Plný text
22 Cdo 1271/2026-266
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Kubáčové a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. Š., zastoupené Mgr. Petrem Horáčkem LL.M., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovaným 1) K. Š. a 2) K. Š., oběma zastoupeným Mgr. Martinem Pokorným, advokátem se sídlem [adresa] o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 127/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2025, č. j. 21 Co 223/2025-224, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 392 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. M. P..
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2025, č. j. 8 C 127/2023-184, zamítl žalobu na určení, že jednotky č. XY, č. XY a spoluvlastnický podíl o velikosti 1/170 na jednotce č. XY, vše vymezené v domě č. p. XY (dále jen „dům“), který je součástí pozemku parc. č. XY (dále jen „pozemek“), a ideální spoluvlastnický podíl na společných částech domu a pozemku, vše v katastrálním území XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), jsou v zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění rozvedených manželů M. Š. a K. Š. (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2025, č. j. 21 Co 223/2025-224, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II změnil pouze ve výši nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezila tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (otázka důkazního břemene a překvapivosti) a otázek, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly v kontextu nového občanského zákoníku, tzn. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) dosud vyřešeny (povaha práva ze smlouvy o smlouvě budoucí) nebo mají být řešeny jinak.
4. Jako první formulovala otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud explicitně neřešenou, zda představuje právo na uzavření kupní smlouvy nabyté jedním z manželů za trvání manželství na základě smlouvy o smlouvě budoucí, majetkovou hodnotu tvořící součást společného jmění manželů (dále jen „SJM“) ve smyslu § 709 odst. 1 a § 496 odst. 2 o. z., s níž nelze nakládat bez souhlasu druhého manžela (§ 714 o. z.). Podle dovolatelky odvolací soud tuto otázku posoudil v rozporu s principy „nového soukromého práva“. Dovolatelka vysvětlovala, že pokud její bývalý manžel – žalovaný 2), podepsal smlouvu o smlouvě budoucí kupní na předmětné nemovitosti za trvání manželství, stalo se právo na uzavření smlouvy součástí SJM. Byla přesvědčená, že podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se součástí SJM stávají i věci nehmotné. Odvolacímu soudu vytýkala, že založil své zamítavé rozhodnutí na úvaze, že jelikož se žalobkyně ani žalovaný 2) nikdy nestali vlastníky předmětných nemovitostí, nemohly se nemovitosti stát součástí jejich SJM, a tudíž je žalovaný 2) nemohl vyvést ze SJM. Pohled soudu byl podle dovolatelky zjednodušující a neúplný, když zúžil předmět sporu pouze na vlastnické právo k nemovitostem. Žalobkyně tvrdila, že manželé disponovali majetkovou hodnotou (právem koupě), kterou žalovaný 2) protiprávně převedl na svého syna – žalovaného 1), čímž došlo k vyvedení aktiva ze SJM.
5. Dále předložila otázku, kterou měl odvolací soud řešit v rozporu s nálezem Ústavního soudu, zda je soud při posuzování, zda došlo k vyvedení majetku ze SJM, povinen zohlednit princip obohacení a nárůst tržní hodnoty práva (opce) nabytého za trvání manželství v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/24, nebo může tento majetkový přírůstek ignorovat s odkazem na formální absenci vlastnického práva k věci. Odvolací soud chybně vycházel z již překonané judikatury dovolacího soudu, zejména rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, který podmiňoval valorizaci vnosů existencí dohody manželů. Zdůraznila, že žalovaný 2) nepostoupil synovi jen „smlouvu“, ale daroval mu i nárůst hodnoty – zisk v řádu milionů Kč s ohledem na zvýšení tržní ceny nemovitostí. Nakládání s takto hodnotnou položkou nepovažovala za běžnou správu SJM, proto bylo převedení práva na uzavření smlouvy relativně neplatné. Dovolatelka se v řízení řádně dovolala relativní neplatnosti, čímž se ovšem odvolací soud odmítl zabývat s odůvodněním, že je to námitka nadbytečná. Tím se dopustil nesprávného právního posouzení, neboť pokud by posoudil převod práva jako neplatný, právo na koupi bytu by nadále svědčilo SJM a následný převod nemovitostí na syna by neměl právní podklad. Soud rezignoval na svou roli garanta spravedlnosti tím, že se spokojil s formálním výkladem, aniž by zkoumal skutečný úmysl žalovaného 2) a kontext jednání (zejména informační asymetrii a náročný proces umělého oplodnění jako zástěrka k vyvedení majetku).
6. Jako třetí v pořadí soudu vytýkala odchýlení se od procesněprávní judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu v otázce překvapivých rozhodnutí, poučovací povinnosti soudu a důkazního břemene. Otázku formulovala následovně: Zda se odvolací soud dopustí porušení práva na spravedlivý proces (překvapivého rozhodnutí), pokud potvrdí zamítavý rozsudek na základě odlišného právního názoru o irelevanci původu finančních prostředků, aniž by účastníky o tomto změněném náhledu poučil podle § 118a odst. 2 o. s. ř. a umožnil jim upravit svá tvrzení. Nedostatkem poučení se měl odchýlit od nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1312/11 nebo IV. ÚS 985/16. Důsledkem neposkytnutí poučení nastal pro účastníka objektivně nepředvídatelný právní obrat, když soud aplikoval na poměry roku 2022 judikát z roku 2001 týkající se pojmu věc. Pokud by byla žalobkyně poučena, že soud nepovažuje právo na uzavření kupní smlouvy jakožto věc za součást SJM, mohla změnit svou argumentaci. Namítla dále, že odvolací soud pochybil v otázce posouzení důkazního břemene, když automaticky vyloučil právo ze smlouvy o smlouvě budoucí ze SJM jen na základě toho, že smlouvu podepsal jen jeden manžel. Zákon konstruuje širokou domněnku ve prospěch SJM, také judikatura uvádí, že uvedení jen jednoho z manželů nemůže změnit zařazení věcí do SJM (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2779/2008). Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3070/2021 výslovně stanovil, že ten, kdo tvrdí, že jsou splněny podmínky pro nezařazení věci do SJM, nese ohledně tohoto tvrzení důkazní břemeno.
7. Soudu rovněž vytýkala, že nezohlednil účelové převody prostředků na koupi předmětných nemovitostí v rodině žalovaných. Soud učinil zjištění, že žalovaný 1) nemovitosti pořídil za prostředky, které mu půjčila babička – matka žalovaného 2). Opomněl však zohlednit, že tyto prostředky na její účet dříve poslal žalovaný 2) z účtu, na němž se nacházely prostředky v SJM. Závěr o zápůjčce vnukovi je tak v extrémním rozporu s časovou sousledností převodů finančních prostředků. Toto zjištění bylo podle dovolatelky důležité, protože pokud by bylo prokázáno, že platby byly hrazeny z prostředků SJM, pak by i nabytá hodnota musela spadat do režimu SJM. Soud rezignoval na dokazování skutečného původu prostředků, čímž porušil zásadu volného hodnocení důkazů a materiální pravdy.
8. Jako poslední dovolatelka uplatnila námitky zneužití práva a rozporu s dobrými mravy, které odvolací soud odmítl s odůvodněním, že majetek nikdy nebyl v SJM, pročež nemohlo dojít k jeho vyvedení. Postoj odvolacího soudu k těmto námitkám označila za extrémně formalistický a ignorující ekonomickou i morální podstatu věci. Žalovaný 2) jednal lstivě a v rozporu s dobrými mravy. Přesvědčoval žalobkyni k podstoupení další léčby IVF, čímž v ní vzbuzoval dojem, že se intenzivně snaží manželství zachránit, zatímco za jejími zády realizoval převod majetkových práv na syna. Odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž plyne, že k neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy soud přihlédne i bez návrhu, protože jde o absolutní neplatnost.
9. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že projednávaný spor nebyl řízením o vypořádání SJM, ale řízením o určení, že vlastníkem předmětné nemovitosti není žalovaný K. Š. ml., ale že předmětná nemovitost je v zaniklém a dosud nevypořádaném SJM žalobkyně a K. Š. Předmětná nemovitost ovšem nikdy nebyla ve vlastnictví ani jednoho z manželů. Následně se podrobněji vyjádřili k jednotlivým otázkám dovolatelkou předloženým k dovolacímu přezkumu. Dovolání označili za nedůvodné a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
11. Dovolání není přípustné.
12. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K otázce, zda právo na uzavření kupní smlouvy může představovat majetkovou hodnotu tvořící součást SJM
14. Dovolatelka jako první formulovala otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud explicitně neřešenou, zda představuje právo na uzavření kupní smlouvy, nabyté jedním z manželů za trvání manželství na základě smlouvy o smlouvě budoucí, majetkovou hodnotu tvořící součást SJM ve smyslu § 709 odst. 1 a § 496 odst. 2 o. z., s níž nelze nakládat bez souhlasu druhého manžela (§ 714 o. z.).
15. Na této otázce však není napadené rozhodnutí vůbec založeno. Tato otázka proto nemůže přípustnost dovolání založit již proto, že se nejedná o řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 o. s. ř.
16. Odvolací soud žalobkyni správně v bodě 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí upozornil, že předmět sporu vymezila jako určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem a že vymezeným předmětem řízení je soud vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Nebyl to tedy soud, jak žalobkyně namítá, který zúžil předmět sporu pouze na vlastnické právo k nemovitostem, ale sama žalobkyně, která takto formulovala svůj žalobní návrh, kterým je soud vázán. Řízení o určení vlastnického práva je řízením o vydání deklaratorního rozhodnutí, jehož smyslem je určení skutečných hmotněprávních vztahů tak, jak byly zjištěny ke dni vyhlášení rozhodnutí soudu. Soud proto správně zjišťoval, zda některý z manželů za trvání manželství nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem (§ 709 odst. 1 o. z.). Soud také správně poznamenal, že řízení o vypořádání společného jmění manželů je tím typem řízením, kde by většina argumentace žalobkyně (stran postoupení práv ze smlouvy o smlouvě budoucí, vyvádění prostředků ze SJM či jednání žalovaných v rozporu s dobrými mravy, …) mohla být zohledněna.
K otázce zohlednění principu obohacení a nárůstu tržní hodnoty při posuzování vyvádění majetku ze SJM
17. Dovolatelka dále předložila otázku, kterou měl odvolací soud řešit v rozporu s nálezem Ústavního soudu, zda je soud při posuzování, zda došlo k vyvedení majetku ze SJM, povinen zohlednit princip obohacení a nárůst tržní hodnoty práva (opce) nabytého za trvání manželství v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/24, nebo může tento majetkový přírůstek ignorovat s odkazem na formální absenci vlastnického práva k věci.
18. Ani na posouzení toho, zda došlo k vyvedení majetku ze SJM a na jeho případné valorizaci, není napadené rozhodnutí vůbec založeno. Ze stejného důvodu tak ani tato otázka nemůže přípustnost dovolání založit, neboť se nejedná o řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 o. s. ř.
K námitkám překvapivých rozhodnutí, poučovací povinnosti soudu a důkazního břemene
19. Jako třetí v pořadí soudu vytýkala odchýlení se od procesněprávní judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu v otázce překvapivých rozhodnutí, poučovací povinnosti soudu a důkazního břemene. Nedostatkem poučení o odlišném právním názoru se měl soud odchýlit od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1312/11 či IV. ÚS 985/16. Pokud by byla žalobkyně poučena, že soud nepovažuje právo na uzavření kupní smlouvy jakožto věc za součást SJM, mohla změnit svou argumentaci. Žalobkyně soudu též vytýkala, že pochybil v otázce posouzení důkazního břemene, když automaticky vyloučil právo ze smlouvy o smlouvě budoucí ze SJM jen na základě toho, že smlouvu podepsal jen jeden manžel.
20. Takové úvahy odvolací soud vůbec neučinil. Soudem, který aplikoval judikát z roku 2001 a zabýval se zařazením práva ze smlouvy do SJM, byl soud prvního stupně, jehož rozhodnutí odvolací soud přezkoumával. Dovoláním lze ovšem napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1). Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§ 201 o. s. ř.), o němž už bylo v projednávané věci rozhodnuto odvolacím soudem. Odvolací soud se zařazením práva ze smlouvy do SJM vůbec nezabýval, jelikož zjišťoval pouze, zda se některý z manželů stal vlastníkem předmětných nemovitostí. Smlouva o smlouvě budoucí kupní (z níž by mohlo vyplývat právo na nabytí vlastnického práva manželů v budoucnosti) byla pro zjišťování vlastnického práva v době rozhodnutí soudu nerozhodná. Od uváděných rozhodnutí dovolacího soudu se tak soud nemohl odchýlit již proto, že na projednávanou věc nedopadají.
21. Odvolací soud se neodchýlil ani od uváděných rozhodnutí Ústavního soudu, neboť v prvém případě se jednalo o situaci, kdy účastníkům byla protiprávně odepřena účast na projednání věci a soud následně bez jednání změnil právní posouzení věci, aniž dal účastníkům možnost se k tomu vyjádřit. K takové situaci v projednávaném případě nedošlo. Další dvě rozhodnutí Ústavního soudu, na která dovolatelka pod čarou odkazuje, ani neexistují. Ani procesní námitky žalobkyně tak přípustnost dovolání nezakládají.
K námitce nesprávných skutkových zjištění
22. Dovolatelka soudu vytýkala, že nezohlednil účelové převody prostředků na koupi předmětných nemovitostí v rodině žalovaných. Závěr o zápůjčce vnukovi byl podle ní v extrémním rozporu s časovou sousledností převodů finančních prostředků.
23. Nicméně ani na otázce původu prostředků na koupi předmětných nemovitostí žalovaným 1) není napadené rozhodnutí založeno. Proto ani tato otázka nemůže přípustnost dovolání založit. Odvolací soud žalobkyni vysvětlil (srovnej body 12–17 napadeného rozhodnutí), jaké otázky byly s ohledem na jí vymezený předmět řízení rozhodné. Toto tvrzení žalobkyně by rovněž mohlo být relevantní v řízení o vypořádání SJM, nikoli však v projednávané věci.
K námitce zneužití práva a rozporu s dobrými mravy
24. Jako poslední dovolatelka uplatnila námitky zneužití práva a rozporu s dobrými mravy, které odvolací soud odmítl s odůvodněním, že majetek nikdy nebyl v SJM, pročež nemohlo dojít k jeho vyvedení. Postoj odvolacího soudu k těmto námitkám označila za extrémně formalistický a ignorující ekonomickou i morální podstatu věci. Odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž plyne, že k neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy soud přihlédne i bez návrhu, protože jde o absolutní neplatnost.
25. Nicméně ani na otázce zneužití práva či jednání žalovaných v rozporu s dobrými mravy ve vztahu k převedení práva ze smlouvy není s ohledem na vymezení předmětu řízení napadené rozhodnutí založeno. Proto ani poslední otázka nemohla přípustnost dovolání založit. I pokud by snad nalézací soudy shledaly postoupení práv ze smlouvy o smlouvě budoucí na syna absolutně neplatným a syn by se vlastníkem předmětných nemovitostí nestal, nezaložilo by to vlastnické právo manželů k předmětným nemovitostem.
26. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
27. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna, lze se domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. 8. 2026
Mgr. Petra Kubáčová předsedkyně senátu