Plný text
22 Cdo 419/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) Ing. F. R., b) Z. R., zastoupených prof. JUDr. Zbyňkem Kiesewetterem, DrSc., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovaným: 1) M. Ch., 2) V. Ch., zastoupeným JUDr. Martinem Síglerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Veselí 22, o vydání movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 6 C 279/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 14. října 2014, č. j. 35 Co 151/2013-231, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Jablonci nad Nisou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. října 2012, č. j. 6 C 279/2009-167, zamítl žalobu na vydání věcí. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 14. října 2014, č. j. 35 Co 151/2013-231, výrokem pod bodem I. rozhodl, že se nepřipouští změna žaloby na eventuelní finanční náhradu s úrokem ve výši 12 – 15 %. Výrokem pod bodem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve správném znění tak, že se zamítá žaloba na vydání movitých věcí konkrétně ve výroku označených pod body 1. až 6. Odvolací soud změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání neobsahuje nic, co by mohlo založit jeho přípustnost; jde v něm především o polemiku s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení. K tomu dovolací soud poukazuje na právní úpravu v občanském soudním řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, podle které nelze samotné hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Skutkovými zjištěními učiněnými nalézacími soudy je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 – www.nsoud.cz).
Dovolatelé dále polemizují se závěrem, že neprokázali právní důvod, na jehož základě mohli nabýt vlastnictví ke sporným věcem. Tvrdí sice, že „pokud jde o takovýto movitý majetek, doložili jsme tento druh vlastnictví již v samotném pozůstalostním řízení“, a odkazují na protokol z 25. 2. 1988; z něj však není tvrzení o vlastnictví či o nabývacím titulu patrné (navíc jde o skutkové tvrzení, v dovolacím řízení nepřípustné). Dále poukazují na přílohy k dovolání, aniž by však konkrétně uvedli, jaké skutečnosti, které vzal za prokázané, odvolací soud neprávně posoudil z právního hlediska.
Neprokázali-li nabývací tituly vlastnictví sporných věcí, nemohli by být úspěšní ani s případnou žalobou na zaplacení jejich hodnoty. Ostatně dovolání neobsahuje polemiku se (správným) závěrem odvolacího soudu, že v této části šlo o uplatnění nového nároku (na náhradu škody), které je v odvolacím řízení nepřípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu