Plný text
22 Cdo 2255/2026-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce P. N., zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému O. N., o zaplacení 71 465 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 55/2025, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2026, č. j. 71 Co 258/2025-180, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 10. 2025, č. j. 19 C 55/2025-133, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 71 465 Kč s v rozhodnutí specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 4. 2026, č. j. 71 Co 258/2025-180, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 102 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).
II. Dovolání a vyjádření k dovolání
3. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel předkládá otázku, zda úhrada objektivně nutných nákladů na zachování a externí úschovu společné movité věci jedním spoluvlastníkem bez předchozí dohody či vyrozumění druhého spoluvlastníka zakládá nárok na vydání bezdůvodného obohacení do výše jeho spoluvlastnického podílu, nebo zda takový nárok pro absenci dohody zaniká. Namítá, že nešlo o běžnou správu, nýbrž o opatření nutné k ochraně nábytku před poškozením při rekonstrukci. Odvolací soud měl proto nárok podle zásady iura novit curia posoudit podle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Žalovaný podle dovolatele získal majetkový prospěch tím, že jeho podíl na věcech byl na náklady dovolatele chráněn před zničením. Tvrzené odchýlení od rozhodovací praxe dovolatel dovozuje z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3766/2011, 22 Cdo 125/2011, 22 Cdo 4013/2013 a 22 Cdo 599/99, podle nichž mohou náklady vynaložené spoluvlastníkem na společnou věc bez dohody s ostatními založit právo na vydání bezdůvodného obohacení. Dále předkládá otázku, zda lze žalobu zamítnout pro neprokázání totožnosti uskladněných věcí, jestliže soudy neprovedly jím opakovaně navrhované ohledání těchto věcí. V tom spatřuje vadu opomenutého důkazu a porušení práva na spravedlivý proces, přičemž odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 118/09, III. ÚS 2660/24, III. ÚS 61/94 a II. ÚS 1738/16. Postup žalovaného, který podle něj o stěhování věděl, ale následně odmítal prohlídku skladu, označuje rovněž za zneužití práva podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaný považuje dovolání za bezpředmětné, neboť podle jeho názoru bylo podáno opožděně.
III. Přípustnost dovolání
5. Dovolací soud předně podotýká, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou.
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K náhradě nákladů skladování
8. Dovolatel vymezuje otázku, zda jednostranné vynaložení objektivně nutných nákladů na zachování a externí úschovu společné movité věci bez předchozí dohody či vyrozumění druhého spoluvlastníka zakládá nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nebo zda takový nárok v důsledku absence dohody zaniká. Uvedená otázka však vychází z předpokladu, že žalobce vynaložil objektivně nutné náklady na záchranu společných věcí před jejich bezprostředně hrozícím zničením a že situace vyžadovala jednání bez předchozího projednání se žalovaným. Takový skutkový stav odvolací soud nezjistil.
9. Odvolací soud naopak vyšel ze zjištění, že přemístění věcí bylo vyvoláno předem plánovanou rekonstrukcí bytu užívaného žalobcem. Žalobce musel předem vědět, že bude třeba alespoň část movitých věcí přemístit, a měl možnost tuto potřebu i způsob jejich dalšího uložení předem projednat se žalovaným. Nešlo tedy o neodkladnou záležitost vyžadující okamžitou a bezprostřední reakci žalobce. Odvolací soud dále vycházel z toho, že žalobce přemístění věcí se žalovaným žádným způsobem neprojednal, porušil alespoň konkludentně uzavřenou dohodu účastníků o ponechání věcí v bytě č. X do jejich rozdělení a placené externí skladování zvolil jednostranně, neboť žalovanému nedůvěřoval a chtěl mít věci pod vlastní kontrolou. Žalovaný s přemístěním věcí nesouhlasil a snažil se mu zabránit.
10. Dovolatelem označená judikatura rozlišuje mezi náklady vynaloženými se souhlasem ostatních spoluvlastníků nebo na základě řádného většinového rozhodnutí a náklady vynaloženými bez dohody či řádné majorizace. U nákladů vynaložených bez dohody či majorizace připouští za stanovených podmínek vznik práva na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž odlišuje náklady na nutnou opravu nebo údržbu od ostatních investic. V rozsudku ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), byly posuzovány náklady na opravy a údržbu nezbytné k tomu, aby společný dům mohl nadále sloužit svému účelu. Rozsudek ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011, souhrnně vymezil právní režim investic do společné věci podle toho, zda byly vynaloženy se souhlasem ostatních spoluvlastníků nebo bez něj a zda šlo o náklady na nutnou opravu či údržbu. Rozsudek ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 125/2011, se týkal nákladů na odstranění neoprávněné skládky ze společného pozemku, přičemž povinnost skládku odstranit byla investující spoluvlastnici uložena ve správním řízení; Nejvyšší soud proto její postup posoudil jako zvláštní případ hospodaření se společnou věcí založeného rozhodnutím orgánu veřejné správy, při němž nebyla nezbytná dohoda spoluvlastníků ani rozhodnutí většiny. V rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4013/2013, byly jako nutné posuzovány náklady umožňující udržovat společný podnik ve stavu jeho dosavadní existence.
11. V projednávané věci naproti tomu nebylo zjištěno, že několikaleté placené externí skladování představovalo objektivně nutný náklad na záchranu společných věcí. Žalobci nebyla povinnost věci přemístit nebo externě skladovat uložena ani rozhodnutím orgánu veřejné moci, jako tomu bylo v případě řešeném v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 125/2011. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu plyne pouze potřeba přemístit alespoň část věcí v souvislosti s plánovanou rekonstrukcí, nikoli nutnost uložit je právě do externího placeného skladu bez předchozího projednání se žalovaným a ponechat je tam po celou dobu, za kterou se žalobce domáhá náhrady nákladů. Dovolatel tak směšuje potřebu vyklidit rekonstruovaný byt s objektivní nutností jím jednostranně zvoleného způsobu a délky skladování.
12. Dovolatel tak nepředkládá k posouzení právní otázku vycházející ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem, nýbrž otázku založenou na vlastní skutkové premise o bezprostředním ohrožení věcí, neodkladnosti zásahu a objektivní nutnosti externího skladování. Jeho argumentace, že věcem hrozila devastace prachem a sutí, a že nebylo možné vyčkat na souhlas žalovaného, proto ve skutečnosti směřuje proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že šlo o předvídatelný důsledek plánované rekonstrukce, který mohl být se žalovaným předem projednán. Skutková zjištění odvolacího soudu však nelze v dovolacím řízení zpochybnit prostřednictvím otázky přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolací soud proto vychází ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
13. Na tom nic nemění ani obecný závěr dovolatelem označené judikatury, že absence dohody spoluvlastníků sama o sobě nevylučuje vznik práva na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatel tento závěr vztahuje na skutkově odlišnou situaci nutných nákladů na záchranu společné věci, jejíž existence nebyla v projednávané věci zjištěna. Jím formulovaná hmotněprávní otázka proto nevychází ze skutkového základu napadeného rozhodnutí a přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
K neprovedení ohledání
14. Přípustnost dovolání nezakládá ani procesní otázka týkající se neprovedení ohledání skladovaných věcí. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na tom, že nebylo prokázáno, které věci byly ve skladu uloženy. Námitky týkající se rozsahu uskladněných věcí označil vzhledem ke svému právnímu posouzení za nerozhodné a vysvětlil, že další dokazování nebylo potřebné. Současně uvedl, že ohledání v místě původního uskladnění již nebylo možné, neboť věci byly převezeny zpět do bytu žalobce.
15. Vyřešení dovolatelem formulované procesní otázky by tak nemohlo ovlivnit nosný závěr napadeného rozhodnutí založený na plánované povaze rekonstrukce, absenci neodkladnosti a jednostranném postupu žalobce bez předchozího projednání se žalovaným. Ani tato otázka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
IV. Závěr a náklady řízení
16. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.