Plný text
22 Cdo 1224/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce PHL – Hotels s. r. o., se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupeného JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice, Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 161/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. ledna 2013, č. j. 26 Co 564/2012-116, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. srpna 2012, č. j. 30 C 161/2011-73, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že „pozemky vedené jako parcela č. st. 364, parcela č. st. 365 a parcela č. st. 366 v obci a katastrálním území Š. jsou zatíženy věcným břemenem opravňujícím každého vlastníka stavby – budovy č. p. [č.p.] na parcele č. st. 364, budovy bez č. p./č. e. na parcele č. st. 365 a budovy bez č. p./č. e. na parcele č. st. 366, vše v obci a katastrálním území Š. – užívat trvale a bezúplatně pozemek, vedený jako parcela č. st. 364 v obci a katastrálním území Š. pro užívání stavby č. p. [č.p.] na parcele č. st. 364 a pozemky vedené jako parcely č. st. 365 a č. st. 366 v obci a katastrálním území Š. pro účely užívání staveb bez č. p./ č. e., které se na těchto parcelách nacházejí“. Ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 24. ledna 2013, č. j. 26 Co 564/2012-116, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci. Důvod přípustnosti dovolání zakládá na tom, že „otázka spočívající v dobré víře dovolatele ohledně vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni na základě hospodářské smlouvy má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Zároveň tvrdí, že doposud nebyla dovolacím soudem komplexně řešena otázka „rozdílného přístupu k vybraným skupinám subjektů při transformaci práva osobního užívání a práva trvalého užívání“. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. ledna 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Jestliže dovolatel namítá, že „otázka spočívající v dobré víře dovolatele ohledně vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni na základě hospodářské smlouvy má být dovolacím soudem posouzena jinak“, nesplňuje dovolání podmínku uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle dovolatele by právní otázka vyřešená odvolacím soudem měla být posouzena jinak; takové vymezení však bez dalšího nenaplňuje důvody přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť toto ustanovení pojí přípustnost dovolání mimo jiné s případem, kdy právní otázka vyřešená dovolacím soudem má být (opětovně dovolacím soudem) posouzena jinak.
Z obsahu dovolání je zřejmý nesouhlas dovolatele se způsobem, jakým nalézací soudy posoudily otázku vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni žalobcem. Dovolatel se tedy nevymezuje vůči existujícímu rozhodnutí dovolacího soudu a nežádá, aby dovolací soud již jednou řešenou (dovolacím soudem) právní otázku posoudil opětovně a jinak. Veškeré jeho námitky směřují pouze proti řešení popsané právní otázky soudem odvolacím a soudem prvního stupně.
Tvrdí-li dále dovolatel, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka dobré víry ohledně možného vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, založená na uzavřené smlouvě o zřízení práva trvalého užívání pozemku, odkazuje dovolací soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 4949/2009, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „smlouva o zřízení práva trvalého užívání byla pojmenovaným smluvním typem upraveným v hospodářském zákoníku (§ 70); jejím obsahem není nic, co by se týkalo institutu zřízení věcného břemene, tím spíše pro každého vlastníka pozemku, neboť právo trvalého užívání bylo zřízeno výslovně výhradně pro subjekt v této dohodě uvedený. Hospodářský zákoník sám institut věcných břemen žádným způsobem neupravoval a použitelnost občanského zákoníku ve vztahu k užívání národního majetku se vázala podle výslovného znění zákona výhradně na fyzické osoby (v tehdejší terminologii občany) ve smyslu § 71 odst. 2 hospodářského zákoníku. Nebyla splněna ani základní podmínka pro smluvní vznik věcného břemene po nabytí účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 131/1982 Sb. – registrace smlouvy státním notářstvím (§ 135c odst. 1 obč. zák., ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb.), přičemž občanský zákoník zřízení věcného břemene smlouvou o jeho zřízení výslovně upravoval v § 135c odst. 1, 2 obč. zák., ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Ostatně právo trvalého užívání je i současnou judikaturou chápáno jako právo obligační (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2718). Pokud tedy žalobkyně držbu svou a svých právních předchůdců opírala výhradně o smlouvu o zřízení práva trvalého užívání, nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tato smlouva založila právo odpovídající věcnému břemenu.“
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a nelze proto uzavřít, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§ 237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. září 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D. předseda senátu