Plný text
22 Cdo 2260/2026-289
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně E. H., zastoupené JUDr. Kateřinou Fáberovou Slušnou, Ph.D., advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovaným 1) P. Z. a 2) J. Z., oběma zastoupeným Mgr. Anetou Tomovou, advokátkou se sídlem [adresa] o určení hranice mezi pozemky, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 6 C 76/2024, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 2026, č. j. 26 Co 17/2026-267, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 2026, č. j. 26 Co 17/2026-267, a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 9. 2025, č. j. 6 C 76/2024-233, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 9. 2025, č. j. 6 C 76/2024-233, určil, že průběh sporné hranice mezi pozemky parc. č. st. XY o výměře XY a parc. č. XY o výměře XY, které se nacházejí ve vlastnictví žalobkyně, a pozemky parc. č. XY o výměře XY, parc. č. XY o výměře XY a parc. č. XY o výměře XY, které se nacházejí ve vlastnictví žalovaných, vše v katastrálním území XY, probíhá tak, jak je vyznačeno „nepřerušovanou černou čárou mezi body 5, 4, 3, 2 a 1 v geometrickém plánu č. [číslo]“ vypracovaném Ing. J. N., ověřeném Ing. J. K. a odsouhlaseném Katastrálním úřadem pro XY, Katastrálním pracovištěm XY, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům i státu (výroky II a III).
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 14. 4. 2026, č. j. 26 Co 17/2026-267, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Soudy nižších stupňů vyšly na základě provedeného dokazování ze zjištění, že nelze objektivně zjistit průběh hranice mezi pozemky účastníků řízení v katastrálním území XY, a to mezi pozemky parc. č. st. XY (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba č. p. XY (rodinný dům), a parc. č. XY (zahrada) ve vlastnictví žalobkyně na straně jedné a pozemky parc. č. XY (zahrada), parc. č. XY (zahrada) a parc. č. XY (zahrada) ve společném jmění žalovaných, respektive v podílovém spoluvlastnictví žalovaného 1) a žalovaných 1) a 2) v režimu společného jmění manželů, na straně druhé (dále také jen „předmětné pozemky“). Mezi předmětnými pozemky se nachází „ulička“, jež je ohraničena na straně pozemků ve vlastnictví žalobkyně rodinným domem a kolnou a na straně pozemků ve vlastnictví žalovaných oplocením a kolnou. Při obnově katastrálního operátu se účastníci neshodli na hranici mezi předmětnými pozemky, a proto byla hranice převzata z dosavadního katastrálního operátu, v němž byla hranice určena s mezní polohovou chybou 2,82 m, která výrazně převyšuje šířku sporné „uličky“. Soudy nižších stupňů tak konstatovaly, že nelze vycházet z vyvratitelné domněnky o totožnosti hranice parcel a hranice vlastnické. Hranici proto určily na základě poslední pokojné držby ve smyslu § 1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) která dle jejich názoru svědčila žalobkyni. Uzavřely tudíž, že sporná „ulička“ se nachází za určenou hranicí na straně žalobkyně.
II. Dovolání, vyjádření k dovolání
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3162/2018, který je přístupný, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, a od usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1908/20, jež je přístupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz) při řešení otázky, za jakých podmínek lze při existenci pozemků evidovaných v katastru nemovitostí jako samostatné parcely odhlédnout od domněnky správnosti katastrální evidence a určit hranici mezi pozemky postupem podle § 1028 o. z. Nesouhlasí s konkluzí odvolacího soudu, že samotná technická nepřesnost historických geodetických podkladů či neúspěšné zpřesnění hranice při obnově katastrálního operátu postačuje k závěru, že hranici nelze objektivně zjistit. Zdůrazňují, že podmínkou pro aplikaci § 1028 o. z. je okolnost, že byly vyčerpány všechny možnosti objektivního určení historicky existující hranice. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v projednávané věci byly splněny předpoklady pro postup podle § 1028 o. z., poukazují rovněž na nesprávné právní posouzení otázky poslední pokojné držby. Domnívají se, že ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá jednoznačný závěr, že poslední pokojná držba svědčila žalobkyni. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně se k dovolání žalovaných vyjádřila nesouhlasně, přičemž akcentovala, že dovolací argumentace žalovaných nereflektuje řádně zjištěný skutkový stav věci. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl.
III. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaných přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věta první o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaných je přípustné pro řešení otázky, za jakých podmínek lze při existenci pozemků evidovaných v katastru nemovitostí jako samostatné parcely odhlédnout od domněnky správnosti katastrální evidence a určit hranici mezi pozemky postupem podle § 1028 o. z.; při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
11. V rozsahu, v němž shledal Nejvyšší soud dovolání žalovaných přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
12. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází (musí vycházet).
13. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Podle § 1028 o. z. jsou-li hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má každý soused právo požadovat, aby je soud určil podle poslední pokojné držby. Nelze-li ji zjistit, určí soud hranici podle slušného uvážení.
15. Podle § 980 odst. 2 věty první o. z. je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem.
16. Podle § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.
17. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4071/2016, přijal a odůvodnil závěr, že „žaloba na ‚určení sporné hranice‘ mezi pozemky, o které žalobce tvrdí, že ji lze objektivně zjistit, avšak existuje spor o její průběh mezi účastníky, je zvláštním případem žaloby na určení vlastnického práva žalobce; soud za použití pravidel pro dokazování ve sporném řízení zkoumá, kudy vede sporná hranice, a pokud zjistí, že žalobcova tvrzení jsou správná, žalobě vyhoví, jinak ji zamítne. […] Jde o řízení o vydání deklaratorního rozhodnutí, jehož smyslem je určení skutečných hmotněprávních vztahů tak, jak byly zjištěny ke dni vyhlášení rozhodnutí soudu. Naopak žaloba podle § 1028 o. z. se opírá o tvrzení, že skutečný průběh hranice nelze zjistit a žádá se o její nové vymezení či stanovení.“ Současně v usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4127/2016, Nejvyšší soud uvedl, že „podmínkou pro vyhovění žalobě podle § 1028 tedy je, že hranice opravdu nelze zjistit. Zjistí-li se, že hranici lze objektivně určit (zjistit, kudy vede), nebudou splněny podmínky pro její stanovení a žalobu bude třeba zamítnout.“
18. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4822/2014) dále vyplývá, že samotná subjektivní pochybnost o průběhu sporné hranice (kterou může soud objektivně za pomoci znalce, příp. dalším dokazováním zjistit) neumožňuje její určení podle poslední pokojné držby ve smyslu § 1028 o. z.; v takovém případě je nutno žádat o určení vlastnictví ke sporné části pozemku [srovnej též SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 190–197]. V usnesení ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 842/2020, k tomu Nejvyšší soud poznamenal, že to, zda lze průběh určité hranice v terénu objektivně zjistit či nikoliv, je otázkou skutkovou.
19. V rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3162/2018, Nejvyšší soud vyslovil závěr, že podle § 1028 o. z. nelze určit hranici v případě, že sousedící pozemky účastníků jsou evidovány v katastru nemovitostí v podobě parcel. V takovém případě platí vyvratitelná domněnka, že hranice parcel je totožná s hranicí vlastnickou, pokud ten, kdo to popírá, neprokáže opak.
20. V rozsudku ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010, Nejvyšší soud uvedl: „V procesní rovině vznik vyvratitelné domněnky nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Zákon tím vyslovuje obecnou zásadu, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, a že tedy pouhá třeba i závažná pochybnost o tom, zda skutečnost v právní domněnce stanovená existuje, nestačí k tomu, aby nebyla považována za prokázanou“.
21. V projednávané věci jsou předmětné pozemky (parcely) evidovány v katastru nemovitostí, a to jako vlastnictví žalobkyně, jde-li o pozemky parc. č. st. XY a parc. č. XY, a jako vlastnictví žalovaných v případě pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY. To, že mapování vychází ze starších map pořízených v době, kdy použitá technika neumožňovala zcela přesné zaměření, neznamená, že takto zjištěné hranice nemají právní význam a že by se vyvratitelná domněnka správnosti údajů katastru neuplatnila; k možné nepřesnosti však lze přihlížet při hodnocení důkazů. Břemeno tvrzení i důkazní ohledně toho, že stav evidovaný v katastru nemovitostí se liší od stavu skutečného, však zůstává na tom, kdo tvrdí, že vlastníkem pozemku (resp. jeho části) je někdo jiný než osoba evidovaná jako vlastník v katastru nemovitostí. Pokud je tedy v katastru nemovitostí k pozemku (zjevně ve formě parcely) zapsáno právo, platí vyvratitelná domněnka, že osoba, které zápis svědčí, je subjektem tohoto práva (srovnej § 980 odst. 2 o. z); to platí i v případě, že spor je jen o vlastnictví části pozemku evidovaného v podobě parcely. Soud tak nemůže přejít evidenci pozemků ve formě parcel pouze odkazem na nepřesné měřicí metody v již dávnější minulosti (k tomu dále srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2026, sp. zn. 22 Cdo 825/2024, a ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3725/2021).
22. Ze shora uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu plyne, že je nutné striktně rozlišovat mezi spory o hranice pozemků, ve kterých objektivně nelze zjistit, kudy hranice vede, a spory o průběh mezi účastníky sporné, nicméně objektivně zjistitelné hranice. O jaký spor se v konkrétní věci jedná, lze zpravidla dovodit již ze samotných žalobních tvrzení. Jestliže žalobkyně od počátku řízení s odkazem na geometrický plán č. [číslo] tvrdí, že tímto geometrickým plánem vyznačené části pozemků jsou jejím vlastnictvím (a pouze in eventum, tedy pro případ, že by nebylo možno přesný průběh hranice zjistit, navrhuje určení hranice s tím, že daným geometrickým plánem vyznačená hranice odpovídá poslední pokojné držbě), je zřejmé, že je přesvědčena o konkrétním průběhu vlastnické hranice. Stejně tak, byť odlišně od žalobkyně, definují vlastnickou hranici žalovaní (viz jejich vyjádření k žalobě, v němž sdělili, že oplocení pozemků v jejich vlastnictví nebylo záměrně umístěno na hranici těchto pozemků, nýbrž zasahuje na pozemky ve vlastnictví žalovaných tak, aby mezi pozemky žalovaných a pozemky žalobkyně vznikla ulička pro údržbu kolny a plotu). Od počátku tak jde mezi účastníky o spor, zda se „ulička“ mezi předmětnými pozemky nachází na pozemcích žalobkyně anebo na pozemcích žalovaných. Žalobkyně ani žalovaní přitom netvrdí, že netuší, kudy vede hranice jejich pozemků – tedy nemají hranici za objektivně nezjistitelnou. Na uvedeném ničeho nemění, že účastníci v rámci procesu obnovy katastrálního operátu nesouhlasili se zjištěným průběhem hranice mezi předmětnými pozemky, pročež je v současnosti tato hranice vedena v katastru nemovitostí jako sporná. Nadto pokud byl průběh hranice zjišťován v rámci obnovy katastrálního operátu novým mapováním, lze předpokládat, že hranice mezi pozemky účastníků je objektivně zjistitelná, přestože při obnově katastrálního operátu ke shodě o průběhu hranice mezi účastníky nedošlo.
23. Žalobkyně v řízení označuje konkrétní plochu zemského povrchu („uličku“ mezi předmětnými pozemky), ke které uplatňuje vlastnické právo. Otázku „existence důkazů“ o vlastnictví takto konkrétně vymezené části pozemku nelze zaměňovat s otázkou objektivní nezjistitelnosti hranice mezi pozemky. Jinak řečeno, žalobkyně zřetelně spatřuje hranici mezi pozemky vedenou tak, aby plocha jejích pozemků plně „obsáhla“ i spornou „uličku“; na druhé straně žalovaní ji definují tak, že dotčená „ulička“ zasahuje na jejich pozemky. Jde tedy o jasně vymezený subjektivní spor mezi vlastníky sousedících pozemků. Potom ale ani technické potíže (např. nepřesnosti mapování z 19. století nebo nedostatek vytyčovacích bodů v terénu) při zjišťování hranice pozemků nemohou změnit charakter sporu o vedení hranice mezi sousedními pozemky.
24. Žalobkyně na počátku řízení jasně v petitu žaloby popsala (to i odkazem na geometrický plán) průběh domnělé hranice mezi pozemky. V průběhu řízení pak na tvrzení, že je vlastnicí sporné „uličky“ situované mezi předmětnými pozemky, setrvala. V takovém případě nelze postupovat podle § 1028 o. z. a soud má hranici např. znaleckým dokazováním či právním posouzením zjistit; není možné, aby sám hranici určil podle poslední pokojné držby či podle svého uvážení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 690/2017). Případný neúspěch v prokazování vlastnického práva k pozemku vymezenému v žalobě však není možné „obcházet“ návrhem na její stanovení (určení) postupem podle § 1028 o. z.
25. Pro úplnost dovolací soud dodává, že v nalézacím řízení sice byl proveden důkaz znaleckým posudkem Ing. A. K., který se vyjadřoval k průběhu katastrální hranice mezi předmětnými pozemky, nikoli však k průběhu hranice vlastnické mezi těmito pozemky či k její znatelnosti v terénu.
26. Z uvedeného se podává, že pokud odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který stanovil hranici postupem podle § 1028 o. z. podle poslední pokojné držby, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
27. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstojí již z výše nastíněných důvodů, Nejvyšší soud se již nezabýval (nemusel zabývat) další námitkou nastolenou žalovanými (zpochybňující závěr odvolacího soudu, že poslední pokojná držba ve smyslu § 1028 o. z. svědčila žalobkyni), neboť její posouzení by s ohledem na shora předestřené právní posouzení bylo nadbytečné, a tudíž procesně nehospodárné.
28. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
29. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
30. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 10. 2026
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu