Plný text
22 22 Cdo 1785/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně E. F., zastoupené Mgr. Davidem Řezníčkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému D. F., zastoupenému JUDr. Ivem J., advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 346/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. prosince 2008, č. j. 7 Co 1183/2008-284, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. I. J..
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. března 2008, č. j. 4 C 346/2008-215, přikázal obchodní podíl žalovaného ve společnosti PTR Strojní závod Třeboň, s. r. o., který tvoří společné jmění účastníků v hodnotě 605.000,- Kč do výlučného vlastnictví žalovaného a uložil mu, aby žalobkyni zaplatil vypořádací podíl ve výši 302.500,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 17. prosince 2008, č. j. 7 Co 1183/2008-284, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze co do výše hodnoty obchodního podílu společnosti PTR Strojní závod Třeboň, s. r. o., když jeho původní hodnotu navýšil na 708.000,- Kč a proto navýšil i částku, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu na 354.000,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolatelka uplatnila přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud svým rozhodnutím ve věci samé změnil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výši vypořádacího podílu, kterou je žalovaný povinen vyplatit žalobkyni, neboť oproti soudu prvního stupně, jenž žalovanému uložil povinnost žalobkyni zaplatit částku 302.500,- Kč, činila povinnost stanovená odvolacím soudem žalovanému vůči žalobkyni 354.000,- Kč. V části rozdílu mezi uvedenými částkami je sice rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím měnícím co do výše 51.500,- Kč, ale dovolání proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu není subjektivně přípustné.
K podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 1998, pod pořadovým č. 28 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2000, pod pořadovým č. 7).
V části měnícího rozsudku ve výši 51.500,- Kč tak není žalobkyně subjektivně legitimována k podání dovolání, neboť jí nebyla způsobena újma odstranitelná zrušením napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu, když částka připadající na vypořádací podíl je rozhodnutím odvolacího soudu vyšší než částka stanovená rozhodnutím soudu prvního stupně. Ve zbylé části výroku odvolacího soudu o výši vypořádacího podílu – tj. ohledně částky 302.500,- Kč – a ve výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je dovolání přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky zásadního právního významu.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“) pod pořadovým č. C 5042. Dovolatelka v daném případě povinnost formulovat právní otázku nesplnila a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Odvolacímu soudu především vytýká, že jeho nesprávným zadáním a způsobem, jakým znalci ve svých znaleckých posudcích přistoupili k ocenění obchodního podílu, nemohlo dojít k určení jeho reálné tržní hodnoty jako předmětu vypořádání ve stavu ke dni zániku společného jmění manželů v cenách platných ke dni vypořádání.
Stanovení obvyklé ceny věci či práva v řízení, jímž se vypořádává majetkové společenství účastníků řízení, představuje otázku skutkovou nikoliv právní; zjištění takové ceny je zjištěním skutkovým nikoliv právním. Námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se znaleckého posudku znalce, pak představuje tvrzení o pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci. Takové pochybení však nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 5758 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné tamtéž pod pořadovým č. C 5211). Zjištění stavu obchodního podílu účastníků v době zániku jejich společného jmění a tomu odpovídající jeho ceny nalézacímu soudu zprostředkovávají odborné znalecké posudky. Také otázka, jakou metodu (je-li jich více možných) znalec při řešení odborných otázek, na něž má odpovědět, použije je otázkou odbornou, jejíž řešení přísluší znalci a nikoli soudu. Spornými otázkami v uvedeném směru by se dovolací soud mohl do určité míry zabývat jen v případech dovolání, v nichž mu zákon umožňuje přezkoumávat správnost skutkových zjištění odvolacího soudu. V daném případě, kdy tzv. nenárokové dovolání nebylo shledáno přípustným, tomu tak být nemůže. Tím, že dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, uplatňuje totiž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Pokud dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl důkaz revizním znaleckým posudkem, čímž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., dovolací soud dodává, že k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 5780). Tak tomu však v daném případě není.
Dovolatelka výslovně napadla i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod pořadovým č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalovanému představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 3 odst. 1, bodu 5 (z částky 708.000,- Kč), § 4 odst. 2, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 10.000,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) a celkem činí 10.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. června 2011
JUDr. František B a l á k, v. r. předseda senátu