Plný text
22 Cdo 1881/2026-175
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) E. R., b) K. R. a c) L. M., všech zastoupených Mgr. Jaroslavem Mezníkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované BINH MINH consulting, s.r.o., se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupené JUDr. Pavlem Fráňou, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 248/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2026, č. j. 37 Co 172/2025-157, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2026, č. j. 37 Co 172/2025-157, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2025, č. j. 44 C 248/2023-122, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 5. 2025, č. j. 44 C 248/2023-129, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 3. 2025, č. j. 44 C 248/2023-122, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 5. 2025, č. j. 44 C 248/2023-129, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně a) domáhala určení, že je vlastníkem podílu o velikosti 1/2 na nemovitosti – domě č. p. XY postaveném na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „rodinný dům“) – (výrok I). Dále zamítl žalobu, jíž se žalobci b) a c) domáhali určení, že podíl o velikosti 1/2 na rodinném domě byl ke dni úmrtí J. R., zemřelého 11. 12. 2021, majetkem zůstavitele (výrok II). Nakonec rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželé J. R. a žalobkyně a) nabyli 12. 3. 1992 do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“) rodinný dům (bod 39). Následně uzavřeli dohodu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu BSM o rodinný dům s účinky vkladu práva ve prospěch J. R. ke dni 15. 4. 1993; tato dohoda je však absolutně neplatná, pročež se J. R. výlučným vlastníkem rodinného domu nestal (bod 40). Po rozvodu manželství ke dni 11. 11. 1993 se v důsledku nevypořádání BSM stali bývalí manželé k 11. 11. 1996 podílovými spoluvlastníky rodinného domu (bod 41). Prohlášením ze dne 20. 3. 2003 ve smyslu § 60 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, (dále jen „obch. zák.“) prohlásil J. R., že mj. rodinný dům vkládá do základního kapitálu žalované, přičemž správce vkladu žalované potvrdil převzetí prohlášení i předání rodinného domu (bod 20). Ke vkladu práva na základě prohlášení ze dne 20. 3. 2003 ve prospěch žalované došlo až 3. 9. 2003; do té doby byl v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán J. R.
3. Soud prvního stupně pod bodem 3 uvedl: „Na jednání dne 12. 11. 2024 soud sdělil účastníkům, že kromě argumentace účastníků se je potřeba v projednávané věci zabývat i otázkou vydržení, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2132/2009) se soud vydržením vlastnického práva zabývá vždy, bez zřetele k tomu, zda se jej některý z účastníků dovolá či nikoliv.“ Pod bodem 32 soud prvního stupně mj. uvedl: „Na základě skutkových tvrzení uplatněných účastníky (viz žaloba, viz vyjádření žalované ze dne 6. 11. 2023) a na základě účastníky doložených listinných důkazů soud dospěl k závěru, že je potřeba se v projednávané věci zabývat i otázkou vydržení (neboť byly účastníky tvrzeny skutečnosti podřaditelné pod zákonná ustanovení upravující vydržení), proto účastníky na jednání dne 12. 11. 2024 upozornil, že se vydržením bude zabývat (resp. že tvrzený skutkový stav je třeba posoudit i z hlediska podmínek vydržení).“ K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2132/2009, ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1981/2024, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2560/2019.
4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že J. R. se stal výlučným vlastníkem rodinného domu na základě vydržení ke dni 15. 4. 2003, neboť byl od 15. 4. 1993 oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) – (bod 47), načež s účinky vkladu ke dni 3. 9. 2003 se stala vlastníkem rodinného domu žalovaná (bod 49). V období od 20. 3. 2003 do vkladu práva ve prospěch žalované byl J. R. stále oprávněným držitelem, naproti tomu žalovaná byla v tomto období pouhým detentorem (bod 48). Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku rovněž uvedl, že „podle § 118b o. s. ř. nemohl přihlédnout k nově uvedeným skutkovým tvrzením a k nově označeným důkazům v podání žalobců doručeném soudu dne 24. 12. 2024“ (bod 31).
5. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 2. 2026, č. j. 37 Co 172/2025-157, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
6. Odvolací soud považoval za správné právní závěry soudu prvního stupně uvedené pod body 39 až 49 (bod 10). Za správné považoval odvolací soud i to, že se soud prvního stupně zabýval otázkou vydržení, v čemž navzdory odvolacím námitkám žalobců (bod 2) nespatřoval porušení rovnosti procesních stran (bod 7). K tomu pod bodem 7 mj. uvedl: „Jak již uvedl soud I. stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2132/2009, soud je povinen přihlédnout k vydržení vlastnického práva, jestliže i jen ze skutkových tvrzení vyplývá, že držba mohla vést k vydržení, a tedy podmínky vydržení byly splněny, a to i bez výslovného procesního uplatnění této skutečnosti účastníkem řízení.“ Odvolací soud rovněž ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že „pokud žalobci zaslali své podání soudu až dne 24. 12. 2024, stalo se po uplynutí stanovené lhůty a soud I. stupně nemohl k nově uváděným skutkovým tvrzením a nově označeným důkazům přihlížet“.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovali v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že je tu právní otázka, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Dovolatelé předložili k posouzení následující otázky: 1) Jaký je vztah poskytnuté soudcovské lhůty k poučení dle § 118 o. s. ř., resp. je poučením dle ustanovení § 118b o. s. ř. zrušena dříve poskytnutá soudcovská lhůta k vyjádření se k otázce vydržení? Je poučovací povinnost soudu za situace, kdy jedna ze sporných stran je objektivně slabší a na její straně vznikla majetková křivda, naplněna prostou formální citací zákonného ustanovení? Může soud pominout podání, které fakticky obsahuje reakci na nově podaná tvrzení protistrany a je za reakci na tvrzení protistrany označeno? 2) Dochází písemným prohlášením podle § 60 odst. 1 obch. zák. ke změně držby nemovité věci nebo je ke změně držby nemovité věci při vkladu nemovité věci do základního kapitálu společnosti nezbytný převod vlastnického práva a do doby vkladu je obchodní společnost detentorem? Ad 1) Žalobci namítli, že soud na jednání dne 12. 11. 2024 upozornil na otázku vydržení dříve, než byla nadnesena žalovanou. V závěru jednání pak byly strany poučeny ve smyslu § 118b o. s. ř. Soud prvního stupně naproti tomu pominul poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. a odmítl se zabývat vyjádřením žalobců ze dne 23. 12. 2024, přičemž měl provést všechny ve věci navržené důkazy. Žalobci mají za to, že jsou v pozici slabší strany. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudů, k čemuž odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 615/17, a ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 4004/14. Případně mají žalobci za to, že soudy zatížily řízení vadou, neboť soud prvního stupně žalobce řádně nepoučil a upřel jim možnost reagovat na tvrzení žalované, čímž došlo k porušení zásady rovnosti zbraní a spravedlivého procesu. Ad 2) Žalobci předně citovali závěry soudu prvního stupně uvedené pod body 48 a 49, s nimiž se po právní stránce ztotožnil odvolací soud. Namítli, že se odvolací soud tímto postupem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 10. 12. 2009, č. j. 9 Afs 70/2009-66, a ze dne 10. 8. 2010, č. j. 2 Afs 52/2010-103. Případně se jedná o otázku doposud v rozhodovací praxi neřešenou, kterou odvolací soud posoudil nesprávně, neboť již prohlášením ve smyslu § 60 obch. zák. pozbyl J. R. držbu nemovitých věcí (včetně rodinného domu). Závěrem navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby napadené rozhodnutí spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo pro nepřípustnost odmítnuto. Uvedla, že námitky žalobců ve skutečnosti z velké části nesměřují proti právnímu posouzení věci, ale proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů. U první otázky žalobci nevymezují způsobilou otázku procesního práva, nýbrž z podstatné části brojí proti vadám řízení a proti skutkovým zjištěním, řešení druhé otázky pak opírají o judikaturu, jež na projednávanou věc nedopadá a nezakládá rozhodovací praxi dovolacího soudu.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
11. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda se může soud z vlastní iniciativy zabývat v řízení vydržením vlastnického práva, potažmo zda takový postup je v rozporu se zásadou projednací, jak uváděli žalobci. Odvolací soud řešil tuto otázku v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1981/2024. Důvodnost dovolání pak zakládá nesprávné právní posouzení této otázky odvolacím soudem. V tomto ohledu odkázali žalobci na nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 4004/14, z něhož dovolatelé mj. citovali, že soud nemůže účastníky poučovat o tom, jak se procesně bránit.
12. V nyní projednávané věci byl závěr o vydržení vlastnického práva klíčový pro zjištění, zda se žalovaná následně stala vlastníkem rodinného domu, neboť v případě kladného zodpovězení otázky vydržení vlastnického práva J. R. nabývala rodinný dům od výlučného vlastníka. Takto k věci nepochybně přistupoval soud prvního stupně, který po zjištění, že se J. R. stal výlučným vlastníkem rodinného domu na základě vydržení, uzavřel, že následně se výlučným vlastníkem rodinného domu stala žalovaná, a to s právními účinky vkladu práva ke dni 3. 9. 2003 (bod 49). Protože soud prvního stupně dospěl k závěru o vydržení vlastnického práva J. R., neprováděl pro nadbytečnost důkazy uvedené pod bodem 25, jež měly zřejmě svědčit ve prospěch dobré víry žalované; žalovaná totiž svoji procesní obranu – již ve vyjádření k žalobě – stavěla na dobré víře ve správnost zápisu v katastru nemovitostí (č. l. 57).
13. Naproti tomu žalovaná ve svém vyjádření podle přesvědčení dovolacího soudu netvrdila žádné skutečnosti, jež by bylo možné po právní stránce kvalifikovat jako vydržení vlastnického práva. Toliko poukázala na skutečnost, že od předmětných událostí uplynula značná doba, to však zcela zjevně v kontextu úvahy, že není žalované jasné, proč se v soudním řízení otevírá daná záležitost s takovým časovým odstupem. Naopak, výslovně, a uvádí to i soud prvního stupně v narační části (bod 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), žalovaná poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, tj. směřovala k aplikaci nabytí od neoprávněného (materiální publicitě), což je institut zcela odlišný od vydržení vlastnického práva. Z celého kontextu vyjádření žalované je naopak jasné její přesvědčení, že J. R. byl výlučným vlastníkem, čemuž odpovídal i zápis stavu práva v katastru nemovitostí, a žalovaná s ním také jako s vlastníkem jednala, nikoliv však jako s osobou, která by snad měla nabýt vlastnické právo vydržením, ale s vlastníkem, jehož vlastnické právo se zjevně odvíjelo od dohody o zúžení BSM ze dne 8. 4. 1993. Z vyjádření žalované není patrná žádná argumentační linie, která by mohla směřovat k úvaze o vydržení vlastnického práva J. R., a už vůbec ne taková linie, která by mohla vést k závěru o vydržení samotnou žalovanou.
14. Skutečnosti nasvědčující vydržení vlastnického práva pak netvrdili ani žalobci v žalobě, kde žalobkyně a) upozorňovala toliko na to, že dům spolu s J. R. užívala, přičemž byla ujištěna o tom, že nemovitosti (včetně rodinného domu) může doživotně užívat s tím, že následně dojde k převodu do vlastnictví žalobců b) a c). Argumentace směřující k držbě a vydržení vlastnického práva J. R. tak z pohledu dovolacího soudu v žalobě ani ve vyjádření k ní obsažena nebyla. Dovolacímu soudu ostatně není vůbec jasné, v jakém směru by měla žaloba obsahovat tvrzení ve prospěch žalobců z pohledu žalobního požadavku. Právě naopak, když soud prvního stupně učinil závěr, že došlo k vydržení vlastnického práva J. R., bylo důsledkem takového závěru zamítnutí žaloby. Obecně však platí, že tvrzení účastníků směřující k možnému vydržení by měla vést k závěru pro účastníka tato tvrzení uvádějícímu příznivému, nikoliv k závěru vedoucímu v jeho neprospěch.
15. Na jednání dne 12. 11. 2024 přesto soud prvního stupně upozornil účastníky na to, že se bude ve věci zabývat též vydržením vlastnického práva. To je patrné jak z protokolu z jednání, tak ze zvukového záznamu z jednání, na kterém soud prvního stupně účastníkům sděluje, že se otázkou vydržení zabývá z úřední povinnosti, a to navzdory námitce zástupce žalobců, že soud prvního stupně tímto navádí protistranu k procesní obraně ve věci. Tento závěr je patrný rovněž z bodu 3 prvostupňového rozsudku, kde je s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2132/2009, uvedeno, že se soud vydržením vlastnického práva zabývá vždy, bez zřetele k tomu, zda se jej některý z účastníků dovolá, či nikoliv. Naproti tomu pod bodem 32 rozsudku soud prvního stupně uvedl: „Na základě skutkových tvrzení uplatněných účastníky (viz žaloba, viz vyjádření žalované ze dne 6. 11. 2023) a na základě účastníky doložených listinných důkazů soud dospěl k závěru, že je potřeba se v projednávané věci zabývat i otázkou vydržení (neboť byly účastníky tvrzeny skutečnosti podřaditelné pod zákonná ustanovení upravující vydržení), proto účastníky na jednání dne 12. 11. 2024 upozornil, že se vydržením bude zabývat (resp. že tvrzený skutkový stav je třeba posoudit i z hlediska podmínek vydržení).“ Pod tímto bodem následně soud prvního stupně konstatoval, že účastníkům k otázce vydržení poskytl lhůtu z koncentrace řízení, aby se případně mohli k této otázce vyjádřit či doplnit další tvrzení a navrhnout důkazy.
16. Soudu prvního stupně lze přisvědčit v tom, že v rozsudku ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2132/2009, Nejvyšší soud uvedl: „Vydržením vlastnického práva podle § 134 obč. zák. (na rozdíl od promlčení jiného majetkového práva; srov. § 100 odst. 1 obč. zák.) zabývá se soud vždy, bez zřetele k tomu, zda se jej některý z účastníků dovolá či nikoliv.“ V rozsudku ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1981/2024, Nejvyšší soud tento závěr upřesnil následovně: „To však nelze vykládat tak, že v řízení o určení vlastnického práva se uplatňuje zásada oficiality a zásada vyšetřovací a že se soud má zabývat otázkou vydržení ‚z úřední povinnosti‘. Zmíněnou větu je třeba vykládat tak, že účastník není, v souladu se zásadou, že právní posouzení je věcí soudu, svá tvrzení právně kvalifikovat (iura novit curia); to jej však nezbavuje odpovědnosti za vnesení a prokázání rozhodujících právních skutečností. Pokud tedy účastník tvrdí okolnosti nasvědčující vydržení uplatněného práva, aniž by své tvrzení právně kvalifikoval, a aniž by se vydržení výslovně domáhal, je soud povinen se vydržením zabývat; pokud tu takové okolnosti tvrzeny nejsou, soud se věcí zabývá jen z hlediska žalobcem vymezeného předmětu řízení, resp. z hlediska obrany žalovaného.“ V témže rozhodnutí pak Nejvyšší soud dále uvedl: „Otázka, zda jsou soudy povinny v rámci právního posouzení věci z úřední povinnosti přihlédnout i ke splnění podmínek řádného, popřípadě mimořádného, vydržení, souvisí s vymezením předmětu řízení, které je – jako v této věci – ovládáno zásadou dispoziční, a je pouze na žalobci, jakými skutkovými tvrzeními okruh předmětu řízení, jenž se promítne do znění žalobního petitu, vymezí. Je přitom třeba vycházet z tzv. dvoučlenného předmětu řízení, jak jej chápe jak současná judikatura, tak i právní věda (viz např. Macur J.: Právo procesní a právo hmotné, Masarykova univerzita v Brně, 1996, str. 45 a násl.). Předmět řízení je tak vymezen nejen žalobním návrhem (petitem), ale i skutkovými tvrzeními, jimiž byl návrh uplatněn (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 723/2000, uveřejněný pod číslem 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Názor, že soud je povinen ‚bez dalšího‘ (‚ex officio‘) zkoumat, zda by žalobě nebylo možno vyhovět na základě jiných skutkových tvrzení, než žalobce uplatnil, odpovídá – současnou právní teorií i judikaturou neakceptovanému – jednočlennému pojetí předmětu řízení, podle kterého je tento předmět vymezen jen žalobním návrhem (zde žádostí o určení vlastnického práva). Stejně tak platí, že soud nemůže v zásadě ‚překročit‘ skutková tvrzení žalovaného, kterými uplatňuje svoji obranu.“
17. Obě tato rozhodnutí přitom soud prvního stupně citoval pod bodem 32 rozsudku. Před citacemi rozhodnutí soud prvního stupně odkázal na „skutková tvrzení uplatněná účastníky“, která se měla objevit v žalobě a ve vyjádření žalované ze dne 6. 11. 2023. To však nekoresponduje s tím, co soud uvedl pod bodem 3 rozsudku, tedy že „kromě argumentace účastníků se je potřeba v projednávané věci zabývat i otázkou vydržení“ a že se vydržením vlastnického práva zabývá soud „vždy, bez zřetele k tomu, zda se jej některý z účastníků dovolá či nikoliv“. Pokud by soud vycházel z obsahu žalobních tvrzení a procesní obrany žalované, v nichž argumentace vydržení obsažena byla, pak nebylo zapotřebí poskytovat účastníkům lhůtu prolamující koncentraci řízení. Jestliže by se naproti tomu soud zabýval vydržením vlastnického práva z vlastní iniciativy, čemuž nasvědčuje bod 3 rozsudku, jakož i protokol a zvukový záznam z jednání ze dne 12. 11. 2024, pak by tento závěr byl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1981/2024. Z prvostupňového rozsudku proto není patrné, zda se soud zabýval vydržením nad rámec argumentace účastníků (bod 3), či zda se zabýval vydržením ve smyslu právního posouzení předestřené argumentace účastníků (bod 32). Podle přesvědčení dovolacího soudu – čemuž nasvědčuje žaloba i vyjádření k ní, jakož i protokol z jednání ze dne 12. 11. 2024 a zvukový záznam – se soud prvního stupně zabýval vydržením nad rámec předestřené argumentace účastníků, čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1981/2024. Rovněž se v takovém případě jedná o odchýlení se od žalobci předestřeného nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 4004/14, neboť poučení soudu v tomto směru představuje nepřípustné poučení žalované ohledně procesní obrany.
18. Protože odvolací soud považoval za správný postup soudu prvního stupně, který se zabýval otázkou vydržení vlastnického práva, aniž k tomu byly splněny předpoklady, odchýlil se od shora citované judikatury Nejvyššího soudu, představované např. rozsudkem ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1981/2024.
19. Dovolací soud se pro nadbytečnost nezabýval dalšími námitkami žalobců, které žalobci pojili s poučovací povinností soudu a s tvrzením, že J. R. pozbyl držbu vlastnického práva již prohlášením ve smyslu § 60 odst. 1 obch. zák. Tyto námitky totiž mají v uvedené věci význam za předpokladu, že skutečně bylo namístě se vydržením vlastnického práva zabývat.
20. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a vzhledem k tomu, že důvody, pro které zrušil rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
21. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
22. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu