Plný text
22 Cdo 350/2026-529
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně FINANCIAL SERVICE COMPANY, s.r.o., se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupené JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v [adresa] proti žalovaným 1) J. K., zastoupenému Mgr. Norbertem Hemelíkem, advokátem se sídlem [adresa] a 2) E. Š., zastoupené JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na baště sv. Ludmily 252/3, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 36 C 119/2022, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2025, č. j. 21 Co 198/2025-462, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhala určení, že žalovaný 1) je vlastníkem pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. XY, rodinný dům, a pozemku parc. č. XY, zahrada, vše v katastrálním území XY a obci XY (dále jen „předmětné nemovitosti“).
2. Okresní soud Praha- východ (soud prvního stupně) – poté, co usneseními ze dne 14. 5. 2024, č. j. 36 C 119/2022-320, a ze dne 29. 8. 2024, č. j. 36 C 119/2022-336, rozhodl, že namísto zemřelého původního žalovaného 2) V. Š., zemřelého 20. 11. 2023, [dále též jen „právní předchůdce žalované 2)“] bude v řízení pokračováno se žalovanou 2) – rozsudkem ze dne 8. 1. 2025, č. j. 36 C 119/2022-400, určil, že žalovaný 1) je vlastníkem předmětných nemovitostí (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výroky II a III).
3. Na základě odvolání žalované 2) Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 10. 2025, č. j. 21 Co 198/2025-462, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků (výroky II a III).
4. Nejvyšší soud dovolání žalované 2) (dále též jen „dovolatelka“) proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
5. Žalovaná 2) v dovolání nastoluje otázku podmínek, za jakých lze nabýt vlastnické právo k věci (předmětným nemovitostem) od neoprávněné osoby (nevlastníka) podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Dovozuje, že soudy při řešení této otázky měly považovat za významné zabývat se též majetkovými aktivy žalovaného č. 1) k datu uzavření kupní smlouvy dne 31. 5. 2006 o převodu předmětných nemovitostí mezi právním předchůdcem žalované 2) jako kupujícím a bývalou manželkou žalovaného 1) P. K. (dále též jen „kupní smlouva ze dne 31. 5. 2006“) a k datu podání návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí podle této smlouvy, tedy k datu 8. 6. 2006. Současně měly za významnou považovat též okolnost, že žalobkyně „prostřednictvím … významně sporné a dle všeho neexistující pohledávky nezákonně odčerpala významná majetková aktiva žalovaného č. 1), která by jinak v plném rozsahu uspokojila nárok věřitelky, který si následně na sebe žalobkyně postoupila postupní smlouvou, jako nárok jinak nevymahatelný tak, aby tento nárok použila jako důvod podání žaloby o určení vlastnického práva žalovaného 1) k předmětným nemovitostem“. Uvedenou otázku považuje dovolatelka za takovou, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, a v nálezech Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II.ÚS 165/11, a ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I.ÚS 2219/12, případně která ještě v rozhodování dovolacího soudu v uvedených souvislostech řešena nebyla.
6. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se ztotožnil) založil svůj závěr, že právní předchůdce žalované 2) vlastnické právo k předmětným nemovitostem kupní smlouvou ze dne 31. 5. 2006 nenabyl, na dvou závěrech: předně, že tato kupní smlouva je absolutně neplatná dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jejich převodce – P. K., nebyla jejich vlastníkem (ani jí nesvědčilo jiné právo k převodu vlastnictví), a proto v souladu se zásadou, že nikdo nemůže převést více práv, nežli sám má, k převodu vlastnického práva touto kupní smlouvou nedošlo; a dále, že právní předchůdce žalované 2) na základě kupní smlouvy ze dne 31. 5. 2006 vlastnické právo k předmětným nemovitostem nenabyl ani (v důsledku chopení se jejich držby) coby dobrověrný nabyvatel od neoprávněné osoby (nevlastníka), neboť v takové požadované dobré víře nebyl. Dovolatelka v dovolání z těchto závěrů zpochybňuje závěr odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) o neexistenci dobré víry svého právního předchůdce V. Š.
7. Dovolací soud řešení (výklad) výše uvedené otázky sjednotil ve svém (dovolatelkou odkazovaném) rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, v němž reagoval na předcházející (v něm citované) nálezy Ústavního soudu (včetně dovolatelkou uváděného nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12) a uzavřel, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014 [k tomu srov. § 3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „o. z.“)] bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
8. Z uvedeného rozsudku se též podává, že předpokladem – vedle dobré víry nabyvatele – byl úplatný převod práva (např. kupní smlouvou), nikoli třeba jen přechod práv a povinností ze zůstavitele na dědice. Dědic totiž vstupuje pouze do těch práv a povinností, které příslušely zůstaviteli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1611/2014). Dobrá víra nabyvatele musí být dána (ještě) k okamžiku podání návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí.
9. V citovaném nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I.ÚS 2219/12, přitom Ústavní soud rovněž konstatoval, že dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba (viz bod 56 nálezu). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. i v rozsudcích z 24. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2294/2017, a z 13. 9. 2018, sp. zn. 29 ICdo 80/2016.
10. Dovolací soud zaujímá dále v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 ustálený závěr, že posouzení otázky oprávněné držby, tedy posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení). Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra, která je dána „se zřetelem ke všem okolnostem“ zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Jde o posouzení dobré víry vztahující se k (skutečnému či domnělému) titulu, na jehož základě se chopil držby. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně (vychází se z toho, jak by věc posoudil průměrný člověk při zachování obvyklé opatrnosti), nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře a druhá nikoliv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, či ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1401/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1449/2013).
11. Úvaha odvolacího soudu (soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil), podle níž právní předchůdce žalované 2) nemohl být v dobré víře, že je P. K., coby převodce dle kupní smlouvy ze dne 31. 5. 2006, vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť je kupoval za výrazně nízkou kupní cenu 4 000 232,30 Kč (ačkoliv již k 5. 3. 1997 byla obvyklá cena znalcem stanovena na 7 450 000 Kč a P. K. ji pro dobu převodu sama odhadla na cca 13 000 000 Kč), že zjišťoval u převodkyně, proč nemovitosti prodává za takovou nízkou cenu, a byl informován, že se se žalovaným 1) rozvádí a dělí si majetek (ačkoliv byla v katastru nemovitostí zapsána jako výlučný vlastník jen ona), že do nemovitostí „chodí jeho věřitelé“, že byl orientován o jejich obvyklé ceně, že na nich vázne zástavní právo (zajištěná pohledávka byla následně uhrazena z kupní ceny) a věcné břemeno ve prospěch J. a K. K. (jehož se oprávněné osoby vzdaly), že byl ohledně možnosti koupě předmětných nemovitostí osloven svým od dětství známým právníkem, advokátním koncipientem D. F., jenž mu sdělil, že žalovaný 1) má být nezvěstný, a jenž by mu nedoporučil „takto rizikový obchod bez uvedení do problému a důvodů, proč tomu tak je“ – to vše (správně) posuzováno k okamžiku uzavírání kupní smlouvy ze dne 31. 5. 2006 a podání návrhu na vklad vlastnického práva podle ní do katastru nemovitostí (8. 6. 2006) – odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu a uvedenou úvahu odvolacího soudu nelze označit za zjevně nepřiměřenou (k předpokladům, za nichž Nejvyšší soud přezkoumává posouzení dobré víry držitele učiněné soudy nižších stupňů, viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3071/2012 či ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1449/2013).
12. Z výše uvedeného se též podává, že pro závěr o nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem právním předchůdcem žalované 2) od P. K. jako nevlastníka, jakož pro závěr, zda jejich vlastníkem se následně měla stát žalovaná 2), nebyly okolnosti rozsahu majetkových aktiv žalovaného 1), jejich případného „odčerpání“ prostřednictvím případného „vytvoření fiktivní pohledávky“ vůči žalovanému 1), ani okolnost možnosti věřitelů žalovaného 1) se uspokojit z jiného majetku významné; soudy proto nepochybily, jestliže se jimi nezabývaly.
13. Pokud jde o otázky, zda je „souladné s právem žalované 2) na soudní ochranu i práva vlastnického“, aby „pozbyla vlastnického práva k nemovitostem po téměř 20 letech od vzniku právních účinků vkladu práva vlastnického podle kupní smlouvy…“, a „zda je zákonné, ale i ústavně přípustné, aby žalobce a žalovaný 1) těžili ze svého nepoctivého nebo protiprávního jednání, jakož i z protiprávního stavu, který svým aktivním a vědomým jednáním vyvolali a takto připravili o vlastnické právo k předmětným nemovitostem žalovanou 2) (toto dopadá i na jejího právního předchůdce – manžela V. Š.), kteří se nikdy nedopustili žádného protiprávního jednání a beze zbytku splnili veškeré smluvní, jakož i zákonné povinnosti vyplývající pro ně z kupní smlouvy…“, je nutno poukázat na to, že soudy neučinily závěr, že žalovaná 2) či její právní předchůdce V. Š. vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 31. 5. 2006 nabyli; naopak učinily závěr opačný, včetně závěru o nedostatku dobré víry V. Š. Na takto dovolatelem položených právních otázkách se tudíž napadené rozhodnutí nezakládá, a proto ani nejsou způsobilé založit v souladu s § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání. Dovolací soud je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán, pročež není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
14. Pokládá-li dovolatelka otázky, zda „je soud povinen řádně a úplně provést všechny důkazy, které žalovaná 2) … označila k prokázání svých skutkových tvrzení tak, aby (jí) … umožnil prokázat nedůvodnost žaloby“, a zda „je povinností soudu se – byť stručně – vypořádat v rámci odůvodnění rozhodnutí s veškerými námitkami účastníka řízení … včetně odvolacích námitek tak, aby rozhodnutí soudu bylo po právní a věcné stránce přezkoumatelné“, tak je pouze formulovala, avšak nespojila s žádným předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., ani v rozporu s § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. nevymezila dovolací důvod. Za řádné vymezení přípustnosti dovolání nelze považovat obecné souhrnné konstatování v úvodu dovolání, podle nějž „jakož i je rozhodována otázka, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a tedy vyřešena a je nezbytné takovouto právní otázku závazně posoudit ze strany dovolacího soudu“. Jelikož dovolatelka formulovala řadu právních otázek, bylo namístě, aby ke každé z nich konkrétně vymezila, v čem přípustnost dovolání shledává. Dovolací soud přitom není oprávněn provádět bezbřehý přezkum napadeného rozhodnutí či postupu, který jeho vydání předcházel. Dovolatelka tak v daném rozsahu nedostála obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., dovolací soud se proto nemohl dovoláním v tomto rozsahu po věcné stránce vůbec zabývat.
15. Nad rámec uvedeného sluší se dodat, že podle § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Z citovaného ustanovení vyplývá, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či (právně významným) tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z nich, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány (rozhodná skutečnost již v dosavadním řízení byla bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena) jinými důkazy. Soud neprovede ani nezákonné důkazy, tj. důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 83/2019, či ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 21 Cdo 678/2021).
16. Skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, přitom nevykazují významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry dostatečně odůvodnily. Nejde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
17. Napadené rozhodnutí současně nevykazuje takové deficity, aby je bylo možno označit za nepřezkoumatelné – z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části; není nepřezkoumatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Ostatně jeho podoba nebyla - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatelky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, uveřejněné pod č. 120/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ústavní soud nadto konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06); závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže však být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09).
18. Námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) je nepřezkoumatelné, je navíc (obecně) uplatněna vada řízení; tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.).
19. Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolací soud však zastává [s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)] názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedeným výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
20. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje.
21. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 7. 2026
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu