Plný text
22 Cdo 2161/2026-1198
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně N. V., zastoupené Mgr. Richardem Němcem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému J. V., zastoupenému JUDr. Milenou Valouškovou, advokátkou se sídlem [adresa] o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 270/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2026, č. j. 62 Co 17/2025-1149, ve spojení s opravným usnesením ze dne 29. 4. 2026, č.j. 62 Co 17/2025-1159, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2026, č. j. 62 Co 17/2025-1149, ve spojení s opravným usnesením ze dne 29. 4. 2026, č. j. 62 Co 17/2025-1159, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2024, č. j. 19 C 270/2018-1007, vypořádal společné jmění účastníků tak, že přikázal do výlučného majetku žalovaného ve výroku I specifikované finanční prostředky na účtu životního pojištění, do výlučného majetku žalobkyně ve výroku II specifikovaný podíl v bytovém družstvu. Dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 5 350 192 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–VI).
2. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný v období od 10. 6. 2012 do 23. 12. 2014 navštěvoval erotické kluby, kde vynaložil prostředky celkem ve výši 86 836 Kč. Zhodnotil, že se nejednalo o zajišťování běžných potřeb rodiny a zároveň šlo o prostředky vynaložené zcela bez vědomí, a tedy i souhlasu druhého manžela (bod 58 rozsudku soudu prvního stupně). Dále konstatoval, že výdaje na erotický klub rozhodně nelze označit za „obstarávání běžných potřeb rodiny“. Jako hledisko považoval obvyklost dané činnosti v rámci rodinného života. Uvedl, že četnost návštěv erotických klubů nelze srovnávat s konzumací alkoholu prakticky na denní bázi. Nadto bylo prokázáno, že takové náklady žalovaný vynakládal pravidelně v průběhu trvání manželství se žalobkyní. Jednalo se o několik návštěv, které byly ryze soukromého charakteru. Také závěr o tom, že by žalovaný snad byl na těchto klubech závislý, by byl zcela absurdní a nelogický. Soud prvního stupně tedy vypořádal předmětnou částku podle § 742 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“).
3. O odvolání žalovaného rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2025, č. j. 62 Co 17/2025-1061. Tento rozsudek byl však následně k dovolání žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2025, č. j. 22 Cdo 2463/2025-1100. Odvolací soud poté ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 29. 4. 2026, č. j. 62 Co 17/2025-1149, ve spojení s opravným usnesením ze dne 29. 4. 2026, č. j. 62 Co 17/2025-1159, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I) a ve výroku III změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 935 006 Kč s tím, že tato částka již byla žalobkyní zaplacena (výrok II). Poté rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
4. Odvolací soud nesouhlasil se soudem prvního stupně ohledně vypořádání útrat v erotických klubech. Připustil, že žalovaný částky vynaložil bez souhlasu a vědomí žalobkyně, avšak podle přesvědčení odvolacího soudu je třeba i takové položky pod pojem „zajišťování běžných potřeb rodiny“ zahrnout, a to i s přihlédnutím k výši této sumy, která není nikterak horentní. Soudní judikatura toleruje i financování některých „neřestí“ například požívání alkoholu apod., a to i v případě, že ho jeden z manželů konzumuje nadměrně – i tak jde o obstarávání běžných záležitostí rodiny. Odvolacímu soudu přitom nepřísluší, aby hodnotil morální aspekty návštěv erotických klubů, uvedl však že je nelze považovat za zakázané (§ 1 odst. 2 a § 6 o. z.), tedy že i takovému právnímu jednání žalovaného nelze upřít ochranu. Dále poznamenal, že v případě např. závislosti některého z manželů na alkoholu může tento spotřebovat i podstatnou část příjmů spadajících do SJM, která může za stejné období trvání manželství razantně převýšit částku vynaloženou žalovaným na občasné návštěvy erotických klubů. Rovněž takové výdaje lze podle odvolacího soudu považovat za běžné výdaje, které fakticky zajišťují uspokojování běžných potřeb rodiny, resp. jejích rodinných příslušníků. Na rozdíl od soudu prvního stupně proto odvolací soud neshledal podmínky pro to, aby polovina z této částky byla hodnocena jako „odnos ze SJM“ ve smyslu § 742 odst. 1 písm. b) o. z.
5. Proti výroku II tohoto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odvolací soud se měl při řešení níže uvedených otázek odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně posuzoval otázky doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené. Předložila následující otázky. A) Platí, že pokud jeden z manželů převezme za trvání SJM dluh bez souhlasu druhého z manželů, aniž by tento o dluhu věděl podle § 710 písm. b) o. z., spadají majetkové hodnoty ze závazků takto přejatých do SJM, nicméně dluh takto vzniklý do SJM nespadá, a to lhostejno, jakým způsobem je následně s dluhem naloženo? Pokud tedy manžel vynaloží tyto finanční prostředky nikoliv na uspokojování potřeb domácnosti, jedná se o tzv. odnos ze SJM a jako takový je třeba jej vypořádat? Odkázala na rozsudek sp. zn. 31 Cdo 2008/2020 a uvedla, že argumentace odvolacího soudu jednoznačně svědčí o tom, že odvolací soud nesouhlasí se zahrnutím uvedené zápůjčky do SJM a považuje je za nespravedlivé. Prizmatem tohoto svého přesvědčení potom zjevně hodnotil i související právní a skutkové otázky. B) Platí, že manžela, který disponuje prostředky patřícími do SJM tíží břemeno tvrzení a dokazování ohledně toho, jak bylo s prostředky naloženo v řízení o vypořádání SJM? Žalobkyně argumentovala, že odvolací soud sice zdánlivě vyhověl požadavku dovolacího soudu, fakticky tak ovšem učinil jen formálně, neboť žalovaný nedoplnil žádným relevantním způsobem ani svá skutková tvrzení, ani své důkazní návrhy. Měl tak i podruhé dospět k nesprávnému právnímu závěru ohledně důkazního břemene. Nadto poukázala i na judikaturu Ústavního soudu (např. nález sp. zn. I. ÚS 1963/13) a extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. C) Platí, že poučení stran soudního řízení o potřebě doplnit tvrzení a důkazní návrhy podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) dané stranám poté, co bylo řízení již koncentrováno a co tyto měly prostor přednést svá tvrzení a důkazní návrhy, je porušením zásady rovnosti stran řízení, pokud nejsou splněny podmínky takového postupu? Jestliže odvolací soud poučil žalovaného o povinnosti doplnit tvrzení a dokazování, jedná se o porušení zásady formální pravdy a o porušení rovnosti řízení. Odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 385/15 a I. ÚS 2901/23. Potřeba nového dokazování po zrušení předchozího rozhodnutí odvolacího soudu nenastala, pročež k prolomení koncentrace řízení nebyl žádný důvod. D) Platí, že výdaje na občasné návštěvy erotických podniků jednoho z manželů nemohou představovat náklady na společnou domácnost a je třeba je považovat za odnos ze SJM? Tuto otázku považuje dovolatelka za doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Odmítla, že by takové náklady mohly představovat uspokojování potřeb rodiny. E) Platí, že podáním opravného prostředku v civilním sporném řízení se nemůže postavení dotčené strany sporu zhoršit, pokud opravný prostředek nepodá i jiná oprávněná osoba? Přiznání nižšího vypořádacího podílu je podle žalobkyně v rozporu se zásadou reformatio in peius (vymezené např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2258/2021). Navrhla, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání, které považoval za neopodstatněné, vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám a navrhl „potvrzení“ rozhodnutí odvolacího soudu.
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
9. Dovolatelka předložila otázku, zda platí, že výdaje na občasné návštěvy erotických podniků jednoho z manželů nemohou představovat náklady na společnou domácnost a je třeba je považovat za „odnos ze SJM“. Jinak řečeno, v této souvislosti jde o odpověď na otázku, zda takto vynakládané finanční prostředky lze považovat za uspokojování potřeb rodiny a jejích členů v situaci, kdy žalovaný společné finanční prostředky tímto způsobem použil bez souhlasu žalobkyně.
10. Tato otázka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu.
11. V něm – v rozsudku ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 22 Cdo 2463/2025 – dovolací soud mimo jiné shrnul ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu k tzv. odklonům a na toto rozhodnutí odkazuje. Z hlediska okolností významných v této fázi dovolacího řízení pak dovolací soud uvedl, že manžela, který společné finanční prostředky použije (nejde-li o běžné záležitosti nevyžadující souhlas druhého manžela), tíží povinnost tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, jakým způsobem s takovými prostředky naložil. V případě, že takto získané částky spotřeboval pro sebe či způsobem, který nepředstavuje uspokojování potřeb rodiny a je v souladu s institutem společného jmění manželů, případně tuto částku nespotřeboval, je třeba ji vypořádat jako součást společného jmění manželů. Jinak řečeno, částka finančních prostředků se vypořádá, pokud manžel neprokáže, že prostředky vynaložil na potřeby rodiny nebo že s nimi nakládal se souhlasem druhého manžela.
12. Podle § 18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013, muž a žena mají v manželství stejná práva a stejné povinnosti. Jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí.
13. Odborná literatura k uvedenému zákonnému ustanovení uváděla, že manželé mají v manželství stejné postavení, jsou si navzájem rovni ve svých manželských právech a manželských povinnostech. Jsou oba povinni spolu žít, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Tím § 18 převádí ústavní zásadu rovnosti muže a ženy do roviny rodinného práva a vytyčuje základní požadavky na vzájemné chování manželů. … Povinnost společného žití lze pojmout velmi široce – jako základ vytvoření trvalého všeobsáhlého životního společenství, ale také mnohem úžeji – jako vedení společné domácnosti a spolužití v ní, či dokonce skutečně jako „pouze“ společný život, citový a sexuální. …Povinnost věrnosti má velmi hluboké historické kořeny…Odpovídá mravnímu, a později i právnímu principu monogamie, odrážejícímu společenský názor na manželství a jeho cíle, jenž naprosto v okcidentálním světě převažuje. Tato povinnost váže manžele po celou dobu trvání manželství bez ohledu na to, zda manželé spolu žijí či zda žijí odděleně. Povinnost vzájemně respektovat svoji důstojnost odpovídá právu každého na zachování jeho lidské důstojnosti. Akcentuje sociální, resp. morální stránku vzájemného poměru manželů. Také povinnost vzájemné pomoci a podpory zahrnuje aspekty zdaleka ne pouze materiální: jde rovněž o citový, morální a jiný, mnohdy právně nehodnotitelný, přístup manželů k sobě navzájem, jakož i o potřebný stupeň ohleduplnosti, schopnosti vyjít si vstříc, navzájem se pochopit. Povinnost společně pečovat o děti a povinnost vytvářet zdravé rodinné prostředí také přesahují pouhý vzájemný poměr mezi manžely, obě se odvozují od předpokladu, že manželé založí rodinu, totiž budou mít děti a budou je řádně vychovávat. Zdravým rodinným prostředím je třeba rozumět všechno, co dobrému životu manželů a dalších členů rodiny prospívá, citovým souladem počínaje a péčí o hmotné zajištění konče (Radvanová, S. Zuklínová, M. Kurs občanského práva – Instituty rodinného práva. 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 1999, str. 40-41).
14. Podle § 687 odst. 2 o. z. manželé si jsou navzájem povinni úctou, jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti.
15. Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zdůrazňuje, že pro vzájemná osobní práva a povinnosti manželů „platí, že ve své obecnosti, resp. abstraktnosti nejsou přímo vynutitelné. Případné neplnění povinností (i těch, které odpovídají výslovně uvedeným právům) může mít jistě zejména faktické důsledky, které pak ale mohou nalézt i své právní odrazy, např. mohou – jako skutečnost, která má zásadní vliv na existenci rozvodového důvodu – představovat relevantní zdůvodnění návrhu na zrušení manželství rozvodem, a posléze se mohou objevit i při rozhodování např. o výživném nebo o bydlení rozvedeného manžela.“
16. Komentářová literatura potom podotýká, že „zákonodárce vymezuje účel manželství, jímž je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc, čímž se zdůrazňuje solidarita v manželství… Požadavek věrnosti je však předpokladem k tomu, aby manželství mohlo plnit svoje funkce“ [viz Westphalová, L. Kyselovská, T. § 687 (Povinnosti a práva manželů). In: Králíčková, Z. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, marg. č. 1 a 6].
17. Další část komentářové literatury v této souvislosti uvádí mimo jiné, že společné soužití a udržování rodinného společenství představuje osobní pospolitost… Věrnost je míněna v nejširším smyslu, nejen v oblasti intimní, takže ji lze chápat v rozsahu pojmu loajalita. Spolu s respektem k důstojnosti a podporou uznávají tento rozměr manželství další právní odvětví…. (Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 752). Další část komentářové literatury z těchto principů vychází, akceptuje je a podrobně je rozvádí i ve vztahu ke společenskému vývoji současného období. Zdůrazňuje, že společné žití ve smyslu vzájemné vůli po sdílení života se svým protějškem je základní podmínkou, která musí být splněna, aby manželský svazek došel svého úspěšného naplnění… u povinnosti manželské věrnosti je celkové narušení tradičního vnímání modelu manželství nejmarkantnější… (k tomu srovnej: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655-975. Praha: Leges, 2016, str. 136-156).
18. V nyní souzené věci odvolací soud učinil právní závěr, podle něhož útraty žalovaného v erotických klubech lze považovat za „běžné výdaje, které fakticky zajišťují uspokojování běžných potřeb rodiny, resp. jejich rodinných příslušníků,“ pročež neshledal důvod částku rovnající se těmto výdajům (celkem 86 835 Kč) v řízení vypořádat (blíže viz bod 4 odůvodnění tohoto rozsudku).
19. S tímto právním posouzením se dovolací soud neztotožňuje.
20. Odvolací soud v této souvislosti uvedl: „Lze připustit, že uvedené částky žalovaný vynaložil bez souhlasu a vědomí žalobkyně, avšak podle přesvědčení odvolacího soudu i takovéto položky je třeba pod pojem ´zajišťování běžných potřeb rodiny´ zahrnout, a to i s přihlédnutím k výši této sumy, která není nikterak horentní. Soudní judikatura […] toleruje i financování některých ´neřestí´ například požívání alkoholu a podobně, a to v případě, že ho jeden z manželů konzumuje nadměrně. Judikatura i tak považuje takové nakládání s prostředky v SJM za obstarávání běžných záležitostí rodiny“.
21. Odvolací soud sice v této souvislosti odkazuje na „tolerující judikaturu“, žádným způsobem ji však nekonkretizuje a dovolacímu soudu taková judikatura Nejvyššího soudu ani není známa (z pohledu uvažovaného odvolacím soudem). V prvé řadě však dovolací soud považuje za nutné podotknout, že nesdílí ani „paralelu“ mezi způsobem použití společných prostředků v dané věci a poukazem na kuřáctví nebo požívání alkoholických nápojů. Aniž by dovolací soud vyslovoval jakýkoliv závěr, jenž by snad mohl být nahlížen jako jejich tolerance, je zřejmé, že nejde vždy o přímé porušení povinností vyplývající z § 18 zákona o rodině, resp. § 687 o. z. Situace v dané věci však bez pochybností porušením těchto zákonných ustanovení je; dovolací soud proto mezi oběma kategoriemi spatřuje zjevný, zejména kvalitativní rozdíl. Odvolací soud ostatně ani nijak blíže nerozvádí, v čem by měl způsob použití společných prostředků v dané věci představovat obstarávání záležitostí rodiny. Omezuje se pouze na nepřípadné srovnání s požíváním alkoholu a kouřením z pohledu naznačené tolerance soudní praxe k těmto „neřestem“. Ani tuto toleranci však dovolací soud nesdílí. Jednu linii, kterou se může použití těchto prostředků v praxi promítnout v rovině tzv. odkloněných finančních prostředků, vysvětlil dovolací soud v kasačním rozsudku v této věci. Již v minulosti se k ní však vyjádřil ještě z pohledu jiného, který také do úvahy obecně přichází.
22. Relevanci výše citovaných zákonných ustanovení při vypořádání SJM, konkrétně ve vztahu k disparitě podílů, pak Nejvyšší soud demonstroval v rozsudku ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). V něm Nejvyšší soud uvedl, že „jednání, která jsou v rozporu s uvedeným zákonným ustanovením, resp. jednání, která lze podle obecného náhledu považovat za negativně ovlivňující vzájemné soužití manželů, mohou vést k úvaze o odklonu od rovnosti podílů, jestliže se významným způsobem promítají do hospodaření se společným majetkem nebo do péče o rodinu. Odklon od rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv negativním jednáním, ale pouze takovým, které se významněji promítá do majetkové sféry zákonného majetkového společenství manželů nebo do péče o rodinu. Zjištěné okolnosti je však nutno důsledně poměřovat v poměrech každého individuálního případu, neboť variabilita vzájemných vztahů manželů ztěžuje vyslovení obecných, vždy aplikovatelných závěrů.“ Přímo toto rozhodnutí se pak týkalo problematiky požívání alkoholu jedním z manželů a z uvedeného rozhodnutí žádný „toleranční přístup“ nevyplýval. Naopak, uvedené rozhodnutí naznačilo, kdy lze porušení povinností vyplývajících z § 18 zákona o rodině považovat za důvod pro disparitu podílů a v poměrech dané konkrétní věci tyto závěry vztáhl výslovně i na požívání alkoholu jedním z manželů. Tato základní východiska týkající se porušení § 18 zákona o rodině a možností promítnutí do řízení o vypořádání SJM jsou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již ustálená. Nejvyšší soud se k nim následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015, rozsudku ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1321/2023, usnesení ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 105/2019 (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 1751/19, nebo v rozsudku ze dne 26 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013).
23. Ostatně judikatura Nejvyššího soudu se již dříve vyjádřila k důsledkům porušení principu věrnosti mezi manžely také v poměrech možné úvahy o disparitě podílů při vypořádání společného jmění manželů. V rozsudku ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2921/2005, Nejvyšší soud vysvětlil, že s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu může být i porušení zásady věrnosti manželů důvodem pro úvahu soudu o disparitě podílů. K těmto závěrům se pak následně Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2661/2019, rozsudku ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, uveřejněném pod č. 35/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v usnesení ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2772/2022. Z uvedeného vyplývá nejenom to, že judikatura Nejvyššího soudu není vůči porušením pravidel obsažených v § 18 zákona o rodině bezvýhradně tolerantní, ale naopak výslovně naznačuje, jak se v různých podobách může porušení těchto pravidel promítnout do vypořádání společného jmění.
24. Útraty společných finančních prostředků v erotických klubech v žádném případě nelze považovat za výdaje učiněné ve prospěch rodiny, neboť jimi zcela jistě nejsou uspokojovány zákonem předpokládané potřeby rodiny v souladu s institutem společného jmění manželů. Z povahy věci je tomu právě naopak; jde dokonce o výdaje vynaložené v rozporu se zákonem, zejména povinností manželů být si věrni podle § 18 zákona o rodině, resp. § 687 odst. 2 o. z. Právě z tohoto důvodu je taktéž v zásadě irelevantní, zda by jednotlivé platby s ohledem na jejich výši vybočily či nikoliv z mezí běžné správy, protože i běžná správa majetku v SJM co do východiska předpokládá, že jednající manžel používá prostředky ve prospěch rodiny a jejich členů, a právě proto se nevyžaduje souhlas druhého manžela. Žádný z manželů nemůže s prostředky v SJM nakládat zcela libovolně, tj. bez ohledu na zájmy rodiny a jejích členů. Druhému z manželů je v případě takto vynaložených prostředků SJM potřeba poskytnout ochranu a částku rovnající se útratám v erotických podnicích lze při splnění výše uvedených východisek vypořádat v rámci řízení o vypořádání SJM. Zcela stranou zde ponechává dovolací soud posouzení stavu, kdyby se manželé na takovém použití společných prostředků dohodli, protože o takovou situaci v dané věci nešlo.
25. Jestliže tedy odvolací soud vycházel z názoru, že útraty v erotických podnicích jsou výdaje zajišťující uspokojování běžných potřeb rodiny a již z tohoto důvodu se nemohou promítnout do vypořádání SJM, zakládá se jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, pročež v dovolacím řízení neobstojí.
26. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Neshledal však důvodným požadavek žalobkyně na to, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát odvolacího soudu, neboť přípustným a důvodným shledal dovolání (viz i dále) toliko ve vztahu k jedné dovolací otázce, kde dovolací soud zaujal jiný právní názor než soud odvolací.
27. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006).
28. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
29. Dovolatelka dále pod písm. A) předložila dvě otázky: „Platí, že pokud jeden z manželů převezme za trvání SJM dluh bez souhlasu druhého z manželů, aniž by tento o dluhu věděl podle § 710 písm. b) o. z., spadají majetkové hodnoty ze závazků takto přejatých do SJM, nicméně dluh takto vzniklý do SJM nespadá, a to lhostejno, jakým způsobem je následně s dluhem naloženo? Pokud tedy manžel vynaloží tyto finanční prostředky nikoliv na uspokojování potřeb domácnosti, jedná se o tzv. odnos ze SJM a jako takový je třeba jej vypořádat?“ V této souvislosti sumarizuje, že „odvolací soud nesouhlasí se zahrnutím uvedené zápůjčky do SJM jako takovým a považuje je za nespravedlivé“.
30. Žádná z těchto otázek však není způsobilá přípustnost dovolání založit.
31. V případě první z nich dovolatelka jako nesprávné právní posouzení věci označuje takový právní závěr, jaký odvolací soud neučinil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, dovolatelkou i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (zejm. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, uveřejněném pod č. 44/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) učinil právní závěr, že dluh ze závazku se společností TIGRA, s. r. o., do SJM nepatří, avšak to, co z něj dlužník získal (hodnota zápůjčky), součástí SJM je (viz bod 54 rozsudku). Dále se zabýval tím, jakým způsobem žalovaný naložil s částkou 8 478 000 Kč, tedy zda ji využil pro potřeby rodiny, nebo že s ní nakládal jinak se souhlasem žalobkyně. Pokud tedy žalobkyně v dovolání vychází z toho, že odvolací soud učinil opačný závěr, není to pravdou. Dovolací soud se proto touto otázku dále nezabýval. V této souvislosti dovolací soud navíc dodává, že úvaha odvolacího soudu je v souladu s R 44/2021. Tzv. spravedlnostní úvaha odvolacího soudu je z jeho rozhodnutí zřetelná a patrná. Vyšel z toho, že pokud je dluh ze zápůjčky dluhem toliko žalovaného, ačkoliv příjem z ní je součástí SJM, pak vypořádání tohoto aktiva bez dalšího a zohlednění, na co byly získané prostředky využity, by kolidovalo s principem spravedlivého vypořádání. Úvahu beroucí se tímto směrem se zohledněním prvku spravedlnosti pak R 44/2021 výslovně umožňuje a pracuje s tím (bod 30 odůvodnění R 44/2021). Proto také odvolací soud posuzoval, jakým způsobem byly finanční prostředky použity a vzhledem k závěrům, které v této souvislosti učinil – že byly použity výhradně pro hrazení potřeb rodiny (bod 58 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), pak získaná a použitá aktiva žalovaným nevypořádal jako tzv. odkloněnou součást společného jmění manželů.
32. Co se týče druhé z otázek, dovolatelka jí nepřímo a bez dalšího zdůvodnění zpochybňuje zjištěný skutkový stav věci. Odvolací soud učinil skutkový závěr, že finanční prostředky získané ze zápůjčky byly použity výhradně pro hrazení potřeb rodiny (viz bod 58 rozsudku). Dovolatelka svou otázku staví na opačném závěru. Dovolací soud je nicméně skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Je zřejmé, že v základu je přístup odvolacího soudu a dovolatelky ve shodě (a vyplývá již z výše uvedeného) potud, že použití těchto prostředků nikoliv pro potřeby rodiny by vedlo odvolací soud k úvaze o jejich vypořádání jako tzv. odkloněných společných prostředků; proto se také odvolací soud konkrétním způsobem jejich použití zabýval. Protože přípustnost dovolání v této části je zjevně založena toliko poukazem na rozpor s R 44/2021 (žádné jiné rozhodnutí dovolatelka neuvádí), dovolací soud konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu s tímto rozhodnutím v rozporu není.
33. Pod písm. B) žalobkyně předložila otázku, zda platí, že manžela, který disponuje prostředky patřícími do SJM tíží břemeno tvrzení a dokazování ohledně toho, jak bylo s prostředky naloženo v řízení o vypořádání SJM?
34. V této souvislosti dovolací soud dodává, že ve vztahu k této otázce není jasně vymezena otázka přípustnosti dovolání. Vzhledem k obsahu dovolání lze snad usuzovat na to, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu obsažený v předchozím kasačním rozhodnutí. Ani tato otázka však není způsobilá přípustnost dovolání založit, a to ze shodných důvodů jako první z otázek pod písm. A). Dovolatelka odvolacímu soudu vytká, že „došel i podruhé k nesprávnému právnímu závěru ohledně důkazního břemene v daném případě“. Tak tomu však není. Odvolací soud naopak vycházel, veden závazným právním názorem dovolacího soudu, z toho, že důkazní břemeno k prokázání toho, jakým způsobem žalovaný s částkou 8 478 000 Kč naložil, tíží právě žalovaného. To vyplývá jednoznačně z bodu 58 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a také předchozí části tohoto rozhodnutí. Po zrušení rozhodnutí odvolací soud následně doplnil, resp. zopakoval dokazování a dospěl k závěru uvedenému výše. Předloženou otázku proto odvolací soud vyřešil v souladu s předchozím zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu i s právním názorem žalobkyně. Dovolací soud se proto danou otázkou dále nezabýval.
35. V této souvislosti dovolatelka také namítá extrémní exces mezi zjištěným skutkovým stavem (zjištěním o způsobu, jakým byly finanční prostředky ze zápůjčky od společnosti TIGRA, s. r. o., užity) a obsahem provedených důkazů, resp. hodnocením důkazů ze strany odvolacího soudu, a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 1963/13 a nález ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2352/22. V této souvislosti je pak dovolací soud nucen konstatovat, že tato námitka ve spojení s předchozí částí dovolání k bodu B je vnitřně rozporná; na jedné straně dovolatelka vytýká odvolacímu nesprávné posouzení důkazního břemene ve směru, že důkazním břemenem měl být zatížen žalovaný, ač podle jejího přesvědčení tak odvolací soud nepostupoval, současně však odvolacímu soudu vytýká, že při hodnocení důkazů, které zcela zjevně vychází z důkazního břemene na straně žalovaného, učinil „extrémní exces“.
36. Dovolací soud v tomto směru znovu zdůrazňuje, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
37. Zásah Nejvyššího soudu je namístě jen ve výjimečných případech, kdy jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V takovém případě nejde o přehodnocování skutkového stavu, podstata přezkumu leží v tom, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, což je již otázkou právní [otázkou procesního práva – srovnej např. nedávný nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2349/24 (toto a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je možno namítat pouze v případě extrémních excesů při hodnocení důkazů. Takovýto extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, pokud hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2025, sp. zn. III. ÚS 776/25).
38. Odvolací soud doplnil, resp. zopakoval dokazování ohledně toho, jakým způsobem žalovaný naložil s částkou 8 478 000 Kč v bodech 56 až 58 napadeného rozsudku. Vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl ke svému skutkovému závěru a předložil svoje hodnotící úvahy. Dovolací soud není oprávněn provádět přehodnocování dokazování a jeho věcný přezkum. Není zákonem pověřen k napravování případných chyb učiněných soudy při hodnocení důkazů, a tak de facto znovu zjišťovat skutkový stav věci. Naopak je skutkovým stavem zjištěným nalézacími soudy vázán. Jeho úkolem je toliko eliminovat zcela zásadní pochybení, která jsou v rozporu se základním principem volného hodnocení důkazů, a to způsobem vyjádřeným v bodě 37 odůvodnění tohoto rozsudku. Žádné takové zásadní pochybení dovolací soud neshledal, proto ani tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají. Přijaté skutkové závěry nevykazují vnitřní rozpory, naproti tomu vykazují obsahovou spojitost s provedenými důkazy, jejichž hodnocení nelze označit za exces logického uvažování.
39. Dále dovolatelka pod písm. C) předložila otázku: „Platí, že poučení stran soudního řízení o potřebě doplnit tvrzení a důkazní návrhy podle § 118a o. s. ř. dané stranám poté, co bylo řízení již koncentrováno a co tyto měly prostor přednést svá tvrzení a důkazní návrhy, je porušením zásady rovnosti stran řízení, pokud nejsou splněny podmínky takového postupu?“
40. V této souvislosti dovolací soud úvodem této části odůvodnění uvádí zásadní okolnost, kterou dovolání zcela opomíjí. Uvedená dovolací otázka vychází z předpokladu, že řízení v dané věci bylo tzv. koncentrováno. Odvolací soud však v bodě 56 odůvodnění rozsudku podrobně vysvětlil, proč ke koncentraci nedošlo a s těmito závěry dovolání nijak nepolemizuje, ale bez dalšího vychází z toho, že ke koncentraci došlo.
41. Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není dovolacímu soudu zcela zřejmé, proč přistoupil k poučení žalovaného podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., jestliže posuzoval stejné otázky jako soud prvního stupně a své rozhodnutí nezaložil na neunesení povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, protože však ke koncentraci nedošlo, nemůže být takový postup v rozporu s pravidly koncentrace řízení, který by ve svém důsledku vedl k poškození dovolatelky. Nadto sama žalobkyně v dovolání opakovaně uvádí, že „žalovaný nedoplnil žádným relevantním způsobem ani svá skutková tvrzení, ani své důkazní návrhy“ a že odvolací soud rozhodoval na základě „zcela nezměněného skutkového stavu“ (viz bod 36 dovolání), příp. že „žalovaný, ani na základě tohoto poučení, fakticky nic nového nad rámec jeho dosavadní argumentace k řízení nedoplnil, ani k tomu nepředložil žádné nové důkazy, když tabulky obsažené v jeho podání z 18. 2. 2026 a jeho přílohách vycházely pouze z výpisů z bankovního účtu, které byly součástí spisu.“ V takovém případě by se však mohlo jednat případně pouze o vadu řízení, která by v dané věci nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí. Odvolací soud v každém případě není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a je oprávněn zopakovat dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř. (případně přípustným způsobem doplnit), pročež může dospět jako v nyní souzené věci k odlišným skutkovým zjištěním oproti soudu prvního stupně.
42. A konečně pod písm. E) dovolatelka předložila otázku: „Platí, že podáním opravného prostředku v civilním sporném řízení se nemůže postavení dotčené strany sporu zhoršit, pokud opravný prostředek nepodá i jiná oprávněná osoba?“
43. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
44. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, mj. uvedl, že reformatio in peius je chápána jako změna k horšímu v právním postavení účastníka, která nastala v řízení o opravném prostředku v důsledku jeho vlastní procesní aktivity. Zákaz popsané změny k horšímu v opravných řízeních je projevem dispoziční zásady… Úvaha odvolacího soudu ohledně způsobu vypořádání hmotněprávního poměru stran musí respektovat to, že jedna ze stran proti způsobu vypořádání zvolenému soudem prvního stupně nebrojí, a proto pro jejího odpůrce, který podal odvolání, nemůže odvolací řízení skončit hůře, než jak se podává z prvoinstančního rozsudku.
45. V nyní souzené věci odvolací soud ve svém prvním, zrušeném rozsudku ve věci vypořádal shodně se soudem prvního stupně částku 804 950 Kč představující příspěvky na životní pojištění vynaložené ve prospěch žalovaného ze SJM po dobu trvání manželství. V nyní napadeném rozhodnutí však vypořádal toliko částku 539 414 Kč rovnající se odkupnému ze smlouvy o životním pojištění k datu právní moci rozvodu manželství. To vedlo k výslednému nižšímu podílu žalobkyně na vypořádávaném SJM. Na tomto místě je nicméně třeba zdůraznit, že odvolací soud, byť po zrušení svého prvního rozsudku dovolacím soudem, který rozhodoval k dovolání žalobkyně, stále rozhodoval o odvolání žalovaného. Nemůže být proto v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius, pokud odvolací soud rozhodl ve prospěch odvolatele a v neprospěch protistrany, přestože ve svém prvním, zrušeném rozsudku tutéž změnu neprovedl.
46. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu