Plný text
22 Cdo 3085/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně P. – H. s. r. o., zastoupené advokátkou, proti žalované ČR– Úřadu vlády ČR, zastoupené advokátem, o určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 86/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. května 2006, č. j. 26 Co 169/2006– 405, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Stručné odůvodnění:
Podle čl. II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 30. 5. 2006, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o. s. ř.“) a § 243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu v platném znění v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. května 2006, č. j. 26 Co 169/2006– 405, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) ze dne 21. 10. 2005, č. j. 6 C 86/2004-342, kterým byla zamítnuta žaloba „na určení, že právo odpovídající věcnému břemeni k pozemku parcelní č. [parcela] s budovou čp. [č.p.], obec a k. ú. Š. M., pro Úřad vlády Č. r., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v T. na LV č. [LV] v části C LV textem „k trvalé dispozici a užívání 105 lůžek v čp. [č.p.] na stp. 364“, podle smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené 3. 3. 1994 mezi M., s. a d. u. o. s. a Úřadem vlády ČR nevzniklo“, a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. a uplatnila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení, „zda uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 3. 3. 1994 spadá do okruhu působnosti Úřadu vlády ČR, která je vymezena v ustanovení § 28 odst. 2 zák. č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky“.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo zamítnuto.
Usnesením ze dne 24. ledna 2008, č. j. 22 Cdo 3085/2006-454, Nejvyšší soud podle § 107 odst. 3 o.s.ř. rozhodl, že namísto dosavadní žalobkyně obchodní společnosti C. P. a. s. bude v dovolacím řízení jako s dovolatelkou nadále pokračováno s žalobkyní.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolání není - oproti přesvědčení dovolatelky - přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
K tomu Nejvyšší soud odkazuje na své usnesení z 8. 11. 2005, sp. zn. č. j. 21 Cdo 237/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2006, sešit č. 2, pod pořadovým č. 20, v němž uvedl, že „dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně ve věci samé rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem uvedeným ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., jestliže závazný právní názor obsažený ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu byl převzat ze zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu“. Odvolací soud usnesením z 27. 4. 2004, č. j. 26 Co 7/2004-266, zrušil rozsudek soudu prvního stupně z 21. 12. 2001, č. j. 6 C 202/99-161, právě s odkazem na závazný právní názor dovolacího soudu prezentovaný v jeho rozhodnutí z 26. 11. 2003, č. j. 22 Cdo 130/2003-227. Přípustnost dovolání by tak v daném případě přicházela do úvahy toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky zásadního právního významu.
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Podle § 20 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tom jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány). Za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě, jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.
Právní úprava rozlišuje situace, kdy právnická osoba činí právní úkony sama svým statutárním orgánem a kdy za ni jednají její zaměstnanci nebo členové, jako její zákonní zástupci, v rozsahu vymezeném vnitřními předpisy konkrétní právnické osoby nebo zvyklostmi. Z § 28 odst. 2 zákona č. 2/1969 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 1993, vyplývá, že osobou oprávněnou jednat jménem Úřadu vlády ČR(dále „Úřad“) byl v době podpisu předmětné smlouvy o zřízení věcného břemene z 3. 3. 1994 jeho vedoucí RNDr. I. N. Podle čl. 5 a 10 tehdy platného organizačního řádu Úřadu, vydaného rozhodnutím z 8. 9. 1993, č. 19/1993, byl v době nepřítomnosti vedoucího Úřadu za něj v plném rozsahu oprávněn jednat jeho zástupce, v té době RNDr. Č. Z toho je zřejmé, že RNDr. Č. nepotřeboval v době nepřítomnosti vedoucího Úřadu k podpisu zmíněné smlouvy plnou moc.
Dovolatelka spatřuje otázku zásadního právního významu v posouzení situace, zda v konkrétním sporném případě účastníků spadá uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 3. 3. 1994 do okruhu působnosti Úřadu, která je vymezena v ustanovení § 28 odst. 2 zák. č. 2/1969 Sb. Podle tohoto ustanovení úkoly spojené s odborným, organizačníma technickým zabezpečením činnosti vlády ČR a jejích orgánů plní úřad vlády ČR.
Ustanovení § 28 odst. zák. č. 2/1969 Sb. patří k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena právním předpisem a které přenechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že účel sledovaný smlouvou o zřízení věcného břemene, spočívajícího v užívání lůžek v nemovitosti pro potřeby Úřadu, nevybočuje z rámce vymezeného předmětným ustanovením, nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou. Rozsudek odvolacího soudu tak odpovídá zákonu a není nic, co by rozhodnutí odvolacího činilo rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Vady řízení jsou důvodem pro připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen v případě, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu. K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované
v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 5780. Takovou otázku žalobkyně v dovolání neoznačila.
Žalobkyně dále výslovně napadla výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení; proti nim však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle § 7 písm. f), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 1 875,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem 2 175,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu