Plný text
22 Cdo 2161/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovaným 1) Mgr. J. O., a 2) M. O., oběma zastoupeným JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem [adresa] o žalobě na zrušení věcného břemene chůze a jízdy, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 26/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, č. j. 23 Co 358/2015-133, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 9. 2015, č. j. 8 C 26/2014-90, zrušil „věcné břemeno chůze a jízdy ve prospěch pozemku parcelní číslo [parcela] (katastrální území a obec O., okres M.) váznoucí na pozemku parcelní číslo [parcela] – orná půda o výměře 2785 m2, zapsaném na listu vlastnictví číslo [LV] pro katastrální území O., obec O., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník“ (výrok I.), výrokem II. rozhodl, že „o výši náhrady za zrušení věcného břemene bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí“ a výrokem III. rozhodl, že „o nákladech řízení mezi účastníky bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí“.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 22. 1. 2016, č. j. 23 Co 358/2015-133, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, „že návrh na zrušení věcného břemene chůze a jízdy ve prospěch pozemku parcelní číslo [parcela] (katastrální území a obec O., okres M.) váznoucí na pozemku parcelní číslo [parcela] – orná půda o výměře 2785 m2, zapsaném na listu vlastnictví číslo [LV] pro katastrální území O., obec O., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník a zaplacení náhrady za zrušení věcného břemene, se zamítá“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolací soudu v otázce kumulativního splnění dvou předpokladů pro aplikaci ustanovení § 1299 odst. 2 o. z., kdy pro zrušení věcného břemene musí nastat trvalé změny a tyto změny musí způsobit hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby. Zejména namítá, že cesta fakticky vůbec neexistuje, je z většiny zarostlá vzrostlými stromy a žalovanými je užívána v omezené míře. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že „rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný potvrdí“.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V projednávané věci dovolatel neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl Nejvyšší soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Dovolatel tedy nedostál zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání, a dovolání tak není přípustné. Ve své podstatě jen polemizuje se závěry odvolacího soudu s tím, že by tato otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak. Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
V podstatné části dovolání žalobce podrobuje kritice hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2016
Mgr. David Havlík předseda senátu