Plný text
NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 3688/2012-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně R. N., zastoupené JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve [adresa] proti žalovaným 1) F. T., 2) M. T., zastoupeným JUDr. Zdeňkou Tučkovou, advokátkou se sídlem ve Velké Bíteši, Sadová č. 531, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 25/2005, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 5. dubna 2012, č. j. 54 Co 907/2011-193, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhá určení existence věcného břemene – práva cesty – s tím, že břemenem zatížený pozemek ve vlastnictví žalovaných se nachází mezi pozemky účastníků a vždy tvořil cestu sloužící k příchodu a k příjezdu k jejich nemovitostem i jejich právních předchůdců.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. srpna 2007, č. j. 7 C 25/2005-102, určil, že vlastník nemovitostí, a to domu č. p. [č.p.] na pozemku parc. č. [parcela] a pozemku parc. č. [parcela], nacházejících se v katastrálním území Z., je osobou oprávněnou z práva odpovídajícího věcnému břemeni, spočívajícího v právu průchodu a průjezdu přes pozemek parc. č. [parcela], nacházející se v katastrálním území Z. Dále rozhodl, že vlastník pozemku parc. č. [parcela] je povinen toto právo strpět.
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 14. dubna 2009, č. j. 15 Co 412/2007-121, ve znění usnesení ze dne 4. ledna 2010, č. j. 15 Co 412/2007-144, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. srpna 2011, č. j. 22 Cdo 1037/2011-167, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud usnesením ze dne 5. dubna 2012, č. j. 54 Co 907/2011-193, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. srpna 2007, č. j. 7 C 25/2005-102, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Uvedli sice, že napadají rozsudek odvolacího soudu ze dne 4. dubna 2012, ale podle obsahu (§ 41 odst. 2 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“) je zřejmé, že napadli usnesení odvolacího soudu ze dne 5. dubna 2012, č. j. 54 Co 907/2011-193. Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas osobami oprávněnými – účastníky řízení, není však přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu však zákon dovolání nepřipouští. Nejde o rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn nebo potvrzen [§ 237 odst. 1 písm. a), b, c) o. s. ř.], ani o žádné z usnesení, proti kterým je dovolání přípustné podle § 238 - § 239 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle § 218 písm. c) a § 243b odst. 5 o. s. ř. odmítl.
K nákladům dovolacího řízení přihlédne soudu prvního stupně, který bude rozhodovat ve věci samé. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 11. prosince 2012
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r. předseda senátu