Usnesení ze dne 30. 3. 2021
Plný text
22 Cdo 3147/2020-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně BACORA a. s., identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovaným 1) K. B., narozenému XY, bytem [adresa] 2) J. H., narozenému XY, bytem [adresa] 3) M. H., narozenému XY, 4) I. H., narozené XY, oběma bytem [adresa] 5) L. J., narozenému XY, 6) D. J. Ž., narozené XY, 7) V. J., narozenému XY, 8) D. J., narozené XY, 9) M. J., narozenému XY, všem bytem [adresa] 0) J. J., narozené XY, bytem [adresa] 1) I. B., narozené XY, bytem [adresa] 2) J. L., narozenému XY, 13) K. L., narozené XY, oběma bytem [adresa] 4) K. N., narozenému XY, 15) D. N., narozené XY, oběma bytem [adresa] 6) D. N., narozenému XY, bytem [adresa] 7) F. P., narozenému XY, 18) J. P., narozené XY, oběma bytem [adresa] 9) H. S., narozené XY, bytem [adresa] 0) P. B., narozenému XY, 21) V. S., narozené XY, oběma bytem [adresa] 2) Z. Š., narozenému XY, 23) J. Š., narozené XY, oběma bytem [adresa] 4) E. Š., narozené XY, bytem [adresa] 5) H. V., narozené XY, 26) J. Z., narozenému XY, 27) L. B., narozené XY, všem bytem [adresa] 8) I. Ch., narozenému XY, 29) M. Ch., narozené XY, 30) F. D., narozenému XY, 31) J. D., narozené XY, 32) J. F., narozené XY, všem bytem [adresa] 3) D. P., narozené XY, bytem [adresa] 4) R. P., narozené XY, bytem [adresa] ) - 29) a 32) - 34) zastoupeným JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] a žalované 35) CONVEX DEVELOPMENT INC., se sídlem v Majuro, Ajeltake Road 69065, Ajeltake Island, Republika Marshallovy ostrovy, zastoupené opatrovníkem, advokátem M. P., se sídlem [adresa] sp. zn. 11 C 84/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, č. j. 12 Co 334/2019-776, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) - 29) a 32) – 34) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 316 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 30) – 31) a 35) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení vlastnictví k části pozemku par. č. XY v k. ú. XY („sporný pozemek“), vymezené předloženým geometrickým plánem jako pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, s tím, že je vlastnicí sousedního pozemku par. č. XY a pozemku par. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY. Tvrdila, že žalobkyně i její právní předchůdce užívali předmětný pozemek nerušeně od roku 1981 až ke komunikaci na pozemku par. č. XY. Tuto část pozemku drželi v dobré víře, že jim náleží, a žalobkyně nabyla vlastnické právo vydržením. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že právní předchůdce žalobkyně musel od počátku vědět, že užívá část pozemku, která mu nepatří, nebyl tudíž jejím oprávněným držitelem.
Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 5. 6. 2019, č. j. 11 C 84/2017-117, žalobu zamítl (výrok I), zastavil řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou S. H., zemřelou dne 10. 2. 2016 (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
Městský soud v Praze („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 19. 5. 2020, č. j. 12 Co 334/2019-776, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).
Proti rozsudku podává žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, které opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, („o. s. ř.“); podle ní napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „otázky hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a některá dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.“ (Posledně uvedený důvod přípustnosti však nijak nekonkretizuje.) Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka tvrdí rozpor napadeného rozsudku s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014. Ačkoliv dovolatelka uvádí, že podává dovolání do všech výroků napadeného rozhodnutí, dovolací argumentace se netýká nákladových výroků; proto dovolací soud vychází z obsahu dovolání a považuje tyto výroky, proti nimž ostatně není dovolání přípustné - viz § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. – za nenapadené.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka vytýká soudům v nalézacím řízení že, stručně řečeno, nedostatek dobré víry předchůdce žalobkyně spojovaly s jeho pasivitou, neboť si skutečné hranice pozemku řádně neověřil. Odvolací soud pod bodem 34 napadeného rozsudku uvádí, že soudy netvrdily, že se musí uživatel pozemku (v tomto případě právní předchůdce dovolatelky) seznámit s obsahem katastrální mapy. Nicméně soud prvního stupně uvedl, že objektivní dobré víře předchůdce „nenasvědčuje“ skutečnost, že – i když vystavěl plot v hranicích zaměřených družstvem RODOM v domnění, že kopíruje hranice svého pozemku - se nezajímal o plány pozemku ani o výpisy z katastru nemovitostí a nepodnikal kroky k ověření vlastnického stavu. K tomu dovolací soud uvádí, že samotný nedostatek aktivity držitele směřující ke zjištění skutečného stavu věci podle judikatury zmíněné dovolatelkou (a podle dalších rozhodnutí) objektivní dobrou víru držitele nevylučuje. Tak by tomu mohlo být, jen pokud by tu byly skutečnosti objektivně vyvolávající u držitele pochybnost o skutečném průběhu hranice. Stejně tak není – oproti názoru odvolacího soudu – bezvýznamná skutečnost, že po dobu držby předchůdci žalobce nikdo v užívání pozemku nebránil (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, nebo souhrnně k podmínkám vydržení sousedního pozemku rozsudek téhož soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2010). Dlouhodobá držba nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by měl za to, že držitel užívá jeho pozemek (podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011).
Odvolací soud však opřel závěr o nedostatku dobré víry i o tuto skutečnost: „Poté v rámci přístavby rodinného domu v roce 1996 na pozemku parc. č. XY V. předložil i list mapy č. XY pro k. ú. XY, kde je uvedený cíp pozemku zřetelně zakreslen (mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY je klín pozemku XY)“.
Dovolací soud opakovaně uvedl, že posouzení otázky, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, či ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016).
Problém je v tomto: Kdyby si žalobkyně chtěla započíst do vydržecí doby oprávněnou držbu svého předchůdce, musela by tato oprávněná držba trvat až do předání držby žalované; pokud zanikla v roce 1996 (a s tímto tvrzením odvolacího soudu dovolání, jehož obsahem je dovolací soud vázán, nijak nepolemizuje), pak si žalobkyně takovou držbu započíst nemohla. Nicméně, i kdyby předchůdce byl oprávněným držitelem až do roku 2008, kdy se držby ujala žalobkyně, nic by to neměnilo na tom, že takto vlastnické právo nenabyla.
Pokud by totiž právní předchůdce žalobkyně, který se chopil držby v roce 1981, byl oprávněným držitelem pozemku, pak by se k 1. 1. 1992 stal jeho vlastníkem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4173/2008). Tzv. vlastnickou držbu předchůdce si však držitel do vydržecí doby započíst nemůže. Již v rozsudku ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006, dovolací soud uvedl: „Nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení sousedního pozemku započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel“. Pokud by sporný pozemek právní předchůdce držitele vydržel, zůstal by v jeho vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010). Na tyto závěry navázala i novější judikatura Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 131/2019, ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3150/2018, či ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2052/2018). Žalobkyně pak netvrdila a v řízení nevyšlo najevo, že by sporný pozemek v podobě parcely byl předmětem převodní smlouvy mezi žalobkyní a jejím předchůdcem. Závěr o nedostatku vlastnického práva žalobkyně je tak – bez ohledu na výše uvedené i další možné výhrady k rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně, týkajících se přezkoumatelnosti některých částí odůvodnění - věcně správný.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a je proto povinna nahradit žalovaným náklady, které jim vznikly (§ 243c, § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaní 1) -29) a 32) – 34) byli zastoupeni stejným advokátem JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., který podal vyjádření k dovolání. Podle § 151 odst. 2 věta první před středníkem o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud jako účelně vynaložený náklad určí výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly paušální odměny stanoveny, však jako neústavní zrušil Ústavní soud ČR nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (účinnost od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3023/2010 (uveřejněném pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), uvedl, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni, je namístě postup podle § 151 odst. 2 první části věty o. s. ř., tj. podle vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů (dále „AT“). Ústavní soud dále v nálezu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, konstatoval, že ne vždy je možné východisko stanovené v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu považovat za ústavně konformní řešení. Obecné soudy mohou vycházet analogicky i ze zrušené přísudkové vyhlášky. Usnesením ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3694/2015, Nejvyšší soud rozhodoval o nákladech řízení ve věci o neplatnost výpovědi z nájmu bytu. Uvedl, že v takovém řízení má pasivní legitimaci vždy pronajímatel, popř. pronajímatelé, jestliže jako spoluvlastníci dali nájemci výpověď z nájmu bytu, a advokátovi náleží odměna za jeden úkon ve vši 2 500 Kč (§ 9 odst. 3 písm. a), § 7 bod 7 AT) Jsou-li pronajímatelem spoluvlastníci domu, vystupují na straně žalované vždy společně. Při jejich společném zastupování jedním advokátem, jehož úkony se musí týkat všech stejně, by vskutku nebylo korektní, aby výše odměny byla mechanicky advokátovi přiznána podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 12 odst. 4 AT a závisela tak na množství spoluvlastníků, aniž by současně jejich pluralita ovlivnila obtížnost či pracnost jejich právního zastupování. Přiměřenější je proto výjimečně stanovit společnou odměnu za jeden úkon právní služby pro všechny zastoupené (tedy nikoli za každou osobu samostatně). V dané věci o určení vlastnictví k pozemkům (části původního pozemku) žaloba směřuje proti všem spoluvlastníkům zapsaným v katastru nemovitostí. Obtížnost či pracnost vyjádření k dovolání podané advokátem žalovaných 1)-29) a 32)-34) nebyla podle názoru dovolacího soudu ovlivněna pluralitou zastoupených. S přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci (zejména počtu zastupovaných osob) a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté společným advokátem lze za odpovídající sazbu za jeden úkon právní služby považovat sazbu určenou podle § 9 odst. 4 písm. b) a § 7 AT bod 5 ve výši 3 100 Kč zvýšenou o 200 %, tedy odměnu za jeden úkon 9 300 Kč, 300 Kč režijní paušál podle § 13 odst. 3 AT a náhradu za daň z přidané hodnoty 2 016 Kč, celkem 11 616 Kč. Dovolací soud proto uložil žalobkyni, aby tuto částku zaplatila žalovaným 1)-29) a 32)-34) oprávněným společně a nerozdílně, k rukám advokáta, který je v dovolacím řízení zastupoval, ve lhůtě stanovené podle § 161 odst. 1 o. s. ř. Žalovaným 30) -31) a 34) náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Poučení: Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu
Usnesení ze dne 1. 2. 2022
Plný text
22 Cdo 3147/2020
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Spáčilem, CSc., ve věci žalobkyně BACORA a. s., identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovaným 1) K. B., narozenému XY, bytem [adresa] 2) J. H., narozenému XY, bytem [adresa] 3) M. H., narozenému XY, 4) I. H., narozené XY, oběma bytem [adresa] 5) L. J., narozenému XY, 6) D. J. Ž., narozené XY, 7) V. J., narozenému XY, 8) D. J., narozené XY, 9) M. J., narozenému XY, všichni bytem [adresa] 0) J. J., narozené XY, bytem [adresa] 1) I. B., narozené XY, bytem [adresa] 2) J. L., narozenému XY, 13) K. L., narozené XY, oběma bytem [adresa] 4) K. N., narozenému XY, 15) D. N., narozené XY, oběma bytem [adresa] 6) D. N., narozenému XY, bytem [adresa] 7) F. P., narozenému XY, 18) J. P., narozené XY, oběma bytem [adresa] 9) H. S., narozené XY, bytem [adresa] 0) P. B., narozenému XY, 21) V. S., narozené XY, oběma bytem [adresa] 2) Z. Š., narozenému XY, 23) J. Š., narozené XY, oběma bytem [adresa] 4) E. Š., narozené XY, bytem [adresa] 5) H. V., narozené XY, 26) J. Z., narozenému XY, 27) L. B., narozené XY, všem bytem [adresa] 8) I. Ch., narozenému XY, 29) M. Ch., narozené XY, 30) F. D., narozenému XY, 31) J. D., narozené XY, 32) J. F., narozené XY, všem bytem [adresa] 3) D. P., narozené XY, bytem [adresa] 4) R. P., narozené XY, bytem [adresa] ) - 29) a 32) - 34) zastoupeným JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] a žalované 35) CONVEX DEVELOPMENT INC., se sídlem v Majuro, Ajeltake Road 69065, Ajeltake Island, Republika Marshallovy ostrovy, zastoupené opatrovníkem, advokátem M. P., se sídlem [adresa] sp. zn. 11 C 84/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, č. j. 12 Co 334/2019-776, takto:
I. Výrok II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, č. j. 22 Cdo 3147/2020-220, se opravuje tak, že „žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) – 29) a 32) – 34) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 616 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Tomáše Těmína, Ph. D.“
II. Ve zbylé části se návrh žalovaných 1) – 29) a 32) – 34) na opravu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, č. j. 22 Cdo 3147/2020-220, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o opravu usnesení dovolacího soudu.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 3. 2021, č. j. 22 Cdo 3147/2020-220, odmítl dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, č. j. 12 Co 3334/2019-776 (výrok I.), uložil žalobkyni, aby zaplatila žalovaným 1) - 29) a 32) - 34) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízená 11 316 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Tomáše Těmína (výrok II) a dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 30) - 31) a 35) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III).
Žalovaní 1) - 29) a 32) – 34 )podáním ze dne 30. 10. 2021 navrhli opravu usnesení dovolacího soudu ve výroku II).
Uvádějí, že ve výroku došlo ke zjevné nesprávnosti ohledně výše nákladů řízení, když ve výroku II je žalobkyni uložena povinnost zaplatit 11 316 Kč, nicméně v odůvodnění je uvedena částka 11 616 Kč.
Dále namítají, že usnesení obsahuje i zjevnou nesprávnost, když odměna byla stanovena jen za jeden úkon právní služby (3 100 Kč), zvýšený o 200 %, tj. 9 300 Kč. Nejvyšší soud nejenže odkázal na usnesení, které neexistuje (26 Cdo 3694/2015), ale zároveň o nákladech dovolacího řízení rozhodl v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 529/16, který lze aplikovat i pro zákon č. 99/1963 Sb. Nadto soud neumožnil žalovaným vyjádřit se k moderaci výše nákladů řízení. Žalovaní tak navrhli opravit výši náhrady nákladů za dovolací řízení na 79 360 Kč.
Návrhu na opravu lze vyhovět jen zčásti.
Podle § 164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům.
Nákladovým výrokem byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit 11 316 Kč, ačkoliv z podrobného výpočtu v odůvodnění rozhodnutí vyplývá částka 11 616 Kč. Žalovaní tak správně poukazují na chybu v počtech v nákladovém výroku, když správná částka zní 11 616 Kč.
V další části svého návrhu žalovaní sledují změnu nákladového výroku rozhodnutí. Změna obsahu rozhodnutí však postupem podle § 164 o. s. ř. proveditelná není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2551/2007, dostupné na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud jen upřesňuje, že rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení opřel o svoji rozhodovací praxi, konkrétně o usnesení ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3964/2015.
O náhradě nákladů řízení o opravu usnesení dovolacího soudu bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 2. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu