Plný text
22 Cdo 2743/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) J. H., b) V. H., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované J. B., zastoupené Mgr. Liborem Buchtou, advokátem se sídlem [adresa] o žalobě z rušené držby, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 7 C 133/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. února 2015, č. j. 17 Co 431/2014-201, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. července 2014, č. j. 7 C 133/2013-163, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou žalobci požadovali, aby se žalovaná zdržela rušení žalobců existencí okna ve stěně domu, který je součástí pozemku parc. č. st. 210, zapsaného na LV č. [LV], u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník, v katastrálním území a obci M., vedoucího směrem k pozemku parc. č. st. 275, zapsaného na LV č. [LV], u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník, v katastrálním území a obci M. Ve výroku II. soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost uvést okno ve stěně domu v předešlý stav tak, že jej zazdí neprůhlednými skleněnými cihlami. Ve výroku III. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. února 2015, č. j. 17 Co 431/2014-201, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které však je objektivně nepřípustné, neboť napadeným výrokem rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé bylo rozhodnuto o ochraně rušené držby [§ 238 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“)]. Na tom nemění nic ani skutečnost, že soud rozhodoval rozsudkem, ač měl správně rozhodnout usnesením. Jednalo by se totiž o vadu řízení, kterou v dovolacím řízení nelze uplatnit, neboť podle o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto tato vada by ostatně nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelé podali dne 16. května 2013 žalobu na ochranu vlastnického práva. Po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tedy po 1. lednu 2014, však na jejich návrh soud rozhodl o změně žaloby, kterou nadále žalobci požadovali uvedení do původního stavu a zdržení se rušení držby, a to z titulu ochrany držby podle § 1003 o. z., což ve svých podáních opakovaně uváděli.
V odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně žalobci výslovně uvedli, že svůj nárok opírají o § 1003 a násl. o. z. Tuto skutečnost pak výslovně také zdůrazňují i v samotném dovolání.
Odvolací soud výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na skutečnost, že žalobci dne 14. ledna 2014 změnili původní žalobu na žalobu z rušené držby podle § 1003 o. z. a že soud prvního stupně svým usnesením ze dne 21. května 2014 změnu žaloby připustil. Odvolací soud pak také výslovně zdůraznil, že s ohledem na změnu žaloby postupoval – shodně jako soud prvního stupně – podle § 1003 o. z.
Předmětem občanského soudního řízení je žalobci uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2002, č. 10, str. 348). Z obsahu podání žalobců i z rozhodnutí soudu o změně žaloby vyplývá, že žalobci nadále požadují ochranu držby podle § 1003 o. z., nikoliv ochranu vlastnického práva. O tomto nároku také odvolací soud, jehož rozhodnutí bylo dovoláním napadeno, rozhodoval podle § 1003 o. z. a §§ 176 – 180 o. s. ř.
Pokud se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil i k aplikovatelnosti § 1042, resp. § 1013 o. z., byly jeho úvahy vzhledem k vymezenému předmětu řízení zcela nadbytečné, protože nároky vyplývající z § 1042 a § 1013 o. z. nebyly předmětem řízení. Řízení na ochranu držby (tzv. posesorní řízení) je totiž kvalitativně jiným řízením než řízení na ochranu (vlastnického) práva (tzv. petitorní řízení). Zatímco v prvém případě se poskytuje rychlá neformální ochrana proti svémocnému rušení držby nebo vypuzení z držby, v druhém případě jde o spor o (vlastnické) právo, resp. o jeho ochranu.
Vzhledem k tomu, že dovolání v řešené věci směřuje proti rozhodnutí o žalobě z rušené držby, dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. července 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu