Plný text
22 Cdo 1477/2025-1310
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) J. T. a b) D. T., obou zastoupených Mgr. Radomilem Kožuským, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovaným 1) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem [adresa] a, IČO [IČO], a 2) R. V., zastoupenému Mgr. Ivanem Fryčem, advokátem se sídlem [adresa] o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 166/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 2. 2025, č. j. 29 Co 261/2018-1265, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 225 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 3 672 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Ivana Fryče, advokáta se sídlem [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
V projednávané věci se Nejvyšší soud zabývá otázkou oprávněného užívání pozemku ve smyslu § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“) a otázkou předkupního práva k pozemku podle § 3056 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“).
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci se domáhali určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY v rozsahu a podobě před jeho rozdělením na pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, tedy o výměře XY. Tvrdili zejména, že jsou podílovými spoluvlastníky studny a vodovodní přípojky umístěných na původním pozemku parc. č. XY, že jim svědčí práva z věcného břemene a že jsou oprávněnými uživateli předmětného pozemku. Dále namítali, že požádali podle § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb. o úplatný převod pozemku do svého vlastnictví, avšak Státní pozemkový úřad jejich tvrzené přednostní postavení nerespektoval a kupní smlouvou ze dne 26. 7. 2017 pozemek převedl na žalovaného 2). Z toho dovozovali neplatnost kupní smlouvy a tvrdili, že vlastníkem pozemku zůstala Česká republika. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřovali v tom, že by se tím zlepšilo jejich právní postavení a následně by se mohli domáhat realizace svého předkupního práva.
2. Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. 11 C 166/2017-249, určil, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY v rozsahu a podobě před jeho rozdělením na pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, tedy o výměře XY m² (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 2. 2025, č. j. 29 Co 261/2018-1265, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
4. Napadenému rozsudku předcházela tato rozhodnutí.
5. Odvolací soud rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. 29 Co 261/2018-395, k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
6. K dovolání žalované 1) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2020, č. j. 24 Cdo 47/2020-441, rozsudek odvolacího soudu pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 15. 4. 2021, č. j. 29 Co 261/2018-652, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel především z toho, že mezi účastníky je sporné, zda pod pojem oprávněného uživatele podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, lze podřadit i osobu, která pozemek užívá na základě jiného právního titulu než nájmu nebo pachtu. Dospěl přitom k závěru, že uživatel pozemku na základě věcného břemene zapsaného v katastru nemovitostí je oprávněným uživatelem ve smyslu § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., jestliže mu věcné břemeno podle platné smlouvy zajišťuje užívání pozemku souvisejícího se stavbou. Ve svém rozhodnutí proto vycházel z toho, že právo z věcného břemene svědčí jak žalobcům, tak žalovanému 2).
8. Proti tomuto rozsudku podali dovolání žalobci. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 10. 2021, č. j. 24 Cdo 1826/2021-758, dovolání odmítl.
9. K ústavní stížnosti žalobců Ústavní soud nálezem ze dne 13. 6. 2022, sp. zn. III. ÚS 3257/21, zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2021, č. j. 24 Cdo 1826/2021-758, i rozsudek odvolacího soudu ze dne 15. 4. 2021, č. j. 29 Co 261/2018-652. Dospěl k závěru, že bylo porušeno právo žalobců na spravedlivý proces, neboť odvolací soud před vydáním svého rozhodnutí žalobce neseznámil s odlišným právním názorem, z něhož hodlal vycházet, a dovolací soud tento procesní nedostatek nenapravil.
10. Po zrušení uvedených rozhodnutí Ústavním soudem rozhodoval odvolací soud znovu a rozsudkem ze dne 16. 2. 2023, č. j. 29 Co 261/2018-1023, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ohledně výkladu pojmu oprávněný uživatel podle zákona č. 503/2012 Sb. zaujal shodný právní názor jako ve svém předchozím rozsudku.
11. Proti tomuto rozsudku podali dovolání oba žalovaní. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 5. 2024, č. j. 24 Cdo 3804/2023-1189, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vysvětlil přitom, že pro rozhodnutí věci je významné vyřešení otázky, kdo je oprávněným uživatelem zemědělského pozemku ve smyslu § 10 zákona č. 503/2012 Sb.
12. Odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, rozsudkem ze dne 6. 2. 2025, č. j. 29 Co 261/2018-1265, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že žalobcům nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť jim nevzniklo předkupní právo podle § 3056 odst. 1 o. z. Současně uzavřel, že žalobci nebyli oprávněnými uživateli pozemku parc. č. XY ve smyslu § 10 zákona č. 503/2012 Sb., a nevznikl jim proto ani nárok na jeho úplatný převod.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 o. s. ř. Uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a namítají nesprávné právní posouzení věci.
14. Žalobci především namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, kdo je oprávněným uživatelem zemědělského pozemku ve smyslu § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb. Mají za to, že tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, případně že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Možnost souběžného uplatnění obou předpokladů přípustnosti dovolání dovozují z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2659/20.
15. Dále namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky, zda jim podle § 3056 o. z. svědčí předkupní právo k celému pozemku parc. č. XY.
16. Žalobci dále namítají, že se odvolací soud při řešení otázky, zda se na předkupní právo k pozemku převáděnému podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, použijí rovněž ustanovení § 2140 a násl. o. z., zejména § 2143 a § 2145 o. z., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jde o otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
17. V souvislosti s uvedenými právními otázkami vytýkají odvolacímu soudu rovněž nesprávné posouzení platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanou 1) a žalovaným 2). Dále namítají zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
18. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
19. Žalovaná 1) považuje dovolání žalobců za pouhou polemiku s právní otázkou, kterou již Nejvyšší soud vyřešil ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí, a to otázkou, zda žalobci jsou oprávněnými uživateli pozemku parc. č. XY ve smyslu § 10 zákona č. 503/2012 Sb. Ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
20. Žalovaný 2) se ve vyjádření k dovolání rovněž ztotožňuje s napadeným rozhodnutím. Má za to, že žalobci nepřípustně zpochybňují závěry odvolacího soudu týkající se výkladu § 10 zákona č. 503/2012 Sb. a existence jejich naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Tyto závěry však odvolací soud přijal v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2024, č. j. 24 Cdo 3804/2023-1189. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
III. Přípustnost dovolání
21. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
III. A K otázce, kdo se rozumí oprávněným uživatelem pozemku ve smyslu § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb.
23. Žalobci vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení otázky, kdo je oprávněným uživatelem zemědělského pozemku ve smyslu § 10 zákona č. 503/2012 Sb., neboť na vyřešení této otázky závisí závěr, zda mohli na základě své žádosti nabýt pozemek parc. č. XY v jeho původní výměře do vlastnictví.
24. Tuto právní otázku Nejvyšší soud již vyřešil v rozsudku ze dne 23. 5. 2024, č. j. 24 Cdo 3804/2023-1189, v němž uvedl, že: „za oprávněného uživatele zemědělského pozemku ve smyslu ustanovení § 10 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém fondu, ve znění pozdějších předpisů, je třeba pokládat toho, komu byl zemědělský pozemek jeho vlastníkem (jinou k tomu oprávněnou osobou) přenechán k užití (buď dočasně, nebo i bez časového omezení), a současně toho, komu k takovému užití svědčí (nikoliv jen nicotný nebo neplatný) právní důvod. Tímto právním důvodem k užití zemědělského pozemku může být nejen nájem nebo pacht, ale i každé jiné oprávnění k užití zemědělského pozemku pro potřeby oprávněné osoby, tedy rovněž výprosa, výpůjčka nebo služebnost.“
25. Dovolací soud současně uzavřel, že „služebnost může být právním důvodem k užití zemědělského pozemku jen tehdy, jde-li o služebnost užívacího práva, popřípadě o služebnost požívacího práva.“
26. V označeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále vysvětlil, že obsahem práva odpovídajícího věcnému břemeni, které žalobcům svědčí na základě smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené ve dnech 4. 3. 2009 a 18. 3. 2009, bylo toliko oprávnění mít na pozemku parc. č. XY umístěnu studnu a vodovod spolu s právem přístupu za účelem jejich údržby, kontroly a oprav, a to v rozsahu vymezeném geometrickým plánem. Vzhledem k obsahu tohoto práva je třeba je od 1. 1. 2014 (§ 3028 o. z.) považovat za pozemkovou služebnost. Žalobcům však z jejího obsahu neplyne oprávnění užívat nebo požívat pozemek parc. č. XY pro vlastní potřebu.
27. Odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, uzavřel, že žalobci nejsou oprávněnými uživateli zemědělského pozemku ve smyslu § 10 zákona č. 503/2012 Sb. Dovodil proto, že nesplňují-li podmínky oprávněného uživatele stanovené tímto zákonem, nemohou se úspěšně domáhat úplatného převodu předmětného pozemku podle § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb.
28. Odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2024, č. j. 24 Cdo 3804/2023-1189, jeho právní posouzení označené otázky je správné, a dovolání v této části proto není přípustné (§ 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř.).
III. B K otázce předkupního práva podle § 3056 o. z.
29. Žalobci dále namítají, že jim k pozemku parc. č. XY svědčilo předkupní právo podle § 3056 odst. 1 o., a že žalovaná 1) předkupní právo při převodu pozemku na žalovaného 2) nerespektovala. Ani tato námitka však přípustnost dovolání nezakládá.
30. Podle § 3056 odst. 1 o. z. má vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku a nestala se jí ani ke dni nabytí účinnosti občanského zákoníku, ke stavbě předkupní právo a vlastník stavby má předkupní právo k pozemku.
31. Podle § 3056 odst. 2 o. z. lze-li část pozemku se stavbou oddělit, aniž by to podstatně ztížilo jejich užívání a požívání, vztahuje se předkupní právo pouze na část pozemku nezbytnou pro výkon vlastnického práva ke stavbě.
32. Žalobci odvozovali své předkupní právo k celému původnímu pozemku parc. č. XY od vlastnictví studny na pozemku umístěné. Ze skutkových zjištění nalézacích soudů (které dovolací soud není oprávněný přezkoumávat) a na nich založených právních závěrech přitom vyplynulo, že část pozemku, na kterém se nachází stavba studny byla oddělena a nově označena jako pozemek parc. č. XY, jenž zůstal ve vlastnictví žalované 1). Tedy jinak řečeno, pozemek, na kterém je umístěna studna ve vlastnictví žalobců, nebyl převáděn na třetí osobu a tvrzené předkupní právo žalobců k tomuto pozemku proto nemohlo být porušeno.
33. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích vysvětlil, že podle § 3056 odst. 2 o. z. předkupní právo k celému pozemku, na kterém se nachází stavba, nevzniká při splnění základního předpokladu, že lze část pozemku se stavbou oddělit, aniž to podstatně ztíží jejich užívání a požívání. V takovém případě se vztahuje předkupní právo pouze na část pozemku nezbytnou pro výkon vlastnického práva ke stavbě. Jde o to, aby jenom z titulu předkupního práva neměl vlastník stavby nárok na nabytí vlastnického práva k pozemku, který svou rozlohou zjevně překračuje potřebu vlastníka stavby z hlediska jejího užívání či požívání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2024 sp. zn. 22 Cdo 1228/2022).
34. Jestliže tedy v minulosti došlo k oddělení pozemku parc. č. XY, na kterém se nachází stavba studny, od původního pozemku č. XY, a v řízení přitom nebylo zjištěno, že by se tím ztížilo užívání či požívání studny, lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že žalobcům nevzniklo předkupní právo k celému pozemku parc. č. XY v jeho původní podobě a rozloze; dovolací soud opakovaně připomíná, že oddělený pozemek parc. č. XY, na kterém je umístěna stavba studny, nebyl žalovanou 1) na třetí osobu převeden, a již jen z tohoto důvodu nelze uvažovat o realizaci předkupního práva žalobců k němu.
III. C K dalším dovolacím námitkám
35. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda se na předkupní právo k pozemku převáděnému podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, použijí rovněž ustanovení § 2140 a násl. o. z. upravující obligační předkupní právo.
36. Jak bylo vysvětleno výše, dovolatelům se nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu o tom, že žalobcům nevzniklo předkupní právo k předmětnému pozemku, a to ani podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů. Bylo by proto nadbytečné zabývat se vztahem zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, a právní úpravy obligačního předkupního práva obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Nad rámec uvedeného dovolací soud připomíná, že opakovaně vysvětlil, že právní úprava obsažená v zákoně č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, představuje ve vztahu k jiným právním předpisům úpravu zvláštní. Uplatní se proto zásada lex specialis derogat legi generali. Jiný oprávní předpis lze použít pouze tehdy, neobsahuje-li zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, vlastní právní úpravu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3237/2019, uveřejněný pod č. 4/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1819/2022).
37. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky žalobců zpochybňující platnost kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanou 1) a žalovaným 2). Jak již bylo uvedeno, žalobci nebyli oprávněnými uživateli pozemku ve smyslu § 10 zákona č. 503/2012 Sb. a nesvědčil jim proto nárok na jeho úplatný převod. Ani případná neplatnost kupní smlouvy by proto nemohla založit jejich právo domáhat se převodu pozemku parc. č. XY v jeho původní výměře.
38. Nejvyšší soud neshledal ani porušení práva žalobců na spravedlivý proces či jiného jejich ústavně zaručeného práva.
IV. Závěr a náklady řízení
39. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
40. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, mohou se žalovaní 1) a 2) domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 8. 2026
Mgr. David Havlík předseda senátu