Plný text
22 Cdo 2046/2026-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně B. G., zastoupené Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému R. P., zastoupenému Mgr. Adamem Preisslerem, advokátem se sídlem v Dolních Břežanech, V Jezerách 226, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 27 C 113/2025, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2026, č. j. 16 Co 249/2025-61, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 4. 2026, č. j. 16 Co 249/2025-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 11 749,10 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Radima Struminského, advokáta se sídlem [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se v řízení vedeném u Okresního soudu v Karviné (dále „soud prvního stupně“) pod sp. zn. 27 C 113/2025 domáhala vypořádání společného jmění manželů (dále též „SJM“), které zaniklo ke dni 19. 4. 2022 právní mocí rozsudku o rozvodu manželství účastníků.
2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 8. 2025, č. j. 27 C 113/2025-25, zastavil řízení ohledně ve výroku I specifikovaného osobního automobilu (výrok I), do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal ve výroku II označený osobní automobil (výrok II), do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal ve výroku III konkretizované věci (výrok III) a žalovanému uložil povinnost zaplatit na vypořádání zaniklého SJM žalobkyni částku 238 430 Kč (výrok IV). Rozhodl rovněž, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).
3. Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného proti výroku IV rozsudkem ze dne 25. 2. 2026, č. j. 16 Co 249/2025-61, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 4. 2026, č. j. 16 Co 249/2025-75, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II až V potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
4. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že společné jmění manželů (účastníků řízení) zaniklo právní mocí rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 4. 2022, č. j. 17 C 326/2021-18, tj. ke dni 19. 4. 2022. Předmětem vypořádání zaniklého nevypořádaného společného jmění manželů žalobkyně učinila – krom movitých věcí specifikovaných ve výrocích I, II a III rozsudku soudu prvního stupně (ve vztahu k osobnímu automobilu upřesněnému ve výroku I vzala žalobkyně žalobu zpět) – vnos finančních prostředků ze společného jmění do výlučného majetku žalovaného v období od ledna 2018 do dubna 2022 představovaný souhrnem splátek poukázaných za dobu trvání manželství účastníků na uhrazení hypotečního úvěru poskytnutého žalovanému ze strany České spořitelny, a. s., v době před uzavřením manželství účastníků na rekonstrukci rodinného domu ve výlučném vlastnictví žalovaného (dále „předmětný hypoteční úvěr“). Z prostředků náležejících do společného jmění manželů bylo na výlučný závazek žalovaného zaplaceno v uvedeném období celkem 470 860 Kč.
5. Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že podle § 741 a § 742 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“) žalobkyni vznikl nárok na vypořádání jejího podílu ve výši ˝, tj. částkou 235 430 Kč. Dále odvolací soud doplnil, že žalovaný v průběhu tříleté lhůty uvedené v § 741 o. z. neučinil předmětem řízení požadavek na vypořádání peněžních prostředků vynaložených prostřednictvím uhrazených splátek předmětného hypotečního úvěru na potřeby života rodiny a rodinné domácnosti účastníků (na rekonstrukci nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalovaného, v níž účastníci bydleli), a tudíž tento požadavek nelze v přítomném řízení vypořádat. Podotkl přitom, že splátky předmětného hypotečního úvěru nelze považovat ani za kompenzované financováním nákladů na uspokojování potřeb života rodiny a rodinné domácnosti účastníků, neboť žalovaný v řízení před soudem prvního stupně takovou kompenzační námitku nevznesl. Dle názoru odvolacího soudu tak nebylo třeba žalovanému poskytnout poučení dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Vzhledem k tomu, že se před soudem prvního stupně uskutečnilo jediné ústní jednání, na němž došlo i k vyhlášení rozsudku, postačovalo dle odvolacího soudu, že žalovaný byl soudem prvního stupně poučen dle § 119a o. s. ř., aniž by se mu současně dostalo poučení dle § 118b o. s. ř.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání (doplněné o podání ze dne 9. 6. 2026), které opírá o § 237 o. s. ř. a v němž ohlašuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že dovolání je přípustné pro řešení otázek, jež nebyly – dle jeho mínění – v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešeny, a sice a) zda požadavek na zohlednění tzv. odbydlení při určení výše vnosu ze SJM do výlučného majetku jednoho z manželů představuje samostatný nárok na vypořádání vnosu, který musí být uplatněn ve lhůtě dle § 741 o. z., nebo zda se jedná pouze o obranu, respektive odpočet významný pro určení výše již včas uplatněné vypořádávané položky, b) zda lze judikaturu dovolacího soudu o řádném uplatnění samotného vnosu ve lhůtě tří let od zániku SJM vztáhnout i na procesní obranu spočívající v požadavku na snížení již žalobou uplatněného vnosu o to, co bylo v době trvání manželství fakticky spotřebováno na bydlení rodiny. Přípustnost dovolání spatřuje rovněž v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této souvislosti předkládá otázku, zda lze uzavřít, že v řízení před soudem prvního stupně postačovalo poskytnout účastníkům poučení dle § 119a o. s. ř. a nebylo namístě uvažovat o koncentraci řízení dle § 118b o. s. ř., a to jen proto, že soud prvního stupně věc projednal a rozhodl při jediném jednání. Dále se pak táže, zda měl odvolací soud přihlédnout k procesní obraně žalovaného, upřesněné v odvolacím řízení, o tzv. odbydlení v situaci, kdy soud prvního stupně při absenci poučení dle § 118a o. s. ř. posoudil plnění ze SJM na hypoteční úvěr váznoucí na nemovitosti ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů jako „typický vnos“, ačkoli ze skutkového rámce věci vyplývá, že šlo o rodinné bydlení účastníků. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, respektive soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání žalovaného ztotožnila s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání žalovaného není pro žádnou z jím vymezených právních otázek přípustné.
11. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 968/2021 (tento rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), vyložil, že i v řízení o vypořádání společného jmění manželů vypořádávaného podle zákona č. 89/2012 Sb. lze zohlednit pouze to, co bylo navrženo procesně relevantním způsobem k vypořádání ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů. Po uplynutí této lhůty nastává nevyvratitelná domněnka vypořádání a soud již nemůže společné jmění vypořádat (shodně viz dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2913/2021). Nadále tak platí, že soud může vypořádat pouze ty položky, které účastníci učinili řádně předmětem řízení (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, a ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014). Požadavek na jednoznačnou a včasnou formulaci uplatňovaného nároku v řízení o vypořádání SJM akcentuje i Ústavní soud (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. II. ÚS 912/25, jež je přístupné, stejně jako dále označené rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).
12. Zákonná tříletá lhůta brání pouze vypořádání majetkových hodnot navržených k vypořádání po jejím uplynutí. Není však překážkou pro uplatnění relevantních skutečností tvrzených ohledně vypořádávaných položek, které byly řádně v zákonné lhůtě uplatněny (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2722/2019).
13. Vypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do majetku společného předpokládá v obecné rovině tvrzení, že výlučné finanční prostředky (či majetek) jednoho z manželů byly použity ve prospěch zákonného majetkového společenství a současně požadavek investujícího manžela, „aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek“, v řízení o vypořádání SJM. Shodné závěry se uplatní i pro vypořádání vnosu ze společného majetku do majetku výlučného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2810/2024).
14. V rozsudku ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, Nejvyšší soud dovodil, že „je-li v době trvání společného jmění manželů ze společných prostředků hrazen hypoteční úvěr na nemovitost ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, ve které bydlí (respektive ji užívá) rodina manželů, a jde-li tedy i o peníze vynaložené na potřeby života rodiny a rodinné domácnosti, je třeba zjistit, jakou částku by bylo nutno vynaložit na zajištění stejného či podobného bydlení na základě jiného právního důvodu (zejména nájmu). Kdyby částka vynaložená na splátky hypotečního úvěru byla stejná nebo nižší, neměl by ten, na jehož nemovitost byly prostředky takto vynaloženy, v zásadě povinnost tento vnos nahrazovat. Kdyby však měsíční splátky hypotečního úvěru byly vyšší než náklady na zajištění obdobného bydlení z jiného právního důvodu, bude třeba přistoupit k poměrné úhradě toho, co bylo vynaloženo na splátky hypotečního úvěru“. Citovaný rozsudek Nejvyššího soudu byl vydán ve věci, kde se žalovaný už před soudem prvního stupně domáhal úhrady toho, co rodina „ušetřila“ tím, že za užívání nemovitosti v jeho vlastnictví nemusela hradit tržní nájemné. V rozsudku ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1541/2021, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů, ovládaném zásadou dispoziční a projednací, je zcela v rukou účastníků, jaké vnosy či odpočty budou uplatňovat, a že soud nemůže bez návrhu snižovat výši vnosu o částky, které rodina tzv. odbydlela (k tomu srovnej dále též dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 615/2024).
15. Z výše uvedené rozhodovací praxe je zřejmé, že ke skutečnosti, že nemovitost ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů byla využívána k bydlení obou manželů a jejich rodiny, není důvodem, ke kterému by soud při určení výše vnosu spočívajícího ve vynaložení společných prostředků na splátky hypotečního úvěru na takovou nemovitost, přihlížel i bez návrhu či vznesené příslušné procesní obrany uplatněné účastníkem řízení. Jestliže ovšem v prvém případě podaný návrh doplnění o požadavek úhrady určité částky je třeba uplatnit v zákonné tříleté lhůtě dle § 741 o. z., pak vznesená procesní obrana, v níž účastník uplatňuje konkrétní skutečnosti, jež by měly být soudem zohledněny například ve snížení žalobou uplatněného požadavku na vnos, na žádnou hmotněprávní lhůtu vázána není. Pokud tedy žalobkyně učinila předmětem řízení o vypořádání SJM vnos spočívající v úhradě splátek výlučného závazku žalovaného z předmětného hypotečního úvěru z prostředků v SJM, pak byl tento vnos vypořádáván v souladu se shora nastíněnou judikaturou Nejvyššího soudu, neboť prostředky, které byly po dobu trvání manželství zaplaceny na předmětný hypoteční úvěr poskytnutý žalovanému, patřily do SJM. Jestliže žalobkyně v dané věci uplatnila k vypořádání splátky předmětného hypotečního úvěru, které byly za trvání manželství hrazeny ze SJM, nelze mít za to, že by takovým vymezením byly bez dalšího jakkoliv uplatněny k vypořádání náklady vynaložené na život a potřeby rodiny účastníků tím, že daný hypoteční úvěr sloužil k zajištění peněžních prostředků na rekonstrukci nemovitosti k bydlení účastníků.
16. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani argumentace žalovaného, že požadavek na zohlednění tzv. odbydlení při určení výše vnosu ze společného jmění do výlučného majetku jednoho z manželů představuje toliko obranu vůči tvrzením žalobkyně, nikoli vzájemný návrh v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů. Lze sice dát dovolateli za pravdu, že i procesní obrana, jejíž uplatnění není vázáno na žádnou hmotněprávní lhůtu, může být obsahově vymezena jako námitka proti rozsahu uplatněného vnosu (proti jeho základu i výši), k níž musí soud přihlédnout, nicméně i takto posuzovaná námitka musí být předestřena v procesně relevantní fázi řízení před soudem. Žalovaný však přehlíží, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně žádnou námitku týkající se tzv. odbydlení neformuloval. Odvolací soud se tak námitkou žalovaného týkající se tzv. odbydlení (nákladů vynaložených na uspokojování potřeb rodiny) jako obranou proti žalobnímu návrhu nezabýval, neboť v tomto směru žalovaný uplatnil nové skutečnosti v rozporu se zásadou neúplné apelace (k tomu blíže srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1212/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 767/2024, uveřejněný pod číslem 14/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Pokud tedy jde o zohlednění ušetřených nákladů spojených s bytovou potřebou účastníků z předmětného hypotečního úvěru, jedná se o nové tvrzení žalovaného, ke kterému v systému neúplné apelace nelze v odvolacím řízení přihlížet.
17. V řízení před soudem prvního stupně žalovaný pouze tvrdil, že požadavek žalobkyně na vypořádání splátek uhrazených na předmětný hypoteční úvěr je nemorální, aniž by navrhoval, aby byly zohledněny hodnoty odpovídající nákladům na bydlení účastníků v domě ve výlučném vlastnictví žalovaného (viz podání žalovaného ze dne 10. 7. 2025, které bylo učiněno v reakci na výzvu soudu, aby se žalovaný podrobněji vyjádřil ke způsobu vypořádání SJM a k výši žalobkyní požadovaného vypořádacího podílu, a v němž žalovaný akcentoval nemorálnost daného požadavku s tím, že již 10 měsíců před datem rozvodu manželství s žalobkyní společně nežili; obdobně též protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 14. 8. 2025, dle něhož žalovaný považuje požadavek na vypořádání splátek předmětného hypotečního úvěru za „nefér“, neboť žalobkyně si jej „brala s vědomím, že má žalovaný hypoteční úvěr“). Žalovaný tedy žádal, aby soud k jednání žalobkyně, které označil za nemravné, přihlédl při úvahách o vypořádání majetkových práv. Nezpochybňoval přitom úhradu splátek daného úvěru z finančních prostředků náležejících do SJM a ani celkovou výši splátek uhrazenou v žalovaném období. Soud prvního stupně pak namítanou nemorálnost zmíněného požadavku v rámci úvah o výši vypořádacího podílu hodnotil (viz bod 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), přičemž jeho konkluze v tomto směru není nikterak nepřiměřená.
18. Pokud měl žalovaný za to, že je třeba zohledenit i náklady na bydlení účastníků v domě ve výlučném vlastnictví žalovaného, pak bylo na žalovaném, aby takový požadavek, byť ve formě procesní obrany, v řízení uplatnil. Povinností soudu není zabývat se bez dalšího vypořádáním nároků souvisejících s vnosy v řízení řádně uplatněnými. Pouhá okolnost, že účastníci po určitou dobu společně obývali nemovitost ve výlučném vlastnictví žalovaného, ničeho nevypovídá o tom, zda se žalovaný domáhá zohlednění této skutečnosti ve vypořádání SJM.
19. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky žalovaného ohledně nesplnění poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř. Jestliže totiž žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, není žádného důvodu, aby soud postupoval podle § 118a o. s. ř. Postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (z judikatury Nejvyššího soudu srovnej např. usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či usnesení ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011). Jinými slovy řečeno, k porušení poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. by mohlo dojít toliko za předpokladu, že by soud v rámci zjišťování skutkového stavu dospěl k závěru, že určitá rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena nebo že se určité tvrzení nepodařilo prokázat a ani vyvrátit (nastal stav non liquet), pročež soud rozhodl podle pravidel pro dělení důkazního břemene; pokud tomu tak není a soud rozhodne na základě zjištěného skutkového stavu, není ani žádného důvodu pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2063/2019). Poučovací povinnost soudu nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2998/2013).
20. V poměrech projednávané věci rozhodovaly soudy nižších stupňů na základě zjištěného skutkového stavu, nikoliv za využití institutu neunesení břemene tvrzení a (nebo) břemene důkazního. V řízení dosud učiněná tvrzení a provedené důkazy postačovaly k objasnění skutkového stavu věci, přičemž jiný hodnotící úsudek soudu (než jaký má žalovaný) na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle § 118a o. s. ř. nezakládá. Soud neměl důvod vyzývat žalovaného k doplnění důkazů k prokázání společného bydlení účastníků řízení, jelikož na základě dokazování a skutkových zjištění učiněných již před soudem prvního stupně vyplynulo, že prostřednictvím předmětného hypotečního úvěru byla hrazena rekonstrukce nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalovaného, přičemž v řízení nebyl vznesen požadavek na zohlednění okolností spojených s rodinným životem účastníků. Jestliže za této situace soud prvního stupně, respektive odvolací soud shledal, že byl dostatečně objasněn skutkový stav věci, a nepovažoval proto za nutné žalovaného poučit, je jeho závěr v souladu se shora uvedenou judikaturou, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit. Poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. tudíž nebylo třeba.
21. Vytýká-li dále žalovaný odvolacímu soudu, že se nezabýval námitkou tzv. odbydlení prezentovanou žalovaným v odvolání a jeho doplnění, přestože pro absenci poučení dle § 118b o. s. ř. nenastala koncentrace řízení, sluší se dodat, že také tato výtka v přítomné kauze postrádá relevanci. Žalovanému lze přisvědčit, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu účinky koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Koncentrace řízení nastane ke skončení prvního jednání ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. (popřípadě ke skončení lhůty, která byla účastníkům u prvního jednání poskytnuta ke splnění procesních povinností) jen tehdy, provede-li soud (do té doby) všechny úkony podle § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř.; zároveň musí soud účastníky řízení poučit o koncentraci řízení nejpozději při tom jednání, při němž přistoupil k zahájení dokazování. Nepostupoval-li soud výše uvedeným způsobem, koncentrace řízení nenastane a nemůže nastat ani později (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 26 Cdo 443/2025).
22. V projednávané věci byly strany řízení o koncentraci řízení dle § 118b o. s. ř. soudem prvního stupně poučeny v předvolání k prvnímu jednání na den 14. 8. 2025 (viz referát na č. l. 17 verte spisu). Na tomto jednání soud prvního stupně strany řízení poučil dle § 119a o. s. ř., nikoli však dle § 118b o. s. ř. (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 14. 8. 2025). Je však namístě zohlednit, že před soudem prvního stupně proběhlo projednání a rozhodnutí věci při jediném jednání. I když účinky poučení o koncentraci řízení a o neúplné apelaci se zcela nekryjí, základní informace, jež se poučovanému účastníku řízení dostává, je zásadně shodná. Má uvést v reakci na poučení z hlediska skutkového a důkazního vše, čím hodlá podpořit svůj žalobní nárok či procesní obranu. V opačném případě nemůže důvodně očekávat, že v pozdějších fázích řízení (vyjma zákonem stanovených výjimek) mu bude umožněno s procesně příznivým dopadem skutková tvrzení či důkazy uplatnit.
23. Lze proto uzavřít, že žalovaný, jemuž se ze strany soudu prvního stupně dostalo poučení dle § 119a o. s. ř. (včetně vysvětlení významu tohoto poučení, a to s ohledem na to, že v prvoinstančním řízení nebyl zastoupen advokátem), byl dostatečně poučen o následcích souvisejících se skončením probíhajícího ústního jednání a o zásadě neúplné apelace uplatňující se v odvolacím řízení.
24. Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.