Plný text
22 Cdo 1400/2026-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) V. H. a b) Z. H., zastoupených Mgr. Kateřinou Sigmundovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému J. V., zastoupenému Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem se sídlem [adresa] o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 44/2024, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 12. 2025, č. j. 35 Co 30/2025-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 344,70 Kč k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2024, č. j. 20 C 44/2024-67, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 11. 2024, č. j. 20 C 44/2024-71, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že jsou ve společném jmění manželů vlastníky pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále též jen „předmětné pozemky“, ačkoli se jedná o část pozemku parc. č. st. XY), které vznikly dle geometrického plánu č. 667-6/2022 vyhotoveného Ing. O. B. NUN oddělením z pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 12. 2025, č. j. 35 Co 30/2025-137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovali v tom, že odvolací soud při posouzení podmínek nabytí nemovité věci od nevlastníka ve smyslu ustanovení § 984 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) rozhodl otázku posouzení dobré víry v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu obsaženou zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 688/2021, a ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020. Předně žalobci zrekapitulovali závěr soudu prvního stupně, podle kterého podmínky mimořádného vydržení nově oddělených pozemků žalobci nesplnili. Dále upozornili na to, že v řízení před okresním soudem se s ohledem na shora uvedený právní názor soudu vůbec neposuzovala otázka nabytí pozemku parc. č. st. XY žalovaným v dobré víře ve smyslu ustanovení § 984 o. z. Ve vztahu k aplikaci § 984 o. z. žalobci shrnuli závěry učiněné odvolacím soudem; tím, že se žalobci opakovaně pokusili odkoupit celý pozemek parc. č. st. XY včetně sporných částí bez toho, že by upozornili na mimořádné vydržení sporných částí tohoto pozemku, dle názoru odvolacího soudu žalovaného utvrdili ve správnosti údajů zapsaných v katastru nemovitostí. Namítli, že předpokladem nabytí od nevlastníka je mj. to, aby si nabyvatel ověřil, proč skutečné držební (užívací) poměry neodpovídají poměrům vlastnickým v katastru nemovitostí (usnesení sp. zn. 22 Cdo 2698/2015). Poukázali na skutečnosti, jež svědčí o narušení dobré víry nabyvatele (usnesení sp. zn. 22 Cdo 4174/2017). Úvaha odvolacího soudu o nezpochybnění dobré víry je zcela nepřiměřená, tedy např. v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020. Jak bylo zjištěno, žalovaný věděl o tom, že žalobci užívají sporné části pozemku parc. č. st. XY a že tyto části dlouhodobě tvoří s pozemkem žalobců parc. č. XY ohraničený celek. V takovém případě má nabyvatel (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2698/2015, a ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017), je-li to možné, učinit u držitele (uživatele) dotaz na důvod držby (užívání) věci. Při existenci všech (žalobci uváděných) okolností žalovaný nemohl být v dobré víře v to, že stav zapsaný ve veřejném seznamu odpovídá skutečnému právnímu stavu. Odkoupením celého pozemku parc. č. st. XY žalobci mohli vyřešit problém nesouladu zapsaného a faktického stavu. Závěrem v dovolání navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí (a případně i prvostupňový rozsudek) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (případně soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.
4. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném na https://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
9. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
11. Podle § 980 odst. 2 o. z. je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje.
12. Podle § 984 odst. 1 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.
13. Podle § 7 o. z. má se zato, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.
14. Dobrou víru je nezbytné hodnotit obdobně jako v případě problematiky oprávněné, resp. nyní poctivé držby, objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 88/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016). Oproti dosavadní judikatuře však platí, že ve shodě s § 7 o. z. se dobrá víra dobrověrného nabyvatele presumuje (srovnej § 7 o. z.) – (k presumpci dobré víry viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017, jakož i Lavický, P.: Význam domněnky dobré víry pro rozdělení důkazního břemena v civilním řízení soudním. Právní rozhledy, 2017, č. 13–14, s. 464–470).
15. Podle judikatury Nejvyššího soudu je při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměla, popřípadě nemohla mít, důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu, tedy i o tom, že osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí je skutečným vlastníkem věci. Běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 304/2024, nebo ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1903/2022). Jsou-li však nabyvateli známy skutečnosti, které knihovní stav objektivně znejišťují, pak lze po něm přiměřenou „investigativní“ aktivitu požadovat. Posouzení, zda o takové skutečnosti šlo a zda investigativní aktivita vyvinutá nabyvatelem byla dostatečná, je na úvaze soudu, kterou by mohl dovolací soud zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená či nebyla řádně odůvodněna (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020, ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 688/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 221/2021).
16. Odvolací soud pod bodem 12 napadeného rozhodnutí ve vztahu k možnosti nabytí předmětných pozemků žalovaným ve smyslu § 984 o. z. (při současném nabytí pozemku parc. č. st. XY) uvedl, že žalovaný v době podání návrhu na zápis věděl, že předmětné pozemky užívají žalobci. Dále však pod bodem 14 vysvětlil okolnosti, pro které tato skutečnost dobrou víru žalovaného nenarušila (bod 12), přičemž těmito byly zejména jednání prodávajícího a žalobců. Z bodu 14 napadeného rozhodnutí je pro posouzení dobré víry žalovaného klíčové především toto: Žalovaný zakoupil pozemek od obce XY na základě nabídky, která byla zveřejněna na úřední desce obce včetně snímku z katastrální mapy obsahující celý pozemek parc. č. st. XY, tedy i se spornými částmi (tj. s předmětnými pozemky). Bylo zde uvedeno, že pozemek může sloužit k výstavbě rodinného domu (zahrnujíc v to nutně vzhledem k velikosti pozemku odstranění či přestavbu zemědělského objektu, a tím získání přístupu na pozemek parc. č. XY). Žalovaný pozemek kupoval za situace, v níž taktéž žalobci reagovali na předchozí nabídky obce XY prodat pozemek parc. č. st. XY včetně sporných částí (předmětných pozemků). Byť tedy žalobci věděli, že obec prodává pozemek včetně sporných částí (předmětných pozemků), veřejně jednali tak, že údaje uvedené v katastru nemovitostí skutečnému právnímu stavu odpovídají, neboť opakovaně vyjádřili zájem o zakoupení celého pozemku parc. č. st. XY. Jednání žalobců proto žalovaného v důvěře ve správnost údajů uvedených v katastru nemovitostí utvrzovalo. K tomu dovolací soud zdůrazňuje, že z bodu 5 napadeného rozhodnutí plyne další podstatné zjištění učiněné soudem prvního stupně, a to, že „účastníci shodně tvrdili, že žalobci opakovaně vyjádřili zájem o zakoupení pozemku parc. č. st. XY podáním nabídek obci XY, a sporné části taktéž chtěli koupit od žalovaného.“
17. Pakliže se tedy žalobci obrátili (obraceli) s nabídkou odkupu předmětných pozemků též přímo na žalovaného, musela tato skutečnost žalovaného nutně utvrdit v tom, že katastrální zápis odpovídá skutečnému právnímu stavu, tj. není zde rozpor mezi skutečným a zapsaným právním stavem ohledně vlastnického práva k předmětným pozemkům (jako části pozemku parc. č. st. XY). Tím, že se žalobci obrátili na žalovaného jako na vlastníka předmětných pozemků, totiž jednoznačně dali najevo, že oni sami se za vlastníky nepovažují. Stejně žalobci vystupovali vůči obci XY, na kterou se obraceli rovněž jako na předchozího vlastníka předmětných pozemků. Již z tohoto důvodu není pro nyní projednávanou věc – aniž by byly zkoumány další okolnosti případu – bez dalšího stěžejní závěr předestřený žalobci v tom ohledu, že by měla držba (užívání) předmětných pozemků žalobci znejistit žalovaného ohledně jeho vlastnického práva. Zde nutno zdůraznit, že dobrá víra nabyvatele ve smyslu § 984 o. z. se – pro účely nabytí vlastnického práva od neoprávněného – nepochybně vztahuje ke správnosti zápisu vlastnického práva ve veřejném seznamu (katastru nemovitostí), nikoliv toliko v to, že pozemek „neužívá“ na základě jakéhokoliv důvodu jiná osoba. Právě z toho důvodu je držba (užívání) osobou odlišnou od převodce jednou z okolností, která má nabyvatele objektivně „znejistit“ ohledně správnosti zápisu. Pokud však v nyní projednávané věci bylo současně ze strany uživatelů pozemku jasně deklarováno, že vlastníky předmětných pozemků nejsou, nýbrž že mají zájem o jejich odkup, je nezbytné tuto skutečnost hodnotit jako klíčovou v tom směru, že žalovaný byl důvodně přesvědčen o tom (resp. neměl žádné pochybnosti), že nabývá vlastnické právo od obce XY. V takovém případě totiž byla případná „pochybnost“ žalovaného o správnosti zápisu založená užívacími poměry na místě samém (žalobci uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2698/2015) vyvrácena samotnými žalobci, resp. jejich jednáním vůči žalovanému (viz námitky, jež žalobci pojili s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2698/2015, a ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017).
18. Ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 688/2021, žalobci nikterak neuvádí, v čem konkrétně se měl odvolací soud při „posouzení otázky dobré víry“ od těchto rozhodnutí odchýlit. Přesto dovolací soud uvádí, že závěry učiněné v těchto rozhodnutích jsou v souladu se závěrem odvolacího soudu, přičemž konkrétně se jedná o již uváděnou investigativní povinnost nabyvatele za situace, v níž existují objektivní okolnosti vzbuzující pochybnost mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem, jakož i o již zmiňované dotázání se držitele (uživatele) nabyvatelem, neodpovídají-li držební (užívací) poměry vlastnickým poměrům v katastru nemovitostí. Zde dovolací soud pro úplnost odkazuje na výše vysvětlené utvrzení žalovaného ze strany samotných žalobců ohledně správnosti zápisu v katastru nemovitostí (odpovídajícího skutečnému právnímu stavu).
19. Dovolací soud proto uzavírá, že úvaha odvolacího soudu ohledně nabytí předmětných pozemků (jako částí pozemku parc. č. st. 331) žalovaným v souladu s § 984 odst. 1 o. z. je správná, resp. není ve smyslu citované judikatury zjevně nepřiměřená (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020, ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 688/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 221/2021).
20. Pokud se jedná o námitku žalobců, že „v řízení před okresním soudem se s ohledem na shora uvedený právní názor soudu vůbec neposuzovala otázka nabytí pozemku parc. č. st. XY žalovaným v dobré víře ve smyslu ustanovení § 984 o. z“, není z dovolání nikterak patrné, zda tuto námitku považují žalobci za vadu řízení, k níž by však mohl dovolací soud přihlédnout teprve za předpokladu, bylo-li by dovolání jinak přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Protože zde není formulována zobecnitelná právní otázka a ani náznakem vymezena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., dovolací soud se touto námitkou dále nezabýval (nemohl zabývat).
21. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) pak nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013].
22. Dovolací soud nakonec připomíná, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Neobstojí proto ani tvrzení žalobců, jež jsou ryze skutkové povahy.
23. Jelikož dovolání žalobců není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením ve stanovené lhůtě, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 6. 2026
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu