Plný text
22 Cdo 1516/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila,CSc., ve věci žalobců: a) O. S., a b) M. S., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) H. S., a 2) M. S., zastoupeným advokátkou, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 459/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2004, č. j. 20 Co 79/2004-209, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované jsou povinny zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 290,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. H.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. října 2003, č. j. 11 C 459/2002-167, pod bodem I. výroku uložil žalovaným, aby vyklidily a vyklizené předaly žalobcům kuchyň, jídelnu, 3 pokoje, WC, koupelnu a fotokomoru ve 3. podlaží a chodbu a půdu mezi 3. a 4. podlažím, vše v domě č. p. [č.p.] na stavební parc. č. [parcela] v kat. území a obci T. n. S., zapsaným u Katastrálního úřadu v B. na LV č. [LV] pro obec a kat. území T. n. S., a to do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Pod bodem II. zastavil řízení o vyklizení obývacího pokoje v domě č. p. [č.p.] v T. n. S. a pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu č. p. [č.p.] a pozemku parc. č. [parcela] v obci a kat. území T. n. S., a to každý z nich v rozsahu jedné ideální třetiny. Podílovou spoluvlastnicí zbývající jedné ideální třetiny je M. S., nar. [datum], dcera V. S., bratra žalobce a) a syna žalobkyně b). Žalobce a) a žalovaná 1) uzavřeli 14. 4. 1978 manželství, které k 31. 8. 2000 zaniklo rozvodem. Za trvání manželství žalobce a) a žalované 1) byla na označeném domě č. p. [č.p.] provedena patrová přístavba nové jedné bytové jednotky, sestávající z kuchyně, 3 pokojů, pracovny, chodby, schodiště, balkonu, koupelny a WC. Přístavba má vlastní vchod a samostatné vytápění, elektrická instalace, rozvod vody a kanalizace byly napojeny na stávající rozvody v domě č. p. [č.p.]. Kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci 23. 11. 1987. Stavebníky byli již zemřelý O. S. st., žalobci a V. S. Po dokončení kolaudace na žádost žalobce a) bylo přístavbě přiděleno č. p. [č.p.] „z důvodu rozlišení uživatelů bytových jednotek“. Žalované užívají v domě č. p. [č.p.] kuchyň, jídelnu, 3 pokoje, koupelnu, WC a fotokomoru ve 3. podlaží a chodbu a půdu mezi 3. a 4. podlažím. Žalobce a) spolu se svojí manželkou a dítětem užívají v tomtéž domě a v téže bytové jednotce kuchyň, jídelnu, koupenu, WC a obývací pokoj, chodbu a půdu mezi 3. a 4. podlažím. Žalovaná 1) se nestala spoluvlastnicí domu č. p. [č.p.], neboť samotná skutečnost, že bytové jednotce zřízené v tomto domě přístavbou bylo přiděleno Městským úřadem v T. n. S. č. p. [č.p.], nemůže založit spoluvlastnické právo žalované 1) k této nemovitosti. Žalovaná 1) se do domu nastěhovala po uzavření manželství s žalobcem a), žalovaná b) v domě bydlela jako dcera žalobce a) a žalované 1). Právo žalované 1) bydlet v domě, odvozené od práva spoluvlastníka, zaniklo právní mocí rozsudku o rozvodu jejího manželství se žalobcem a). Po rozvodu manželství žalované bydlely v předmětném domě se souhlasem jeho spoluvlastníků, kteří definitivně svůj nesouhlas s jejich dalším bydlením v domě projevili podáním žaloby v této věci. Protože žalované užívají část nemovitosti bez právního důvodu, uložil jim, aby vyklidily blíže určené prostory v domě. S ohledem na § 3 odst. 1 ObčZ omezil právo spoluvlastníků tak, že vyklizení vázal na zajištění odpovídajícího přiměřeného bytu.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 14. dubna 2004, č. j. 20 Co 79/2004-209, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body I. a III. potvrdil s tím, že prostory uvedené ve výroku I. se nacházejí v části nemovitosti č. p. [č.p.], nyní označené č. p. [č.p.]. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. Uvedl, že soud prvního stupně byl oprávněn předběžně řešit otázku vlastnictví k přístavbě domu č. p. [č.p.] bez ohledu na to, že mezi žalobcem a) a žalovanou 1) je vedeno řízení o vypořádání společného jmění manželů, v němž žalovaná 1) přístavbu domu č. p. [č.p.] zahrnula jako samostatnou věc do jejich společného jmění, takže soud v tomto řízení musí otázku vlastnictví přístavby řešit jako předběžnou, a to proto, že vyřešení této předběžné otázky v řízení o vypořádání společného jmění manželů by zavazovalo toliko účastníky tohoto řízením, zatímco v daném sporu je okruh účastníků jiný. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1989, a rozhodnutí ve věci sp. zn. 20 Cdo 931/99) s ohledem na zjištění, že přístavba je s původním domem propojena nejen rozvody elektrické energie, vody a kanalizací, ale část přístavby byla zbudována na původním domě v jeho půdních prostorách, soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu dospěl ke správnému závěru, že dům č. p. [č.p.] s přístavbou je jedinou nemovitostí. Požadavek žalobců na vyklizení žalovaných je v souladu s § 126 odst. 1 ObčZ. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který otázku zajištění náhradního bytu posuzoval z hlediska § 3 odst. 1 ObčZ, bylo podle odvolacího soudu namístě otázku bytové náhrady posuzovat podle § 712 ObčZ.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly žalované dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítají, že stavba č. p. [č.p.] je dosud v nevypořádaném společném jmění manželů – žalobce a) a žalované 1). Žalovaná 1) proto předmětné prostory užívá na základě svého spoluvlastnického práva a žalovaná 2) pak se souhlasem žalované 1). Vytýkají soudu, že nebylo vyhověno jejich návrhu na přerušení tohoto řízení do doby, než v řízení o vypořádání společného jmění žalobce a) a žalované 1), vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 11 C 681/2002, bude rozhodnuto o tom, komu vyklizovaná nemovitost vlastnicky vůbec náleží, a že si ji jako otázku předběžnou soudy posoudily samy. V rámci řešení této předběžné otázky byl zamítnut návrh žalovaných na výslech všech svědků a nebylo přihlédnuto ke skutečnostem a právním stanoviskům, tvrzeným žalovanou 1) v řízení o vypořádání společného jmění manželů, která jsou pro posouzení, zda vyklizovaná nemovitost patří do společného jmění žalobce a) a žalované 1) či nikoli, více než relevantní. Stejně tak nebylo vyhověno návrhu, aby byl vyžádán znalecký posudek o tom, zda byla vytvořena nová stavba či nikoli. Skutečný stav je ten, že za původním domem č. p. [č.p.] byl fakticky postaven další dům. V přízemí domu se nachází byt o velikosti 3 + 1, který má zvláštní vchod zezadu nově postaveného objektu. V prvním poschodí domu je byt o velikosti 4 + 1. Dva pokoje tohoto bytu se nacházejí nad původním domem č. p. [č.p.] na místě původního podkrovního prostoru domu č. p. [č.p.]. Vchod do bytu v prvním poschodí je samostatným vchodem z boční strany objektu. Přidělení nového čísla popisného přístavbě svědčí o tom, že vznikla samostatná stavba, nový předmět vlastnického práva. Podle názoru žalobkyň je zcela irelevantní vyjádření stavebního úřadu, že při přidělení čísla popisného 19 došlo k pochybení. Nesouhlasí se závěrem soudů, že oddělením části označené č. p. [č.p.] by se dům č. p. [č.p.] znehodnotil, neboť dům č. p. [č.p.] by „neztratil nic na své funkčnosti jednotky určené k bydlení“. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam proto, že judikaturou dosud není řešena otázka „co přesně je přístavba“ a „samostatná stavba“. Navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání vyjádřili tak, že dovolání není přípustné. Dovoláním napadené rozhodnutí považují za správné. Poukázali na to, že spisem stavebního úřadu bylo prokázáno, že přístavbou sice vznikla v prvním poschodí bytová jednotka, ta však zahrnuje část původního domu. Přístavbou došlo i k rozšíření původního domu v přízemí. Chybné přidělení čísla popisného nezakládá existenci nové stavby a vlastnictví.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Je-li dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ může se dovolací soud s ohledem na ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ zabývat pouze řešení právních a nikoli skutkových otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst.4, § 243a odst. 2 OSŘ).
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť není v rozporu s hmotným právem a je v souladu se stávající judikaturou nejen obecných soudů. Lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 31. 10. 1984, sp. zn. 2 Cz 40/84, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1989, podle kterého, „jde-li o přestavbu původní stavby a nebylo-li mezi jejím vlastníkem a stavebníkem (společnými stavebníky) dohodnuto něco jiného, je třeba při posuzování vlastnického vztahu k takové nemovitosti zpravidla vycházet z toho, že to, co přirostlo k původní neoprávněné stavbě náleží vlastníku této původní stavby. V důsledku zhodnocení původní stavby provedenou přestavbou lze tu však vůči vlastníku původní stavby uplatňovat nárok na vydání takto získaného neoprávněného majetkového prospěchu.“ Otázka přístavby a propojení staveb byla již řešena v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze 17. 5. 1994, sp. zn. 3 Cdo 199/93, uveřejněném v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 29, ročník 1994, v němž soud dovodil, že „přístavba se obvykle stává součástí (původní) stavby a nemění tak nic na již vytvořených vlastnických vztazích k věci. Jestliže však je na „přístavbu“ usuzováno pouze z hlediska funkčního propojení dvou staveb (například spojovací chodbou a podobně), nelze obvykle uvažovat v kategoriích věc a jejich součást. V takovém případě může jít o dvě (relativně) samostatné věci – byť – porovnáním jejich účelu a významu soudě – může jedna z nich mít povahu příslušenství stavby druhé“. Ke vlivu stavebních úprav na charakter stavby jako věci zaujal Nejvyšší soud ČR právní názor v rozsudku z 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, který byl publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 280, svazek 3, kde uvedl, že „jestliže nově dostavěné části, funkčně a provozně technicky propojené s původní stavbou, která jako věc nezanikla, jsou její součástí ve smyslu § 120 ObčZ, nepředstavují samostatný předmět občanskoprávních vztahů a neupírají identitu původní stavbě, včetně způsobilosti být předmětem restitučních vztahů podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb.“
V dané věci nejde ani o řešení takové otázky zásadního právního významu, jejíž řešení by činilo rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, neboť posuzování, zda v jedinečném stavebním uspořádání obytného domu po přístavbě jde stále o jednu stavbu nebo již o stavby dvě, nemůže být něčím, co by mohlo být užito pro jiné odlišně uspořádané stavby a mít tak zobecňující význam.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl. Pokud žalované v dovolání namítaly procesní pochybení nalézacích soudů, tedy vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, mohl by se dovolací soud těmito námitkami zabývat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu advokátky za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 7 písm. d), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 1 140,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalované dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. března 2006
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu