytována faktickému, vědomě protiprávně udržovanému stavu“. K potřebě změny uvedené judikatorní teze dovolací soud v prvé řadě odkazuje na to, že zmíněný právní názor byl opakovaně napaden ústavní stížností a podroben ústavně-právnímu přezkumu. Všechny stížnosti však Ústavní soud odmítl (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. II. ÚS 3019/23, ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. IV. ÚS 812/24, nebo ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. II. ÚS 1079/25). A. Randa konstatoval, že „jednou bezvadně nabytá držba nestává se tím vadnou, když později jednotlivé skutky, jimiž se v držbě pokračuje, vitiosně se vykonají“ (Randa, A., Šikl, H.: Držba dle rakouského práva v pořádku systematickém. Praha 1890, s. 13, reprint Wolters Kluwer 2008, s. 103). I když jde o úvahu o držbě, která byla nabyta jako pravá, lze ji vztáhnout i na držbu „nikoliv v nepoctivém úmyslu“.

44. K argumentaci dovolatele se uvádí: Ze sociální funkce vlastnictví (článek 11 Listiny základních práv a svobod) vyplývá ústavně odůvodnitelný požadavek o jeho předmět pečovat, chránit jej a zajímat se o jeho faktický i právní stav tak, aby vlastník svým jednáním mohl při střetu s konkurujícími právy být favorizován v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. I touto zásadou je tak třeba poměřovat pozici držitele a vlastníka držené věci, což zdůrazňuje i judikatura dovolacího soudu. „I když jsou podmínky pro mimořádné vydržení mírnější oproti předchozí právní úpravě, nabytí vlastnického práva je spojeno s dvaceti lety držby vlastnického práva, během které má vlastník možnost nastoupení účinků mimořádného vydržení účinně zabránit. Tuto dobu vnímá Nejvyšší soud jako výrazně dlouhou, během níž má vlastník možnost se proti důsledkům možného mimořádného vydržení bránit. Jestliže takový důsledek pojí judikatura Nejvyššího soudu s požadavkem podání žaloby na ochranu vlastnického práva (jestliže nedojde mezi držitelem a vlastníkem k dohodě a předání držby nebo k dohodě o tom, že nemovitost bude držitelem i nadále užívána, ale např. na základě obligačního ujednání), nejde o nic jiného než o obecné vyjádření principu vigilantibus iura scripta sunt a okolnosti, že je to právě soud, kdo poskytuje ochranu porušeným subjektivním právům (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2026, sp. zn. 22 Cdo 3322/2025). Je to právě zásada, že chráněna jsou práva bdělých (vigilantibus iura scripta sunt), která se projevuje v institutu mimořádného vydržení. I když nelze vyloučit, že v důsledku různých okolností si knihovní vlastník neuvědomí, že by měl podat proti držiteli vlastnickou žalobu nebo žalobu na určení vlastnického práva, měl by i před 1. 1. 2014 při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, s osobou, která má v držbě jeho pozemek, věc řešit, a to tak, aby vztah mezi ním a držitelem postavil najisto. Může tedy s držitelem uzavřít dohodu o tom, že mu umožní dosavadní užívání pozemku z titulu výprosy nebo pachtu, a v důsledku takové dohody přejde držba na vlastníka a dosavadní držitel se stane detentorem. Jestliže však vlastník o cizí držbě pozemku ví a vědomou nečinností umožní její pokračování, např. proto, že se spolehne na to, že prokáže nedostatek podmínek pro řádné vydržení, resp. vydržení podle § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „zákon č. 40/1964 Sb.“), pak obvyklou opatrnost nezachová a důsledkem je i mimořádné vydržení. Jestliže po dobu 20 let i více cizí držbu nezjistí, nejedná v souladu se zásadou „vigilantibus iura“.

45. Dovolatel tvrdí, že v rozporu s podmínkami pro vyvlastnění uvedenými v Listině základních práv a svobod v případě mimořádného vydržení dochází ke ztrátě vlastnického práva bez náhrady a v soukromém zájmu držitele. To je sice relevantní, nicméně nutný důsledek institutu vydržení, které není nijak vázáno na veřejný zájem (nyní to plyne i z § 1 odst. 1 věta druhá o. z.) či dokonce na náhradu za ztracené vlastnictví (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2532/2024). Dovolací soud je si vědom, že pro žalovaného 2) je situace komplikovaná proto, že spravuje rozsáhlý majetek a že je pro něj obtížné (nikoliv však nemožné) mít jej zcela pod kontrolou. Pokud zákonodárce již v zákoně č. 509/1991 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 40/1964 Sb., umožnil vydržení majetku státu tím, že odstranil dřívější omezení vydržení, a pokračuje v tom i zákon č. 89/2012 Sb., nevidí dovolací soud žádný důvod pro rozdílné posouzení podmínek vydržení u vlastníků rozsáhlého majetku oproti jiným případům.

46. I rozhodovací praxe Nejvyššího soudu zastává tento rovný přístup ke všem vlastníkům, i když v nich jako jeden z účastníků vystupuje veřejnoprávní subjekt (např. obec, anebo stát), a to ve všech svých rozhodnutích napříč různými druhy sporů z věcných práv, ať už jde právě o věci určení vlastnického práva vydržením (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2023, sp. zn. 22 Cdo 265/2023), řízení o odstranění stavby a vyklizení pozemku (z poslední doby např. usnesení ze dne 29. 4. 2026, sp. zn. 22 Cdo 781/2026), anebo třeba o spory o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2026, sp. zn. 941/2026).

47. Argument, že dovolatel spravuje rozsáhlé množství nemovitostí ve vlastnictví státu, u nichž není reálně možné vždy zjistit faktický stav jejího užívání, popřípadě kdo ji a na základě jakého právního titulu užívá, nepovažuje dovolací soud za právně významný. Stejný argument by mohl použít jakýkoliv vlastník rozsáhlého nemovitého majetku a je absurdní, že by byla aplikace institutu vydržení odvislá mimo jiné od toho, kolik nemovitého majetku vlastník vlastní a jak je či není schopen k němu vlastnická práva vykonávat a vlastnické povinnosti plnit. Vlastník má vedle práv také povinnosti a rozsahem existujícího majetku nelze argumentovat proti splnění zákonných podmínek pro vydržení již proto, že držitel, který věc drží v přesvědčení, že je jejím vlastníkem – vykonává držbu vlastnického práva – neví, že jde o majetek státu. Je-li podstatou vydržení uvedení do souladu dlouhodobého faktického stavu se stavem právním, pak názor dovolatele by popíral samotnou podstatu institutu vydržení, kde místo skutečného vlastníka po celou vydržecí dobu (a často i mnohonásobně déle) plní povinnosti a vykonává práva vlastníka jiný subjekt než skutečný vlastník, a to na své náklady. Není proto žádný důvod, aby majetek státu měl v rámci obecného institutu vydržení své specifické a privilegované postavení v situaci, kdy vlastník práva vlastníka nevykonává a povinnosti vlastníka neplní.

48. Z uvedených důvodů ani požadavek na změnu dosavadní judikatury reflektující podmínky pro mimořádné vydržení vlastnického práva k pozemku nemůže v intencích § 237 o. s. ř. založit přípustnost dovolání.

49. Ze shora uvedeného plyne, že ani o dovolání žalovaného 2) směřujícího proti výroku I rozsudku odvolacího soudu nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a jenž dovolatel napadl jako výrok akcesorický, je dovolání objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

50. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 7. 2026

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu