Plný text
22 Cdo 4068/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) M. B. a b) Mgr. M. B., zastoupených JUDr. Evou V., advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovaným: 1) P. P. a 2) R. P., zastoupeným Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 205/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. ledna 2015, č. j. 26 Co 472/2013-915, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům a) a b) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 160 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobců JUDr. E. V..
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Ústí nad Orlicí („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. června 2013, č. j. 6 C 205/2002-842, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 16. července 2014, č. j. 6 C 205/2002-895, který je již třetím rozsudkem ve věci, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům v katastrálním území a obci Č. P. v rozhodnutí blíže popsaným (výroky I. a VIII.), dále zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k vleku TLV – 12 nacházejícím se na pozemcích parc. č. [parcela] a na pozemku č. 1137 (výrok II.). Pozemky a vlek přikázal do společného jmění žalobců a) a b) [výroky III., IV., IX.]. Žalobcům a) a b) uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovaným 1) a 2) vypořádací podíl ve výši 194 000 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.). O náhradě nákladů řízení rozhodl výroky VI. a VII.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 27. ledna 2015, č. j. 26 Co 472/2013-915, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní 1) a 2) dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že odvolací soud se odchýlil od závazného právního názoru vysloveného v této věci Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. března 2011, č. j. 22 Cdo 2598/2010-653.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
V předchozím rozhodnutí v této věci, v rozsudku ze dne 28. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2598/2010, Nejvyšší soud uvedl: „V dané věci žalovaní od počátku řízení tvrdili, že žalobci je v rozporu s dobrými mravy vylučují z užívání společné věci a z jejich podání vyplývalo, že žalobci tak údajně dosahují zisku na jejich úkor (viz např. č. l. 10, 231, 534); tuto argumentaci uplatnili i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 563 a násl.). Tato skutečnost mohla vést mimo jiné k tomu, že žalovaní na rozdíl od žalobců nemají potřebné prostředky na podnikání na předmětných nemovitostech, a že žalobci mohli vybudovat na svých pozemcích zařízení, jejichž existence jim v řízení svědčila. Šlo o tvrzení právně významné skutečnosti, kterou - pokud by byla prokázána - by bylo třeba vzít do úvahy při rozhodování o tom, komu bude společná věc přikázána do výlučného vlastnictví. Soud prvního stupně se však námitkami žalovaných zabýval v rozsudku ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 6 C 205/2002 (později zrušeném odvolacím soudem) jen velmi stručně s tím, že ‘tvrzené protiprávní jednání žalobců prokázáno nebylo‘ (č. l. 254). S námitkami proti tomuto závěru ani s další tvrzeními žalovaných se nevypořádal ani odvolací soud, ani soud prvního stupně (ev. za postupu podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.)“.
Uvedený nedostatek byl v dalším řízení odstraněn; soudy po provedeném řízení konstatovaly, že žalovaným se tvrzení o protiprávním jednání žalobců, resp. o jednání v rozporu s dobrými mravy nepodařilo prokázat (viz str. 11 rozsudku soudu prvního stupně dole, str. 7 rozsudku odvolacího soudu). Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na www.nsoud.cz). Protože dovolání vychází z nesprávného předpokladu, že uvedená jednání prokázána byla, nejsou ani právní závěry, navazující na údajné protiprávní jednání žalobců, správné; není tu nic, co by založilo přípustnost dovolání.
V dané věci tak nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, jsou žalobci oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu