Plný text
22 Cdo 385/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) M. Š. a 2) L. Š., zastoupeným advokátem, o odstranění staveb a zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 60/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. července 2004, č. j. 11 Co 31/2004-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 350,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. K.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. listopadu 2003, č. j. 3 C 60/2003-110, pod bodem I. výroku uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně odstranili na své náklady stavbu zděné kůlny a zděného kurníku z pozemku parc. č. [parcela], zapsaného u Katastrálního úřadu v D. na LV č. [LV] pro kat. území a obec D., a pod bodem II. nasázené brambory z pozemku parc. č. [parcela], zapsaného na tomtéž LV. Pod bodem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Pozemkový úřad v D. rozhodnutím z 10. 5. 1995, č. j. POZ/793/92, které nabylo právní moci 15. 6. 1995, rozhodl, že oprávněné osoby J. Š. a M. B. (žalobkyně) jsou mj. vlastnicemi pozemku podle PK zbytku parc. č. [parcela] a podle katastru nemovitostí parc. č. [parcela], parc. č. [parcela] a části parc. č. [parcela] v kat. území D., každá v rozsahu ½. Dne 26. října 1999 uzavřely žalobkyně a J. Š. písemnou dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům, podle které se žalobkyně stala výlučnou vlastnicí mj. pozemků parc. č. [parcela] a parc. č. [parcela] v kat. území D. Geometrickým plánem byla z pozemku parc. č. [parcela] oddělena část, označená novým parc. č. [parcela]. V katastru nemovitostí vlastnicí pozemků parc. č. [parcela] a parc. č. [parcela] je vedena žalobkyně. Původními spoluvlastníky pozemku parc. č. [parcela] byli podle postupní smlouvy z 12. 5. 1929 R. a J. V. K námitce žalovaných, že žalovaná se stala vlastnicí sporných nemovitostí na základě darovací smlouvy uzavřené mezi J. a R. V. a žalovanou, soud prvního stupně uvedl, že existence takové smlouvy nebyla prokázána, a učinil skutkový závěr, že vůbec neexistovala. Postupní smlouvou z 21. 8. 1974, registrovanou bývalým Státním notářstvím v Domažlicích 26. 8. 1974, uzavřenou mezi J. a R. V. a žalovanými nabyli žalovaní do vlastnictví v kat. území D. pozemky parc. č. [parcela] a parc. č. [parcela]. V dotazníku i v čestném prohlášení z 20. 5. 1974 k žádosti o sepis označené postupní smlouvy nabyvatelé, tj. žalovaní, potvrdili, že jiné nemovitosti oni ani členové jejich rodin nevlastní. Soud prvního stupně dovodil, že „žalovaní již v roce 1974 se zřetelem ke všem okolnostem museli vědět, že nevlastní žádné jiné pozemky, než ty, které postupní smlouvou nabyli“. Připustil, že „je docela dobře možné, že v předcházející době mohli sporné pozemky obdělávat, nikoli však v dobré víře, že jim pozemky patří“, a že si na nich postavili kůlnu a kurník proto, že socialistická organizace, která je měla v užívání, je zcela nebo zčásti neužívala. Neučinili tak v domnění, že jim pozemek vlastnicky patří. Žalovaní tedy nebyli v dobré víře a nemohli nabýt vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržením. Obě stavby, které podle účastníků nejsou nemovitostmi, se nacházejí na pozemcích žalobkyně a byly postaveny bez stavebního povolení. Žalobkyně se proto právem domáhá ochrany svého vlastnického práva.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaným rozsudkem ze dne 23. července 2004, č. j. 11 Co 31/2004-145, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu žalovaná neunesla důkazní břemeno k prokázání svého vlastnictví ke sporným pozemkům z titulu nabytí jejich vlastnictví tvrzenou darovací smlouvou, neboť tuto smlouvu nedoložila, o její existenci není zmínka ani v žádných listinách a není vědomost o jejím držení jinou osobou. Zpochybnil tvrzení žalované o darovací smlouvě, která měla být uzavřena v letech 1959-1960 (příp. v roce 1961 nebo 1962 nebo v roce 1967), poukazem na věk žalované v té době, kdy nemohla pozemky hospodářsky či jinak využívat, a neexistenci důvodu činit takovou majetkovou dispozici na straně prarodičů žalované, jakož skutečnost, že pozemek parc. č. [parcela] byl předmětem dědictví po J. V., aniž by pozůstalá manželka R. V., která měla být dárkyní pozemku žalované, uvedla, že by tento pozemek měl být vyloučen z dědictví, protože byl již dříve darován, a dále skutečnost, že tento pozemek byl v roce 1984 bezplatně převeden na stát B. V., otcem žalované. Na závěru, že „žalovaná neprokázala nabytí vlastnictví ke sporným pozemkům jí tvrzenou darovací smlouvou, resp. neprokázala oprávněnost držby pozemků z hlediska právního titulu k takové držbě jí opravňujícího“, nemohly nic změnit ani ve spise založené listiny Katastrálního úřadu v D. a Obecního úřadu v D. a výpovědi svědkyň L. Š., A. P. a J. S. Proto žalovaná nemohla vydržet vlastnické právo k těmto nemovitostem. Žalobce jako vlastnice sporných pozemků se tak může podle § 126 ObčZ domáhat odstranění staveb a sadby brambor.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřují v nesprávném právním posouzení otázky, „zda se žalovaní stali oprávněnými držiteli shora uvedených sporných nemovitostí“. Právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná nemohla být v dobré víře o oprávněnosti držby, neboť ji chyběla dobrá víra o právním titulu užívání sporných nemovitostí jako jejích, není správný. Odvolací soud při výkladu pojmu „dobré víry“ citoval právní závěry uvedené v rozsudcích Nejvyššího soudu ČR z 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 395/96, a 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, avšak v rozporu s tímto výkladem nevzal v úvahu „výjimečné, objektivně zjištěné okolnosti“, za kterých došlo k uchopení držby sporných pozemků a které svědčí o existenci dobré víry žalovaných ohledně právního titulu nabytí práva. Vadu řízení spatřují v tom, že odvolací soud nezrušil rozsudek soudu prvního stupně, který nerespektoval zásady uvedené v § 157 a § 132 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), a ve věci rozhodl. Dále namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemají oporu v provedeném dokazování, i když jsou si vědomi, že s ohledem na § 241a odst. 3 OSŘ nejde v tomto případě o dovolací důvod. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání a pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, jeho zamítnutí. Podle žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a je nepřípustné. Odvolací soud při rozhodování vycházel ze stejného skutkového základu jako soud prvního stupně, všechny navržené důkazy byly provedeny a správně zhodnoceny a věc posouzena v souladu s konstantní judikaturou.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázka nabytí vlastnického práva ke sporným pozemkům žalovanou tvrzenou darovací smlouvou a oprávněnosti držby pozemků žalovanými z hlediska existence právního titulu k takové držbě nebyla řešena v rozporu s hmotným právem, byla posouzena v souladu s ustálenou judikaturou a v dané věci není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 297, Svazek 3.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu advokáta za zastoupení žalobkyně, která činí podle § 7 písm. d), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 1 900,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a podle § 137 odst. 3 OSŘ rovněž částku, odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen odvést z odměny a náhrady (z částky 1 975,- Kč) ve výši 19 % podle zákona § 47 odst. l písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, tedy částku 375,25 Kč. Celkem činí náklady po zaokrouhlení částku 2 350,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. srpna 2005
JUDr. František Balák,v. r.
předseda senátu