Plný text
22 Cdo 1803/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, Csc., ve věci žalobce L. O., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) Městskému soudu v Praze, se sídlem v [adresa] a 2) Katastrálnímu úřadu P., o odmítnutí podání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 Nc 1252/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2003, č. j. 23 Co 421/2003-32a, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podáním ze dne 23. dubna 1991, doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) téhož dne, žádal „o navrácení majetku – poloviny rodinného domu, nespravedlivě přiřčeného soudem totalitního režimu č. j. 11 C 81/84 ze dne 20. VI. 1988 a 10 Co 13/89 z 28. 4. 1989 býv. manželce P. B.“. Dále uvedl, že v roce 1971 zakoupil pozemek parc. č. [parcela] v P., na kterém se svým otcem postavil dům, a přesto soud přiřkl celý dům bývalé manželce. Z uvedených důvodů požaduje, aby „alespoň křivdy majetkové byly nahrazeny.“ Podle protokolu sepsaného 28. 3. 2002 justiční čekatelkou JUDr. H. B. bylo přítomnému žalobci sděleno, že jeho podání z 23. 4. 1991 je nejasné a byl podrobně poučen o náležitostech návrhu na zahájení řízení podle § 42 odst. 4 a § 79 odst. l občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a návrhu na obnovu řízení. Žalobce poté uvedl, že doplňuje návrh tak, že žaluje Městský soud v Praze, který rozsudkem z 28. 4. 1989 neměl rušit kupní smlouvu, kterou uzavřel 25. 7. 1972, přičemž Katastrální úřad pak na základě tohoto rozhodnutí zapsal spoluvlastnictví bývalé manželky k domu čp. [č.p.] v P. se zastavěnou parcelou č. [parcela] a č. 3787/1. Navrhl, aby uvedený rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen. V podání z 18. 11. 2002 žalobce znovu poukázal na okolnosti, za kterých pořídil dům a pozemek, a uvedl, že při majetkovém řízení došlo k vyvlastnění jeho majetku a ke zrušení kupní smlouvy. Usnesením z 27. 2. 2003, č. j. 5 Nc 1046/91-11, byl žalobce znovu podrobně poučen o náležitostech žaloby s tím, že pokud nebude ve lhůtě 14 dnů ode dne doručení výzvy řádně doplněna, bude odmítnuta. Výzva byla žalobci doručena 26. 3. 2003 a žalobce podáním z 8. 4. 2003 doplnil žalobu tak, že žaluje Městský soud v Praze, který nesprávně rozdělil mezi něj a manželku již zmíněný rozestavěný dům a Katastrální úřad P., který nesprávně zaregistroval v registru nemovitostí rozdělení domu. Za rozhodující skutečnost považoval zrušení kupní smlouvy o koupi pozemku a to, že na stavbu domu nikdy nepoužil společné prostředky, jak dále popsal. Žalobce pak uvedl, že „protestuje proti zrušení kupní smlouvy o koupi rozestavěného domu a pozemku 5 N 232/72 a 5 NZ 194/72 Městským soudem, a žádá, aby kompetentní soud platnost této smlouvy potvrdil a Katastrální úřad P. zaregistroval nemovitost ve tvaru v jakém byla registrována v letech 1972-1997, tj. výlučně na jeho osobu.“
Soud prvního stupně pak usnesením ze dne 14. května 2003, č. j. 5 Nc 1252/2003-14, podle § 43 odst. 2 OSŘ odmítl podání žalobce ze dne 23. dubna 1991 s tím, že žalobce ve stanovené lhůtě podání požadovaným způsobem nedoplnil, přestože byl poučen o tom, že nebude-li přes výzvu, učiněnou usnesením z 27. 2. 2003, č. j. 5 Nc 1046/91-11, požadovaným způsobem opraveno nebo doplněno, bude odmítnuto. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 14. listopadu 2003, č. j. 23 Co 421/2003-32a, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že podání žalobce ze dne 23. dubna 1991 nemá náležitosti žaloby ve smyslu § 79 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), nelze z něj dovodit, o jaká práva a povinnosti vůbec jde. Žalobce na výzvu soudu nedoplnil své podání tak, aby splňovalo náležitosti uvedené v ustanovení § 79 odst. 1 OSŘ. Z podání žalobce jak původního, tak i doplněného, nelze dovodit, o jaká práva a povinnosti vůbec jde a je zcela zřejmé, že převzetí navrhovaného petitu do rozsudku nelze uskutečnit. Pokud žalobce namítl, že s ním byl odborně sepsán protokol dne 28. 3. 2002 u Obvodního soudu pro Prahu 5 JUDr. H. B., týkající se odstranění vad jeho podání, odvolací soud uvedl, že povinností soudu je poučovat účastníky pouze o jejich procesních právech a povinnostech nikoli o právu hmotném, které zakotvuje práva a povinnosti (nároky). Při sepisování uvedeného protokolu proto žalobce nebyl poučován o svých hmotných právech, tedy jakého nároku se má u soudu domáhat, a byl s ním sepsán protokol na odstranění vad, tak jak byl soudem prvního stupně vyzván a jak považoval žalobce za důležité tyto vady odstranit v intencích výzvy. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu postupoval správně, když podání žalobce odmítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Uvádí, že rozsudkem Městského soudu v Praze z 28. 4. 1989, sp. zn. 10 Co 13/89 bylo vypořádáno bezpodílového spoluvlastnictví s jeho bývalou manželkou B. P. tak, že rodinný domek, který postavil jeho otec, byl připsán do podílového spoluvlastnictví žalobce a bývalé manželky, a proti tomuto rozsudku podal 23. 4. 1991 restituční návrh. Nesouhlasí s tím, že šlo o návrh neúplný, když „předmětné usnesení Krajského soudu č. j. 23 Co 421/2003-32, ze dne 14. 12. 2003 řeší naprosto stejné podání jako usnesení 30 Co 373/2003-70 z 29. 8. 2003, a v tomto usnesení se nepoukazuje na nedokonalost a nesrozumitelnost celého podání, ale závěr usnesení naznačuje, že podání je srozumitelné a soudu zcela jasné.“ Dále žalobce podrobně popisuje okolnosti, za kterých vlastnictví nabyl, a uzavírá, že jeho nárok na přikázání domu do jeho vlastnictví je zcela nesporný, a to i vzhledem k tomu, jak o dům pečoval. Nesouhlasí se zrušením kupní smlouvy, kterou nemovitosti nabyl, a proto se domáhá vydání rozsudku, že „platnost kupní smlouvy o koupi rozest. domu a pozemku 5 N 232/72 a 5 NZ 194/72 ze dne 25. 7. 1972 se potvrzuje.
Katastrálnímu úřadu P. se přikazuje, aby zaregistroval nemovitost na pozemku č. 3787 k. ú. S. na listu vlastnictví [LV] ve smyslu výše uvedené kupní smlouvy způsobem obdobným, jak byla registrována v letech 1972-1997 (viz. přílohu) t. j. výlučně na kupujícího RNDr. L. O.“. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení a že v řízení nedošlo k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. l, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ ani k jiným vadám, které by měly následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neshledal dovolání opodstatněným.
Podání žalobce z 23. 4. 1991 neobsahuje ve smyslu ustanovení § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 OSŘ náležitosti řádného návrhu na zahájení řízení. Žalobci se ani přes řádné poučení ve stanovené lhůtě čtrnácti dnů od doručení usnesení soudu prvního stupně z 27. 2. 2003, tj. od 26. 3. 2003, vady tohoto podání nepodařilo odstranit, přestože byl poučen soudem o odmítnutí podání, nebude-li ve stanovené lhůtě opraveno nebo doplněno. Žalobce tak neučinil ani do protokolu sepsaného soudem prvního stupně dne 28. března 2002. I přes doplnění návrhu nebyly v něm zejména srozumitelně vylíčeny rozhodující skutečnosti a čeho se žalobce domáhá – a to ani pro žalobu restituční, na určení vlastnictví nebo návrhu na obnovu řízení. To nevplývá ostatně ani z obsahu dovolání. Na tom nemění nic poukaz žalobce na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2003, sp. zn. 30 Cdo 373/2003, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně z 20. 2. 2003, č. j. 11 C 195/2002-55, kterým byla odmítnuta žaloba žalobce z 8. 11. 2002 jako neúplná, ohledně které byl žalobce rovněž poučován dne 28. 3. 2002. V uvedené věci žalobce uvedl, že jeho podání je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ale i tak šlo o podání neúplné. Odvolací soud proto nepochybil, pokud za daného stavu usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí podání žalobce z 23. 4. 1991 potvrdil.
Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání jako nedůvodné zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odstr. 5 a § 151 odst. l a § 142 odst. l OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2004
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu