Plný text
22 Cdo 3850/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) K. F., bytem ve [adresa] bytem v [adresa] proti žalované H. P., bytem ve [adresa] zastoupené JUDr. Boženou Hokeovou, advokátkou se sídlem [adresa] adresa pro doručování [adresa] o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 86/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. května 2011, č. j. 30 Co 558/2009-354, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Benešově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. srpna 2009, č. j. 10 C 86/2007-286, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí, a to stodoly na pozemku parc. č. st. 1/4, pozemku parc. č. st. 1/4 a pozemku parc. č. [parcela], v katastrálním území a obci K.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 4. května 2011, č. j. 30 Co 558/2009-354, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje – jak tvrdí - dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. (podle obsahu jde jen o § 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud projednal dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (viz čl. II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání je zjevně bezdůvodné (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
Podstata dovolání spočívá v polemice s hodnocením důkazů a s navazujícím zjištěním o tom, kdo užíval spornou stodolu.
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Tato zásada je vyjádřena v § 132 o. s. ř., podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř.
„Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o s. ř. OSŘ. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8836). Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (viz též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, publikovaný na internetových stránkách www.nsoud.cz).
V dané věci odvolací soud postupoval při dokazování a hodnocení důkazů v souladu se zákonem; dovolatelka kromě toho, že obecně namítá nesprávnost jeho postupu a předkládá svoji verzi skutkového stavu, konkrétní porušení zákona při hodnocení důkazů neuvádí a dovolací soud je ani nezjistil. Tato dovolací námitka tedy není důvodná. Dovolání též neobsahuje konkrétní polemiku s právním posouzením věci.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci je zjevně bezdůvodné, dovolací soud je podle § 243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobcům v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2013 JUDr. Jiří S p á č i l, CSc. předseda senátu