Plný text
22 Cdo 1605/2026-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci projednání pozůstalosti po J. J., zemřelé 16. 7. 2011, za účasti 1) J. Č. P. a 2) V. J., obou zastoupených JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem [adresa] o žalobě pro zmatečnost podané účastníky řízení proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2023, č. j. 17 Co 97/2023-416, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 Co 97/2023, o dovolání účastníků řízení proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2025, č. j. 4 Co 20/2025-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2023, č. j. 17 Co 97/2023-416, bylo k odvolání účastníků 1) a 2) potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. 1. 2023, č. j. 4 D 687/2011-259, jímž byla určena obvyklá cena majetku zůstavitelky J. J. (dále též „zůstavitelka“), který měla zůstavitelka ve společném jmění manželů (dále též „SJM“) s pozůstalým manželem V. J.; současně bylo rozhodnuto, jaký majetek náleží do pozůstalosti a jaký majetek převezme do vlastnictví pozůstalý manžel.
2. Okresní soud v Jičíně zjistil, že zůstavitelka zemřela bez zanechání závěti. Jako dědicové v první dědické skupině přicházeli do úvahy rovným dílem pozůstalý manžel V. J., pozůstalá dcera [(účastnice 1)] a pozůstalý syn [účastník 2)]. V průběhu řízení pozůstalý manžel V. J. zemřel; jeho právními nástupci se stali účastníci 1) a 2). Do SJM nebyly zahrnuty nemovitosti (blíže specifikované v označeném usnesení) v katastrálním území XY a v katastrálním území XY (dále „pozemky“), které jako předmět SJM navrhoval projednat účastník řízení 2). Okresní soud v Jičíně konstatoval, že pozemky nejsou ve vlastnictví zůstavitelky nebo předmětem SJM, neboť dosavadní zápis v katastru nemovitostí svědčí jiným osobám. Podle právní úpravy platné k 1. 4. 1952, tj. ke dni, od kterého jsou pozemky – dle mínění účastníka 2) – v SJM zůstavitelky a jejího pozůstalého manžela na základě dohody z března 1947 uzavřené mezi zůstavitelkou, jejím manželem a manželovou matkou (dále též „dohoda z března 1947“), nemohly být pozemky v SJM, neboť podle § 22 zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, ve znění účinném do 31. 3. 1964, (dále „zákon č. 265/1949 Sb.“) jmění, jehož nabude kterýkoliv z manželů v době trvání manželství – vyjma toho, co nabude dědictvím nebo darem, a to co slouží k osobním potřebám nebo výkonu jeho povolání, tvoří jeho získaný majetek. Dohoda z března 1947 nesplňuje náležitosti listiny, která je schopna vyvolat změnu vlastnického práva; jedná se pouze o dohodu o vzájemném soužití, pravidlech hospodaření a užívání.
3. Usnesením ze dne 30. 6. 2023, č. j. 17 Co 97/2023-416, Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně potvrdil. Konstatoval, že notář Mgr. Pavel Hamala při jednání nařízeném na 23. 1. 2023 nepochybil a do procesních práv účastníků nezasáhl, neboť účastníci řízení nepožádali o odročení jednání a notáři současně ani nedoložili, že tvrzenou námitku podjatosti vůči jeho osobě (která měla být dle účastníků důvodem pro omluvu z jednání) skutečně uplatnili. Účastník 2) dne 23. 1. 2023 doručil notáři Mgr. Halamovi do datové schránky podání, ve kterém vyjádřil nespokojenost s postupem notáře; současné oznámil, že ke Krajskému soudu v Hradci Králové doručil námitku podjatosti notáře. Oba účastníci se téhož dne k notáři dostavili; s ohledem na předloženou omluvu se však odmítli jednání zúčastnit. Ve vztahu k rozhodnutí o pozůstalosti Krajský soud v Hradci Králové dále konstatoval, že i pokud by dohoda z března 1947 měla za následek převod pozemků na rodiče účastníků, nestal by se převedený majetek součástí jejich majetkového společenství (a následně by se ani netransformoval do jejich bezpodílového spoluvlastnictví, resp. SJM), nýbrž by se ve smyslu § 22 zákona č. 265/1949 Sb. stal jejich podílovým spoluvlastnictvím. Okresní soud v Jičíně rozhodoval výlučně o ocenění a vypořádání majetku, který měla zůstavitelka s pozůstalým manželem v SJM. Proto je správný závěr, že předmětné pozemky náležející do podílového spoluvlastnictví, nikoli do SJM, nebyly do vypořádávané pozůstalosti zahrnuty. Účinky smlouvy z března 1947 byly přitom v minulosti podrobeny revizi hned v několika případech. Nalézací soudy však vždy dospěly k závěru, že rovnodílnými spoluvlastníky pozemků byl pozůstalý manžel zůstavitelky (tj. otec účastníků) a jeho sestra H. V.
4. Žalobou pro zmatečnost podanou ve smyslu § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“) dne 13. 11. 2023 u Krajského soudu v Hradci Králové, se účastníci domáhali zrušení pravomocného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2023, č. j. 17 Co 97/2023-416, a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. 1. 2023, č. j. 4 D 687/2011-259. Tvrdili, že je dán zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 3 o. s. ř., a sice ze dvou hlavních příčin. V prvé řadě notář po počátečním společném projednání dědictví po obou rodičích účastníků následně vedl řízení pouze ve věci dříve zemřelé matky (zůstavitelky), aniž by správně spojil skutkově související věci ke společnému řízení, čímž měl svévolně porušit jejich právo na spravedlivý proces. Soudní komisař dále projednal věc v nepřítomnosti účastníků, přestože namítli jeho podjatost a z jednání se omluvili, čímž jim měl znemožnit hájit svá práva. Tato vada podle účastníků nebyla napravena ani v odvolacím řízení, ve kterém nedostali dostatečný prostor k vyjádření se a k navrhování důkazů.
5. Krajský soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 19. 9. 2024, č. j. 17 Co 97/2023-87, žalobu pro zmatečnost zamítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Konstatoval, že odvolání účastníků proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. 1. 2023, č. j. 4 D 687/2011-259, vycházelo především z tvrzení, že zůstavitelka na základě dohody z března 1947 nabyla k 1. 4. 1952 spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny na označených pozemcích a že tento podíl vlastnila i ke dni své smrti. Účastníci namítali, že soudy nižších stupňů v řízení o pozůstalosti tuto argumentaci dostatečně neprověřily, že nebyli správně poučeni o potřebě podat žalobu při sporu o rozsah majetku zůstavitelky a že soudní komisař projednal věc v jejich nepřítomnosti navzdory námitce podjatosti a omluvě z jednání. Tyto výhrady pak účastník řízení 2) později znovu uplatnil jako důvody zmatečnosti podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud v pozůstalostním řízení však potvrdil závěry soudu prvního stupně a podrobně vysvětlil důvody, pro které je argumentace smlouvou z roku 1947 v daném řízení nepřípadná. Doplnil dále, že se účastníci ve skutečnosti snažili zpochybnit výsledky restitučního procesu z 90. let, přestože jejich argumenty již byly dříve opakovaně odmítnuty. Současně uzavřel, že nebyl důvod poučovat účastníky o možnosti podat žalobu ve sporném řízení, protože nešlo o právně relevantní skutkový spor o zařazení majetku do společného jmění. Soud v následném řízení o žalobě pro zmatečnost ověřil, že notář nepochybil, když jednání dne 23. 1. 2023 neodročil a věc projednal bez účastníků, protože námitka podjatosti nebyla doložena, účastníci o odročení nepožádali a jejich procesní práva nebyla porušena; případné vady navíc byly napraveny v odvolacím řízení, kde měl účastník řízení 2) možnost své námitky uplatnit. Za nedůvodnou byla označena i výtka, že notář nespojil řízení o pozůstalosti po obou rodičích ke společnému projednání, protože dědictví po otci účastníků mohlo být řešeno až po pravomocném skončení řízení po zůstavitelce. Pokud účastník 2) zdůrazňoval význam svatební smlouvy z roku 1947, soud uvedl, že jde o otázku hmotněprávního posouzení, nikoli o procesní vadu zakládající zmatečnost. Takové námitky bylo možné řešit dovoláním, to však proti zmatečnostní žalobou napadenému rozhodnutí podáno nebylo, a proto již nelze závěry soudů o významu této smlouvy dále přezkoumávat.
6. Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání účastníků řízení usnesením ze dne 23. 10. 2025, č. j. 4 Co 20/2025-116, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry i jejich odůvodněním soudem prvního stupně a se zřetelem na zásadu procesní ekonomie na ně odkázal. Současně vysvětlil, že zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř. je dána jen tehdy, pokud soud nesprávným procesním postupem účastníkovi řízení znemožní uplatnit jeho procesní práva, například účastnit se jednání, vyjadřovat se nebo navrhovat důkazy; nejde však o vady samotného rozhodování soudu, které lze namítat jinými prostředky. Odvolací soud doplnil, že v projednávané věci nebylo zjištěno, že by účastníkům bylo v pozůstalostním řízení před odvolacím soudem upřeno právo jednat před soudem. Z protokolu o jednání ze dne 19. 6. 2023 vyplynulo, že účastník řízení 2) se jednání osobně účastnil se svým právním zástupcem a dostal dostatečný prostor k vyjádření i k označení důkazů. Námitku, že v řízení nebyla zohledněna dohoda z března 1947, označil odvolací soud za nepřípadnou v rámci žaloby pro zmatečnost, protože měla být uplatněna dovoláním; účastníci o této možnosti byli řádně poučeni, avšak dovolání nepodali.
7. Proti usnesení odvolacího soudu podávají účastníci řízení (dále též „dovolatelé“) dovolání; jeho přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a mají za to, že usnesení odvolacího soudu závisí na řešení (dle jejich mínění) dosud neřešených právních otázek, resp. otázek, které by měly být posouzeny jinak.
8. Dovolatelé se tážou, zda mají soudy v pozůstalostním řízení meritorně přezkoumat dohodu z března 1947 jako platný nabývací titul k pozemkům, a to i přesto, že nedošlo k intabulaci do pozemkových knih kvůli poválečným a pozdějším totalitním poměrům. Dohoda z března 1947 byla – dle mínění dovolatelů – platná podle tehdejšího obecného zákoníku občanského a zakládala alespoň očekávání nabytí vlastnictví rodiči dovolatelů. K faktickému dokončení převodu nedošlo v důsledku zásahů totalitního režimu, který znemožnil soukromoprávní převody a zápisy do pozemkových knih.
9. Dovolatelé dále namítají porušení práva na spravedlivý proces, neboť soudy nižších stupňů podle nich neprovedly dokazování dohodou z března 1947 a neumožnily jim se ve věci plně vyjádřit. V této souvislosti popisují procesní pochybení v pozůstalostním řízení, ve kterém notář odmítl dohodu z března 1947 přijmout a zaevidovat a rozdělit původně spojované řízení po obou rodičích. Věc rovněž projednal věc v nepřítomnosti účastníků navzdory námitce podjatosti, a tím jim znemožnil hájit jejich práva.
10. Dovolatelé napadenému rozhodnutí rovněž vytýkají, že odvolací soud rezignoval na vlastní právní posouzení a pouze převzal závěry soudu prvního stupně. Současně namítají, že soudy ve všech řízeních od roku 1993 do roku 2025 mechanicky přebírají konkluze staršího rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 1993, č. j. 13 Ca 231/93-20, aniž by hodnotily dohodu z března 1947 jako samostatný důkaz.
11. V dovolání účastníci navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř.).
13. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je částečně nepřípustné a částečně je vadné (věcně neprojednatelné).
K posouzení otázky přezkumu dohody z března 1947 jako nabývacího titulu ke sporným pozemkům
16. V rozsahu, v němž je formulována a odůvodněna námitka dovolatelů o povinnosti soudů v pozůstalostním řízení přezkoumávat soukromoprávní listinu (dohodu z března 1947), neshledává Nejvyšší soud (ani při vstřícném přístupu k posuzování náležitostí dovolání dle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) dovolání účastníků věcně projednatelným.
17. Požadavek, aby dovolatelé v dovolání uvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., jsou dovolatelé povinni v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považují za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části. Spatřují-li dovolatelé přípustnost dovolání v tom, že i ohledně povinnosti soudů přezkoumat v pozůstalostním řízení dohodu z března 1947 „napadené usnesení závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo měly být posouzeny jinak“, musí být z dovolání zřejmé, jakým způsobem by předestřená otázka měla být posouzena jinak, resp. jaký vztah by mělo mít odvolacím soudem přijaté řešení k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek 2021 [toto usnesení je – shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013].
18. K problematice náležitostí dovolání, potažmo dovolacího přezkumu, sluší se odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jimiž se připomíná, že úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 (toto usnesení je – stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz)].
19. Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (stanovisko bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.), v němž pod bodem 39 odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu“ [z rozhodovací praxe Ústavního soudu dále srovnej i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18].
20. Dovolatelé v rozporu se zákonnou úpravou, jakož i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (a rovněž Ústavního soudu), v dovolání nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V projednávané věci (v prezentované části jejich nesouhlasu s posouzením otázky přezkumu dohody z března 1947 v pozůstalostním řízení) dovolání postrádá vazbu konkrétní právní otázky na judikaturu dovolacího soudu, s jejímiž závěry je třeba řešení právní otázky v intencích kritérií uvedených v § 237 o. s. ř. poměřovat. Ani přehled judikatury v závěru podaného dovolání neposkytuje dovolacímu soudu možnost „výběru“ rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu, které by bylo možné vztáhnout k dovolateli předestřené otázce. Dovolací soud tak neměl k dispozici žádnou relevantní judikaturu, na jejímž základě by mohl posoudit přípustnost dovolání a otevřít přezkum rozhodnutí odvolacího soudu. Absence vymezení přípustnosti činí dovolání vadným (věcně neprojednatelným), přičemž tuto vadu nelze zhojit ani výkladem či konstruováním možné otázky přípustnosti ze strany dovolacího soudu.
21. Bez vlivu na závěr o neprojednatelném (vadném) dovolání účastníků v uvedené části považuje Nejvyšší soud za potřebné doplnit, že dovoláním dotčené usnesení současně není na posouzení otázky přezkumu dohody z března 1947 založeno. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu (konkrétně z bodů 12 a 13 odůvodnění) je patrné, že právní posouzení věci je odvolacím soudem založeno na závěru o nedůvodnosti žaloby pro zmatečnost proto, že postupem soudu prvního stupně, resp. notáře Mgr. Halamy, nebyla účastníkům odňata možnost jednat před soudem. Posouzení dovolání jako (případně) přípustného ve smyslu § 237 o. s. ř. by tak bránila absence obecného předpokladu přípustnosti, tj. že řešení dovoláním předestřené otázky hmotného nebo procesního práva bylo pro přijetí výsledného rozhodnutí odvolacího soudu stěžejní (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
22. Jak se podává z usnesení soudu prvního stupně (viz body 5 a 10 až 13 odůvodnění) a z dovoláním dotčeného usnesení odvolacího soudu (viz body 10, 12, a 13 odůvodnění) soudy obou stupňů v řízení o zmatečnostní žalobě neposuzovaly situaci, jíž účastníci v dovolání předestřeli, tj. že by zmatečnostní vada měla spočívat v pochybení soudů obou stupňů v pozůstalostním řízení, které se – dle nesprávného úsudku dovolatelů – nezabývaly dohodou z března 1947, ale založily závěr o nedůvodnosti zmatečnostní žaloby na konkluzi, že důvodem zmatečnosti v režimu § 229 odst. 3 o. s. ř. („v průběhu řízení byla nesprávným postupem soudu účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem“) nemůže být náprava případných pochybení při zjišťování skutkového stavu nebo při jeho právním posouzení v pozůstalostním řízení. Ostatně při reprodukování skutkového stavu a právního posouzení věci v řízení o zmatečnostní žalobě soudy naznaly, že se soudy v řízení o pozůstalosti námitkami účastníků stran dohody z března 1947 jako nabývacího titulu zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že dohoda nemohla mít za následek převod pozemků na rodiče účastníků, a tudíž by se převedený majetek nemohl stát součástí jejich majetkového společenství (následně bezpodílového spoluvlastnictví, resp. SJM), nýbrž by se ve smyslu § 22 zákona č. 265/1949 Sb. stal jejich podílovým spoluvlastnictvím. Jelikož pak Okresní soud v Jičíně rozhodoval o ocenění a vypořádání majetku, který měla zůstavitelka s pozůstalým manželem v SJM, nemohly být pozemky náležející do podílového spoluvlastnictví (nikoli však do SJM) zahrnuty do masy projednávané pozůstalosti.
K otázce porušení práv dovolatelů na spravedlivý proces
23. Dovolatelé kritizují postup soudů v pozůstalostním řízení, neboť i přes jejich požadavek nebyl proveden důkaz dohodou z března 1947. Účastníci tak neměli možnost se ve věci vyjádřit a hájit svá práva.
24. Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
25. Podle § 229 odst. 3 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Totéž platí, jde-li o pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle § 202 odst. 2.
26. Odnětím možnosti jednat před soudem (zmatečností) ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. se podle ustálené judikatury rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1992 sp. zn. 2 Cdo 19/92, které bylo uveřejněno pod číslem 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod číslem 1/1997 v časopise Soudní judikatura). O zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu. Postupem soudu „v průběhu řízení“ je činnost, která vydání konečného soudního rozhodování předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 539/96, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná pod čísly 4/1998 a 6/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2252/2006). Výklad podávaný soudní praxí je jednotný i v tom, že není rozhodné, zda účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem v odvolacím řízení nebo v řízení před soudem prvního stupně; uvedená zmatečnost je dána i tehdy, jestliže odvolací soud pochybení soudu prvního stupně, které ji zakládá, přehlédl a – ač tak mohl učinit – nevyvodil z něj důsledky (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1635/97, uveřejněné pod číslem 16/1998 v časopise Soudní judikatura). Zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř. ovšem není dána, jestliže možnost učinit procesní úkony, kterou účastníku řízení nesprávným postupem odňal soud prvního stupně, mu byla poskytnuta v odvolacím řízení (srovnej též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 1998 sp. zn. 3 Cdon 610/96, které bylo uveřejněno pod číslem 123/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001 sp. zn. 32 Cdo 56/99, uveřejněném pod číslem 53/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
27. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy vychází z konkluzí, že o zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu, a že postupem soudu v průběhu řízení je činnost, která vydání konečného soudního rozhodování předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Pokud proto dovolatelé namítali, že soudy v pozůstalostním řízení odmítly provést důkaz dohodou z roku 1947, přičemž pouze konstatovaly, že podílovými spoluvlastníky pozemků byl pozůstalý manžel zůstavitelky (tj. otec účastníků) a jeho sestra H. V., a naopak pozemky nikdy nenáležely do SJM rodičů dovolatelů (tj. zůstavitelky a pozůstalého manžela zůstavitelky), a tedy nemohly být zahrnuty do aktiv vypořádávané pozůstalosti, pak se tato námitka mohla projevit jen ve výrokové části a odůvodnění původního rozhodnutí. Účastníci byli v rámci původního (pozůstalostního) řízení poučeni o možnosti podat dovolání; tohoto práva však nevyužili. Případné pochybení soudů v pozůstalostním řízení vážící se k nesprávnému, případně i chybějícímu, posouzení věci spojené případně s opomenutím – dle dovolatelů – stěžejního důkazu, kterým je dohoda z března 1947 – tak nemůže být zmatečnostní vadou ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř., ale může být toliko vazbu na vadně (neúplně) zjištěný skutkový stav a na nesprávné právní posouzení věci, tedy pochybení, jejichž náprava žalobou pro zmatečnost reparovatelná není.
28. Dovolání účastníků neshledává dovolací soud přípustným ani pro rozpor s dovolateli připomenutými nálezy Ústavního soudu (nález ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 585/04 a nález ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 339/11), které by měly reflektovat porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud v odkazovaných rozhodnutích akcentoval, že právo na spravedlivý proces zahrnuje nejen požadavek rozhodnutí ve lhůtě přiměřené povaze věci, ale též požadavek racionálního a neformalistického postupu obecných soudů. V nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 585/04 konstatoval porušení tohoto práva v důsledku nepřiměřené délky řízení, a to i bez kasačního zásahu, jestliže řízení již bylo ukončeno. V nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 339/11 pak dovodil zásah do práva na spravedlivý proces v situaci, kdy obecný soud postupoval přepjatě formalisticky, nerespektoval skutkovou souvislost uplatněných nároků a bezdůvodně vyžadoval opakování již provedeného dokazování, čímž narušil princip spravedlivého a efektivního soudního rozhodování. Dovolateli prezentovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou tak ve vztahu ke shora uvedeným dovolacím námitkám (nesprávné hodnocení důkazu – dohody z března 1947) zcela nepřiléhavá, a nemohou proto ve smyslu § 237 o. s. ř. založit přípustnost dovolání.
K otázce absence právní kvalifikace odvolacího soudu
29. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 78/2021, dovolatelé napadenému rozhodnutí vytýkají, že odvolací soud rezignoval na vlastní právní posouzení věci a pouze převzal závěry soudu prvního stupně. Současně namítají, že soudy ve všech řízeních od roku 1993 do roku 2025 mechanicky přebírají závěry staršího rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 1993, č. j. 13 Ca 231/93-20, aniž by hodnotily dohodu z března 1947 jako samostatný důkaz.
30. Dovolací soud k otázce nepřezkoumatelnosti rozsudku a s tím spojené otázky náležitostí odůvodnění rozsudku uvádí, že soudy vyšších stupňů se přirozeně mohou v odůvodnění svých rozhodnutí ztotožnit s tím, jak soud nižšího stupně hodnotil celou věc po skutkové a právní stránce. Jejich rozhodnutí se však prostým konstatováním takového souhlasu nesmí vyčerpat. Je tudíž současně třeba, aby nastínily vlastní nosné úvahy, které je k potvrzení přezkoumávaného rozhodnutí vedly a jež rovněž musí dostatečným způsobem reflektovat odvolací argumenty účastníků řízení. Odkázat na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí je možné toliko v podrobnostech. Paušální odkaz na něj bez jakékoli vlastní argumentace nelze akceptovat; takový postup je porušením práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12).
31. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, dovolací soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, či ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018).
32. I judikatura Ústavního soudu opakovaně formulovala požadavky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, nebo ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/10). Současně deklarovala, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 511/12, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Zdůraznila přitom, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14 odůvodnění nálezu). Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
33. Nejvyšší soud konstantně uvádí, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté „přihlášení se“ ke správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srovnej důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ústavní konformitě tohoto názoru Ústavní soud přisvědčil v usnesení ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2122/20. Je ovšem potřebné doplnit, že při jeho aplikaci je třeba přihlédnout k povaze odvolacích námitek a ke zvláštnostem konkrétní věci.
34. V souvislosti s uplatněnou námitkou o deficitu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je třeba vzít v úvahu závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatelů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014); obdobné závěry se pak vztahují i k odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a možnosti účastníků proti rozhodnutí odvolacího soudu brojit dovoláním.
35. Sluší se uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu vytýkanou vadou ani netrpí (nepřezkoumatelné není). V nyní projednávané věci účastníci vymezili zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 3 o. s. ř. s odkazem na nesprávný postup notáře, který – k jejich námitkám – nespojil skutkově související věci (pozůstalostní řízení po obou rodičích) ke společnému řízení, čímž měl svévolně porušit jejich právo na spravedlivý proces. Současně důvod zmatečnosti spatřovali v jednání bez jejich přítomnosti dne 23. 1. 2023 navzdory předložené omluvě z jednání. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že dědictví po otci účastníků mohlo být řešeno až po pravomocném skončení řízení pozůstalostního řízení po matce účastníků (zůstavitelce); notář proto nepochybil, pokud uvedená řízení ke společnému jednání nespojil. Rovněž k pochybení notáře nedošlo ani projednáním pozůstalosti dne 23. 1. 2023 (a tedy neodročením jednání), v nepřítomnosti účastníků, neboť námitka podjatosti nebyla doložena a vyjádření účastníků nebylo možné považovat za omluvu z jednání, a tedy i relevantní důvod pro odročení jednání; účastníci se nadto k notáři dostavili, odmítli se však jednání účastnit. Konstatoval dále, že k porušení procesních práv účastníků nedošlo, nadto v řízení o odvolání měl účastník 2) coby zmocněnec účastnice 1) za účasti svého právního zástupce možnost své námitky uplatnit (byl mu poskytnut dostatečný prostor k vyjádření i k označení důkazů). Za nedůvodnou byla označena i výtka, že notář nespojil řízení o pozůstalosti po obou rodičích ke společnému projednání, protože dědictví po otci mohlo být řešeno až po pravomocném skončení řízení po matce. K námitce účastníků, že v řízení měla být zohledněna dohoda z března 1947, uzavřel, že tato námitka měla být uplatněna v dovolání v řízení o pozůstalosti, nikoliv v řízení o zmatečnostní žalobě.
36. Odvolací soud tak vlastní úvahou a též s odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně, dostál své povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (v souladu s požadavky judikatury uvedené v bodech 31 až 32 odůvodnění tohoto usnesení); usnesení odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelné.
37. Pokud pak dovolatelé namítali, že soudy mechanicky přebírají závěry rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 1993, č. j. 13 Ca 231/93-20, aniž by provedly vlastní hodnocení důkazu (dohody z března 1947), pak zjevně opomíjí, jak je uvedeno shora, že žalobou o zmatečnosti se domáhali zrušení pravomocného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2023, č. j. 17 Co 97/2023-416, a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. 1. 2023, č. j. 4 D 687/2021-259, nikoli pak označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové. K oponování jeho závěrům, mohly-li být relevantně skutečně zpochybněny, pak sloužily námitky či argumenty týkající se hmotně-právního posouzení věci v pozůstalostním řízení, nikoliv ovšem zmatečnostní žaloba a její důvod dle § 229 odst. 3 o. s. ř.
38. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání účastníků řízení 1) a 2) není částečně přípustné a částečně je věcně neprojednatelné; proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
39. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2026
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu