Usnesení ze dne 29. 4. 2020
Plný text
22 Cdo 4068/2019-344
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Hanou Grinacovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému B. T., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Markétou Tillerovou, advokátkou se sídlem v Čelákovicích, V Zátiší 547, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 20 C 317/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, č. j. 28 Co 116/2019-269, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 9. 2019, č. j. 28 Co 116/2019-303, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 11. 2018, č. j. 20 C 317/2016-200, zrušil spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k pozemku par. č. st. XY v katastrálním území XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, a k pozemku par. č. XY v katastrálním území XY a nařídil prodej nemovitostí specifikovaných ve výroku I. ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek z prodeje bude rozdělen mezi žalobkyni a žalovaného rovným dílem. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, č. j. 28 Co 116/2019-269, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 9. 2019, č. j. 28 Co 116/2019-303, napadený rozsudek soudu prvního stupně v části nákladových výroků změnil, a ve zbytku nákladových výroků a ve výrocích o věci samé potvrdil. Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Žalobkyně a žalovaný jsou podílovými spoluvlastníky pozemku, jehož součástí je stavba rodinného domu; podíly obou účastníků jsou rovné. Žalobkyně se v řízení domáhá zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Nejprve navrhovala, aby jí soud za náhradu přikázal podíl žalovaného, v průběhu řízení návrh změnila tak, že nemovité věci mají být prodány ve veřejné dražbě a výtěžek rozdělen mezi účastníky. Žalovaný souhlasil se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví, ne však s přikázáním věcí žalobkyni či prodejem ve veřejné dražbě. Navrhoval, aby došlo k rozdělení nemovitosti takovým způsobem, že budou vytvořeny 2 bytové jednotky – jedna v 2. nadzemním podlaží, která bude přikázána jemu, a druhá v 1. nadzemním podlaží (přízemí), která bude přikázána žalobkyni. To soud odmítl jednak proto, že žalobkyně nechtěla náklady na rozdělení nést, žalovaný neměl na rozdělení dost peněz, a také proto, že vzhledem k nekonstruktivnímu postoji žalovaného k jednáním ohledně domu jsou vztahy mezi účastníky natolik špatné, že vylučují rozdělení domu na jednotky. Rozdělení též brání zjištění, že by po něm hodnota domu klesla o 20 %.
Dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2744/2011, z něhož cituje následující část odůvodnění: „Zajištění bytové potřeby účastníků je důvodem, ke kterému je třeba při zvažování možnosti zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu přihlížet. Soud musí vzít v úvahu mimo jiné i okolnosti, za kterých došlo k nabytí spoluvlastnického podílu, dále přihlédnout k tomu, zda spoluvlastníci užívají část domu (resp. byt v domě) v rozsahu odpovídajícímu jejich spoluvlastnickému podílu, a zvážit, zda výše poskytnuté náhrady jim umožní pořídit si jiné bydlení.“
Pro případ, že by citované rozhodnutí nebylo možné aplikovat v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Konkrétně, zda okolnosti nabytí spoluvlastnického podílu a následné jednání nového spoluvlastníka mohou být důvodem pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o. z., resp. pro zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. Domnívá se, že spekulativní jednání žalobkyně (o nemovitosti nejevila zájem, nikdy se nestarala o jejich údržbu a s dovolatelem od počátku nekomunikovala) by nemělo požívat právní ochrany.
Z obsahu dovolání je patrné, že dovolatel vytýká odvolacímu soudu skutečnost, že nezkoumal, zda jsou dány okolnosti odůvodňující zamítnutí žaloby, resp. zda ze strany žalobkyně nešlo o zjevné zneužití práva (sám je spatřuje ve spekulativním postupu žalobkyně, která se snaží pouze maximalizovat zisk a svým návrhem nebere ohledy na bytové potřeby dovolatele). Na otázce, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. na otázce, která má být v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. dosud neřešená, však napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí.
Odvolacímu soudu nelze v dovolacím řízení vytýkat, že se nezabýval okolnostmi významnými pro zamítnutí žaloby, jestliže zamítnutí žaloby žádný z účastníků nežádal; oba se zrušením spoluvlastnictví souhlasili, byť každý navrhoval jiný způsob vypořádání. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008).
Otázka možného zamítnutí žaloby na zrušení spoluvlastnictví z důvodu zjevného zneužití práva nadto není neřešená. Nejvyšší soud se k ní vyjádřil již v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, který obstál i v ústavněprávním přezkumu (ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2773/16, dostupným na http://nalus.usoud.cz). V něm vysvětlil, že zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva se v obecné rovině může prosadit například tam, kde by se jednalo o důvody, které by neopodstatňovaly zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodů uvedených v § 1140 odst. 2 o. z., ale šlo by ze strany spoluvlastníka domáhajícího se zrušení spoluvlastnictví o zjevné zneužití práva. Dále dovolací soud vysvětlil, že za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany. Již samotná podstata spoluvlastnického poměru je z povahy věci spojena vždy s nutností vědomí, že o společných záležitostech týkajících se společných věcí rozhodují vždy spoluvlastníci, kteří namnoze nemusí vystupovat jednotně a mohou zastávat i odlišné názory, a stejně tak si každý ze spoluvlastníků musí být vědom, že druhý spoluvlastník může kdykoliv uplatnit právo na zrušení spoluvlastnictví (nejsou-li splněny předpoklady odkladu zrušení spoluvlastnictví). Otázku možného zneužití práva při uplatnění požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nadto nutno vždy nahlížet primárně také z hlediska zákonem výslovně zdůrazněné maximy, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 1 o. z.) se zákonem stanovenými výjimkami reflektujícími toliko dočasné okolnosti (§ 1140 odst. 2 o. z.), z čehož vyplývá, že zjevné zneužití práva domáhat se likvidace spoluvlastnického poměru bude v praxi záležitostí zcela výjimečnou (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 674/2018).
V nyní projednávané věci pak odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, proč má za to, že žalobkyně koupí spoluvlastnického podílu nejednala spekulativně a k újmě dovolatele (zejm. bod 21 odůvodnění). S takovým hodnocením odvolacího soudu sice dovolatel obšírně polemizuje, nicméně nečiní tak zákonem předpokládaným způsobem, když k dalším námitkám nevymezuje otázky přípustnosti dovolání a ostatně ani důvody dovolání; dovolací soud se jimi proto nemohl zabývat.
Protože uplatněné důvody přípustnosti dovolání nejsou dány, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu
Usnesení ze dne 9. 12. 2019
Plný text
22 Cdo 4068/2019-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Hanou Grinacovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému B. T., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Markétou Tillerovou, advokátkou se sídlem v Čelákovicích, V Zátiší 547, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 20 C 317/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, č. j. 28 Co 116/2019-269, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 9. 2019, č. j. 28 Co 116/2019-303, takto:
Vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, č. j. 28 Co 116/2019-269, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 9. 2019, č. j. 28 Co 116/2019-303, se odkládá až do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném žalovaným v této věci.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 11. 2018, č. j. 20 C 317/2016-200, zrušil spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k pozemku par. č. st. XY v katastrálním území XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, a k pozemku par. č. XY v katastrálním území XY (výrok I.) a nařídil prodej nemovitostí specifikovaných ve výroku I. ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek z prodeje bude rozdělen mezi žalobkyni a žalovaného rovným dílem (výrok II.). Výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, č. j. 28 Co 116/2019-269, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 9. 2019, č. j. 28 Co 116/2019-303, napadený rozsudek soudu prvního stupně v nákladových výrocích III. a IV. změnil (výrok I.), a ve výrocích I. a II. a ve zbylém rozsahu výroku IV. potvrdil (výrok II.). Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadá žalovaný dovoláním a současně podává návrh na odklad vykonatelnosti. Tvrdí, že výkonem rozhodnutí mu hrozí závažná újma, neboť by došlo k prodeji věci ve veřejné dražbě a ztrátě vlastnického práva k předmětu sporu.
Podle § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.
Vykonáním napadeného rozsudku krajského soudu hrozí žalovanému závažná újma. Soud nařídil prodej nemovitostí ve veřejné dražbě, čemuž se však žalovaný brání; snaží se dosáhnout reálného rozdělení věci, neboť nemá jiné místo k bydlení. V případě, že by do vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu došlo k prodeji nemovitých věcí v dražbě, žalovaný by – s ohledem na přechod vlastnického práva k předmětu sporu – v zásadě ztratil možnost zvrátit závěr napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání) odložil vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v označené věci žalovaným [§ 243 písm. a) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 12. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu