Usnesení ze dne 26. 3. 2014
Plný text
22 Cdo 3622/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) JUDr. S. Ř., b) Ing. T. P., obou zastoupených Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17, o zaplacení 12.183.276,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 8/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013, č. j. 54 Co 100/2013-98, takto:
I. Dovolání se odmítá II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobci se jako spoluvlastníci bytového domu domáhali po žalované zaplacení náhrady za nucené omezení vlastnického práva. Obvodní soud pro Prahu 1 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. listopadu 2012, č. j. 16 C 8/2012-70, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu na uložení povinnosti zaplatit žalobcům částku 12.183.276,64 Kč. Výrokem pod bodem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení a výrokem pod bodem III. o poplatkové povinnosti.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 17. dubna 2013, č. j. 54 Co 100/2013-98, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil. Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že se žalobcům neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti výrokům I. a III., podávají žalobci a) a b) dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a o. s. ř. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v napadených výrocích a rovněž zrušil rozsudek soudu prvního stupně.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. 12. 2013.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. V dané věci nebyly podmínky tohoto ustanovení naplněny; rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod pro to, aby právní otázka byla řešena jinak.
Otázkou náhrady za nucené omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulovaným nájemným se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2013, a dále v rozsudku ze dne 23. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, uveřejněném na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Podrobně v nich rozebral, jakým způsobem a za jakých podmínek má být stanoven základ a rozsah nároku za nucené omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulovaným nájemným, jakož i otázkou promlčení. Při posuzování intenzity omezení vlastnického práva vycházel z premis, z nichž vychází judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Na tato rozhodnutí se pro stručnost odkazuje.
Pokud jde o promlčení uplatněného nároku, lze odkázat též na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011, uveřejněný pod č. 18/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolatelé tvrdí, že uplatnění námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy. Tuto námitku vznesli již v nalézacím řízení a soudy se jí řádně zabývaly. Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu; řešení takové otázky nelze zobecnit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7753). Dovolací soud je oprávněn učinit úvahu o rozporu právního úkonu (smlouvy) s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 819/2009, usnesení ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007). V dané věci není závěr o tom, že vznesení námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy, zjevně nepřiměřený; odvolací soud vysvětlil, že žalobci měli dostatek času na to, aby nárok včas uplatnili. Lze připomenout i zásadu „vigilantibus iura scripta sunt“ (práva bdělých jsou chráněna – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ne 27. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 850/2005, a řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu).
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou tímto rozsudkem, může se žalovaný 4) domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc. předseda senátu
Usnesení ze dne 9. 6. 2014
Plný text
22 Cdo 3622/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Spáčilem, CSc., ve věci žalobců: a) JUDr. S. Ř., b) Ing. T. P., obou zastoupených Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17, o zaplacení 12.183.276,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 8/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013, č. j. 54 Co 100/2013-98, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014 č. j. 22 Cdo 3622-121 se opravuje v záhlaví tak, že jde o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013, č. j. 54 Co 100/2013-98, a odstavci 2 část věty prvé odůvodnění tak, že Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl k odvolání žalobců.
Odůvodnění:
Podle § 164 občanského soudního řádu předseda senátu Nejvyššího soudu opravil zjevnou nesprávnost shora označeného rozhodnutí. V jeho záhlaví bylo uvedeno, že Nejvyšší soud rozhoduje o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ačkoliv šlo o rozsudek Městského soudu v Praze, a v odstavci 2 části věty prvé uveden namísto tohoto soudu Krajský soud v Hradci Králové.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. června 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu