Plný text
22 Cdo 1863/2026-321
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) V. B. a b) J. J., obou zastoupených Mgr. Denisou Soukup Hrušákovou, advokátkou se sídlem v [adresa] proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČO [IČO], se sídlem [adresa] zastoupenému Mgr. Daliborem Šlaufem, advokátem se sídlem [adresa] o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 270/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2026, č. j. 62 Co 336/2025-281, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2026, č. j. 62 Co 336/2025-281, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. V této věci Nejvyšší soud posuzoval otázku, zda došlo k vydržení vlastnického práva k nemovitosti podle § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) jestliže předtím měl vlastnické právo k téže nemovitosti nabýt žalovaný od neoprávněného na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
I. Dosavadní průběh řízení
2. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 9. 2025, č. j. 67 C 270/2023-242, určil, že vlastníky pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY jsou žalobce a) v rozsahu spoluvlastnického podílu id. 1/4, žalobkyně b) v rozsahu spoluvlastnického podílu id. 1/4 a L. B. v rozsahu spoluvlastnického podílu id. 1/2, a to ke dni jejího úmrtí 31. 3. 2022 (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům (výrok II).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 4. 2026, č. j. 62 Co 336/2025-281, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I). Ve výroku II změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 89 733 Kč pro každého z žalobců, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení vzniklých žalobcům (výrok III).
4. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že pozemek nyní označený jako parc. č. XY užívali právní předchůdci žalobců a L. B. nepřetržitě od roku 1926 jako součást oplocené zahrady. Žalobcům svědčí k pozemku právní titul v podobě kupní smlouvy ze dne 16. 4. 1981, na základě které měl každý z nich nabýt vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. ¼ k pozemku, a L. B. právní titul plynoucí z rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 9 ze dne 16. 3. 1976, č. j. 9 D 378/75-26, jímž po V. B. nabyla spoluvlastnický podíl id. 1/2 k danému pozemku. Zdůraznil, že pozemek po celou dobu fakticky obhospodařovali žalobci, L. B. a jejich právní předchůdci, tvořil součást oplocené zahrady a žalovaný s ním jako vlastník fakticky nenakládal.
5. Dále vyložil, že žalovaný nemohl nabýt vlastnické právo k pozemku převodem na základě kupní smlouvy ze dne 6. 12. 1994, jelikož F. K. mladší jako prodávající nebyl vlastníkem pozemku. Současně však uvedl, že žalovaný při tomto nabytí pozemku jednal v dobré víře, neboť vycházel ze zápisu vlastnického práva F. K. mladšího k pozemku v katastru nemovitostí a z jeho nabývacího titulu představovaného rozhodnutím Státního notářství pro Prahu 9 ze dne 22. 4. 1982, sp. zn. 9 D 1050/81. Proto nabyl žalovaný nabyl vlastnické právo k tomuto pozemku jako dobrověrný nabyvatel.
6. Uzavřel, že i pokud žalovaný vlastnické právo k pozemku nabyl v roce 1994 jako dobrověrný nabyvatel od nevlastníka, žalobci a L. B. sporný pozemek následně vydrželi ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák., a to k 17. 12. 2004. Vyšel především z toho, že žalobci a jejich právní předchůdci pozemek užívali nepřetržitě již od roku 1926 jako součást oplocené zahrady, fakticky jej obhospodařovali a žalovaný s ním jako vlastník fakticky nenakládal.
II. Dovolání žalovaného a vyjádření žalobců
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu výslovně vyřešeny, případně při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
8. Podle žalovaného odvolací soud nesprávně posoudil předpoklady vydržení vlastnického práva k jednotlivým spoluvlastnickým podílům na pozemku ze strany žalobců a L. B. Namítá, že poté, co odvolací soud dovodil nabytí vlastnického práva k pozemku žalovaným v roce 1994 od nevlastníka v dobré víře, bylo nutno samostatně posoudit, zda žalobci a L. B. splňovali v období od roku 1994 do roku 2004 všechny předpoklady oprávněné držby a vydržení, zejména zda byli objektivně po celou vydržecí dobu v omluvitelné dobré víře. V této souvislosti poukazuje rovněž na geometrický plán z roku 2007 a kupní smlouvu z roku 2008 týkající se sousedních pozemků. Z nich podle žalovaného plyne, že žalobcům i před rokem 2004 muselo být zřejmé, že nejsou vlastníky pozemku nyní označeného parc. č. XY.
9. Odvolací soud podle žalovaného založil své závěry převážně na obecném závěru o dlouhodobém užívání pozemku rodinou B. a historických vlastnických vztazích, aniž dostatečně zkoumal právní titul, způsob výkonu držby a existenci dobré víry jednotlivých držitelů. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1085/2010 a poukazuje na judikaturu týkající se ochrany dobré víry nabyvatele od nevlastníka (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 a Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 353/2016).
10. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně, popřípadě odvolacímu soudu, k dalšímu řízení.
11. Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožňují se závěry odvolacího soudu a mají za to, že dovolání není přípustné. Uvádí, že žalovaný nevymezuje žádnou právní otázku způsobilou založit přípustnost dovolání, neboť jeho námitky ve skutečnosti směřují proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů. Podle žalobců soudy nižších stupňů řádně posoudily otázku vydržení.
12. Poznamenávají, že zápis vlastnického práva žalovaného v katastru nemovitostí v roce 1994 ani listiny z let 2007 a 2008 nemohly zpochybnit jejich dobrou víru. Za správný považují rovněž závěr odvolacího soudu o vydržení spoluvlastnických podílů v rozsahu odpovídajícím historickému uspořádání spoluvlastnictví k pozemku. Mají za to, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
13. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popřípadě je zamítl.
III. Přípustnost dovolání
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda žalobci a L. B. nabyli vlastnické právo k jednotlivým spoluvlastnickým podílům na pozemku na základě vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák., pokud měl žalovaný nabýt vlastnické právo k tomuto pozemku od neoprávněného na základě kupní smlouvy ze dne 6. 12. 1994.
16. Odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalovaného je proto podle § 237 o. s. ř. přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
17. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
18. Vzhledem k tomu, že všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, měly nastat před 1. 1. 2014, je nutno na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (k tomu srovnej § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
19. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
20. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
21. K otázce, zda byl držitel v dobré víře, či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“
22. V rozsudku ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001, Nejvyšší soud uvedl, že „podstata oprávněné držby směřující k vydržení je v tom, že držitel vykonává obsah určitého práva v mylném přesvědčení, že je subjektem tohoto práva. K tomu, aby jeho držba byla oprávněná, nestačí pouhé subjektivní přesvědčení, že mu právo patří; ze slov zákona (‚...se zřetelem ke všem okolnostem...‘) vyplývá, že omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází, musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Držené právo tedy nemusí existovat, je ale nutné, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o jeho existenci, tedy právě o existenci toho práva, které má být vydrženo. To odpovídá i smyslu vydržení, kterým je i zhojení vad nabývacího titulu po uplynutí určité doby.
23. Omyl držitele může být skutkový nebo právní. Právní omyl je omluvitelný jen výjimečně (např. v důsledku nejasného znění zákona). Oprávněná držba zpravidla spočívá na skutkovém omylu; držitel je v omylu ohledně skutkových okolností, které mají za následek vznik věcného práva (např. se domnívá, že byl učiněn určitý projev vůle, ač tomu tak nebylo), nebo naopak o určité skutečnosti, která má za následek neplatnost právního úkonu či jinak brání vzniku práva, neví. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (‚titulu‘), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96). Takový titul nemusí být platný, dokonce nemusí ani existovat (tzv. domnělý neboli putativní titul), držitel však musí být v dobré víře, že konkrétní titul existuje. Oprávněný držitel je tedy v omluvitelném omylu, že nastaly právní skutečnosti mající za následek vznik věcného práva, případně že nenastaly skutečnosti tomuto vzniku bránící.“
24. Podle ustálené praxe dovolacího soudu s ohledem na absenci právní úpravy vydržení v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném před novelou č. 131/1982 Sb. (tj. do 31. 3. 1983) nebylo možné vlastnické právo vydržet. Po 1. 4. 1983 bylo sice vydržení v právní úpravě obsaženo (srovnej § 135a obč. zák. ve znění účinném před novelou č. 509/1991 Sb.), ale pozemek (a to jakýkoliv pozemek, nejen pozemek v tzv. socialistickém společenském vlastnictví) nebyl až do 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991 Sb., způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva. To je patrné jednak z toho, že pozemky nebyly podle tehdejší legislativy i teorie předmětem tzv. osobního vlastnictví (§ 127 obč. zák. ve znění účinném před novelou č. 509/1991 Sb.), jakož i z toho, že oprávněný držitel pozemku, který splnil v této době podmínky vydržení, měl jen právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku podle § 135a odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1204/2007). K vydržení vlastnického práva k pozemku fyzickými osobami mohlo dojít až od 1. 1. 1992 (srovnej § 134 obč. zák.). Z textu zákona přitom vyplývá, že vlastnické právo k pozemku nabude vydržením osoba, která kdykoliv po 1. 1. 1992 splní podmínky stanovené § 134 obč. zák., přičemž do vydržecí doby se započítává i doba, po kterou měl oprávněný držitel pozemek v nepřetržité držbě před 1. 1. 1992 (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1193/98).
25. Z uvedeného se podává, že pokud se každý ze žalobců měl chopit držby spoluvlastnického práva o velikosti id. ¼ k pozemku na základě kupní smlouvy ze dne 16. 4. 1981 a L. B. se měla chopit držby spoluvlastnického práva k pozemku o velikosti id. 1/2 na základě rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 9 ze dne 16. 3. 1976, č. j. 9 D 378/75-26, jímž po V. B. nabyla spoluvlastnický podíl id. 1/2 k danému pozemku, nabyli by vlastnické právo k jednotlivým spoluvlastnickým podílům k 1. 1. 1992 (s přihlédnutím k závěru odvolacího soudu, že v posuzované věci byly u těchto osob splněny i ostatní podmínky vydržení po dobu deseti let před 1. 1. 1992).
26. Následně se Nejvyšší soud zabýval důsledky závěru odvolacího soudu, že vlastnické právo k pozemku nabyl žalovaný od neoprávněného s ohledem na dobrou víru nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 6. 12. 1994; to s ohledem na závěr odvolacího soudu o vydržení vlastnického práva žalobců k příslušným spoluvlastnickým podílům.
27. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014 (k tomu srovnej § 3064 o. z.), bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od neoprávněného, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, nebo rozsudek ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1228/2018).
28. Skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od neoprávněného na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem podrobně formulována v jeho nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 (dostupném na http://nalus.usoud.cz).
29. Přijal-li odvolací soud závěr, že žalovaný v roce 1994 nabyl vlastnické právo k pozemku na základě dobré víry ve správnost zápisu v katastru nemovitostí, musel z tohoto závěru současně vycházet i při posuzování námitky následného vydržení uplatněné žalobci. Nabytí vlastnického práva žalovaným totiž není bez významu pro právní postavení žalobců a L. B. Jestliže vlastnické právo žalovaného mělo vzniknout v roce 1994 nabytím od neoprávněného, musí být další posouzení vydržení založeno na právním stavu existujícím po tomto okamžiku. Je proto nutné posoudit, zda žalobci a L. B. po roce 1994 splňovali všechny zákonné předpoklady oprávněné držby podle § 130 odst. 1 obč. zák. a vydržení podle § 134 odst. 1 obč. zák.
30. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že vydržení podle § 134 obč. zák. i nabytí vlastnického práva od neoprávněného představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené na odlišných podmínkách, mezi něž však v obou případech patří oprávněná držba (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12). Pro vznik samotné držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (držební vůle) a faktické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000). Toto právní panství však nemohou vykonávat dvě či více osob současně (nejde-li o společnou držbu vykonávanou např. spoluvlastníky). Má-li věc v držbě jedna osoba, může se někdo jiný chopit držby až poté, co držba dosavadního držitele zanikne, buď fakticky, nebo jasným vyjádřením úmyslu se jí vzdát, případně kombinací těchto způsobů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 347/2015).
31. Z uvedeného se podává, že pokud odvolací soud spojil nabytí vlastnického práva žalovaným v roce 1994 s jeho dobrou vírou ve správnost zápisu v katastru nemovitostí (založeného mimo jiné na oprávněné držbě žalovaného), nemohl bez dalšího vycházet z toho, že ve vztahu ke stejnému pozemku trvala i oprávněná držba žalobců a L. B. Nelze proto vycházet z toho, že předpoklady oprávněné držby byly ve vztahu ke stejnému pozemku ve stejném okamžiku naplněny jak na straně žalobců a L. B., tak i na straně žalovaného. V tomto rozsahu je rozhodnutí odvolacího soudu vnitřně rozporné, a tudíž nesprávné ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
32. S ohledem na shora uvedené neobstojí v dovolacím přezkumu bez dalšího závěr odvolacího soudu, že žalobci a L. B. nabyli vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům k pozemku v roce 2004 na základě řádného vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák.
33. V dalším řízení se odvolací soud zaměří na posouzení oprávněné držby pozemků jednotlivými účastníky řízení, to s ohledem na právní závěry o nabytí vlastnického práva na základě dobré víry ve správnost zápisu v katastru nemovitostí v případě žalovaného a na základě vydržení v případě žalobců.
V. Závěr
34. Dovolací soud s ohledem na shora uvedené rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). V projednávané věci neshledal dovolací soud důvod pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
35. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
36. Jelikož dovolací soud rozhodl o dovolání bezodkladně, nerozhodoval již samostatně o návrhu žalovaného na odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud ve smyslu § 243g odst. 1 o. s. ř. v konečném rozhodnutí o věci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2026
Mgr. David Havlík předseda senátu