Plný text
22 Cdo 4055/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně obec Mirkovice, identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem v [adresa] zastoupené Mgr. P. M., advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovanému R. B., bytem v [adresa] zastoupenému JUDr. Ladislavem Kreslem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Plešivec 371, o odstranění staveb a o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 22/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. června 2008, č. j. 22 Co 912/2008-141, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. P. M..
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Žalovaný podal dovolání proti shora označenému rozsudku, kterým Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 7 C 22/2006-115, jímž byla žalovanému uložena povinnost vyklidit pozemky žalobkyně a odstranit z nich stavby. Dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalovaný v dovolání nevymezil otázku, která by měla mít zásadní právní význam. Namítá pouze nesprávnou aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák., přičemž především poukazuje na v minulosti učiněné rozhodnutí zastupitelstva žalobkyně prodat žalovanému sporné pozemky. Posouzení, zda je výkon vlastnického práva v konkrétním případě v rozporu s dobrými mravy, je ovšem věcí úvahy nalézacích soudů, kterou lze v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku zpochybnit jedině v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, uveřejněné, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu, na internetových stránkách www.nsoud.cz). Tak úvahu odvolacího soudu v daném případě hodnotit nelze.
Úvaha odvolacího soudu je přitom v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, z níž lze připomenout zejména rozsudek ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, č. 4/2001), a rozsudek ze dne 10. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 4336/2009.
V prvém Nejvyšší soud uvedl: „Při posuzování podmínek pro aplikaci § 3 odst. 1 občanského zákoníku je však vždy třeba brát v úvahu princip vlastnické svobody, vyjádřený též v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Z tohoto principu vyplývá i právo vlastníka neužívat věc, pokud mu její užívání není uloženo zákonem. Zamítá-li soud vlastnickou žalobu proto, že uplatnění práva vlastníka na ochranu je v rozporu s dobrými mravy, jde v podstatě o případ nuceného omezení vlastnického práva (byť v případě, že se změní skutkové okolnosti, které vedly k zamítnutí žaloby, může se vlastník opět u soudu domáhat ochrany). Nelze sice vyloučit, že uplatnění práva vlastníka bránit se proti neoprávněným zásahům může být v konkrétním případě v rozporu s dobrými mravy, půjde však vždy o výjimečné případy, kdy výkon práva vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení).“
V druhém z uvedených rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že vlastnické právo nelze „konstituovat bez opory v zákonné úpravě, např. jen na základě ustanovení o dobrých mravech (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Má-li být vlastnické právo nabyto vydržením, musí být splněny zákonné předpoklady uvedené v příslušných ustanoveních některého z občanských zákoníků upravujících institut držby a vydržení.”
K dovolacím námitkám Nejvyšší soud dodává, že rozhodnutí zastupitelstva je vnitřním aktem obce a navenek nemá právní účinky. Ty má teprve projev vůle starosty jakožto statutárního orgánu na základě rozhodnutí učiněný (srov. § 103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb.). „Samotné rozhodnutí zastupitelstva obce nebo rady ještě nepředstavuje právní úkon, jakožto projev vůle obce směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právními předpisy s takovým projevem vůle spojují“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007). Pokud žalobkyně pouze projevila úmysl pozemky žalovanému prodat, avšak právně účinným způsobem se k prodeji pozemků nezavázala, pak bylo na jejím svobodném uvážení úmysl změnit a vlastnické právo nepřevést. Aplikací § 3 odst. 1 obč. zák. nelze chybějící závazek ani převod vlastnického práva nahradit.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Tyto náklady představuje odměna advokáta za zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 7 písm. d), § 8 (předmětem řízení byly dva nároky), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 3.750,- Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhrada za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 810,- Kč; celkem náklady činí 4.860 Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. října 2012 JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu