Usnesení ze dne 30. 11. 2016
Plný text
22 Cdo 4346/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. J. S., CSc., ve věci žalobců a) Ing. J. Č., zastoupeného Mgr. Martinem Bartou, advokátem se sídlem [adresa] b) Ing. M. Č., proti žalovaným 1) M. U., 2) R. U., 3) J. U., zastoupenému JUDr. R. K., advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 23, o určení vlastnictví a určení hranice pozemku, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 15 C 31/2014, o dovolání žalobce a) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2016, č. j. 30 Co 166/2016-115, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce Ing. J. Č. je povinen zaplatit žalovanému J. U. do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 800 Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. R. K.. III. Ve vztahu mezi žalobcem Ing. J. Č. a žalovanými M. U. a R. U. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. 12. 2015, č. j. 15 C 31/2014–87, odmítl podání žalobců ze dne 28. 1. 2014 (výrok I.), které bylo podle svého obsahu žalobou, nebylo však ani po opakovaných výzvách soudu dostatečně úplné a určité. Soud prvního stupně dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců usnesením ze dne 29. 4. 2016, č. j. 30 Co 166/2016–115, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. a III.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce a) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zda je soud oprávněn v občanském soudním řízení rozhodnout o určení hranice pozemku. Namítá, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není dána ve smyslu § 7 o. s. ř. pravomoc soudů v občanském soudním řízení rozhodovat o určení hranice pozemku, tudíž mělo být řízení pro neodstranitelný nedostatek této podmínky řízení zastaveno a věc postoupena příslušnému orgánu k rozhodnutí o určení hranice pozemku. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný J. U. se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutími soudů nižších stupňů a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Obsah usnesení soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Jinými slovy řečeno, pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř.
Pro posouzení, zda žalobce a) řádně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je nutné poukázat na následující:
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobci i přes opakované výzvy soudu prvního stupně neodstranili vady podání spočívající v jeho neurčitosti a nesrozumitelnosti. Pro tyto vady nebylo možné v řízení pokračovat a soud prvního stupně správně podání odmítl podle § 43 odst. 2 o. s. ř.
K tomuto nosnému důvodu rozhodnutí odvolacího soudu (k této otázce procesního práva) dovolatel uvádí, že podání nejsou neurčitá a nesrozumitelná a je z nich zřejmé, čeho se žalobci domáhají. Dovolatel tedy pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu s tím, že by tato otázka procesního práva měla být dovolacím soudem posouzena jinak (a to tak, že podání žalobců není nesrozumitelné a neurčité a je z něho patrno, čeho se domáhají), a neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl Nejvyšší soud odchýlit (dovolatelem uváděná rozhodnutí nejsou přiléhavá, protože nejsou na této otázce procesního práva založena). Dovolatel tedy nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že není důvodná námitka dovolatele o nedostatku pravomoci soudů v občanském soudním řízení rozhodnout o určení hranice pozemku. Podle § 1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), „jsou-li hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má každý soused právo požadovat, aby je soud určil podle poslední pokojné držby. Nelze-li ji zjistit, určí soud hranici podle slušného uvážení.“ Podle § 50 odst. 1 písm. b) zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, ve znění pozdějších předpisů, „změna údajů o geometrickém a polohovém určení pozemku na podkladě vytyčení nebo zpřesnění hranice pozemků, upřesnění nebo rekonstrukce přídělů, nebo určení hranice pozemku se zapisuje na podkladě žádosti vlastníka nebo jiného oprávněné, jejíž přílohou je rozhodnutí soudu o určení hranice pozemků.“ Ze shora uvedeného se podává, že soud je oprávněn v rámci občanského soudního řízení po 1. 1. 2014 rozhodnout o určení hranice mezi pozemky, a to za podmínek uvedených v § 1028 o. z. (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1782/2012).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalobce a) povinnost mu uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný 3) domáhat nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2016
Mgr. David Havlík předseda senátu
Usnesení ze dne 29. 4. 2019
Plný text
22 Cdo 4346/2016-238
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. J. S., CSc., ve věci žalobců a) J. Č., narozeného XY, bytem XY, b) M. Č., narozeného XY, bytem XY, proti žalovaným 1) M. U., bytem XY, 2) R. U., bytem XY, 3) J. U., bytem XY, zastoupenému JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 23, o určení vlastnictví a určení hranice pozemku, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 15 C 31/2014, o návrhu žalobce a) na opravu a doplnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 22 Cdo 4346/2016-159, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, č. j. 22 Cdo 4346/2016-184, takto:
I. Návrh žalobce a) na opravu a doplnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 22 Cdo 4346/2016-159, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, č. j. 22 Cdo 4346/2016-184, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o opravě a doplnění shora uvedených usnesení dovolacího soudu.
Odůvodnění:
Žalobce a) navrhl, aby byly ve smyslu § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), opraveny zjevné nesprávnosti v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 22 Cdo 43346/2016-159, resp. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, č. j. 22 Cdo 4346/2016-184. Odkázal na usnesení Okresního soudu Praha – západ ze dne 21. 4. 2015, č. j. 15 C 31/2014-60, kterým bylo rozhodnuto o zastavení řízení proti žalovanému 4) Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj, a o tom, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno. V rámci dovolacího řízení však nebylo o těchto nákladech rozhodnuto. Dále uvedl, že „Nejvyšší soud nesplnil rozhodnutí Krajského soudu v Praze a vůbec to neuvedl, natož aby to zdůvodnil.“
Návrh není důvodný.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2016, č. j. 22 Cdo 4346/2016-159, odmítl dovolání žalobce a) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2016, č. j. 30 Co 166/2016–115, kterým tento soud potvrdil usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 12. 2015, č. j. 15 C 31/2014–87, jímž bylo odmítnuto podání žalobců z 28. 1. 2014 s tím, že je neúplné a neurčité a vytýkané vady nebyly ani po opakovaných výzvách soudu odstraněny. Usnesením ze dne 7. 6. 2017, č. j. 22 Cdo 4346/2016-184, Nejvyšší soud zamítl návrh žalobců na opravu a doplnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 22 Cdo 4346/2016-159.
Podle § 164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.
Nejvyšší soud neshledává v posuzovaném případě podmínky pro postup podle § 164 o. s. ř., neboť se nejedná o vytčené chyby v psaní či v počtech, nebo i jiné zjevné nesprávnosti, které by způsobily rozpor, jenž by musel být odstraněn. Požadovaným návrhem žalobce a) sleduje změnu obsahu rozhodnutí, která však postupem podle § 164 o. s. ř. proveditelná není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2551/2007, dostupné na www.nsoud.cz).
V projednávané věci nelze postupovat ani podle § 166 o. s. ř., podle kterého nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu (odstavec 1). Doplnění o část předmětu řízení učiní soud rozsudkem, pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku; jinak o doplnění rozhodne usnesením. Nevyhoví-li soud návrhu účastníka na doplnění rozsudku, usnesením návrh zamítne (odstavec 2). Návrh na doplnění se nedotýká právní moci ani vykonatelnosti výroků původního rozsudku (odstavec 3).
Podle § 151 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.
Jelikož bylo řízení ve vztahu ke Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj skončeno usnesením Okresního soudu Praha – západ ze dne 21. 4. 2015, č. j. 15 C 31/2014-60, mělo být o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj rozhodnuto v usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 29. 12. 2015, č. j. 15 C 31/2014–87 (kterým bylo řízení u Okresního soudu Praha - západ skončeno), příp. v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2016, č. j. 30 Co 166/2016-115. Již jen z tohoto důvodu není Nejvyšší soud oprávněn vydat doplňující usnesení ve smyslu § 166 o. s. ř. Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že je důležité rovněž zohlednit, že návrh na vydání doplňujícího usnesení podal žalobce a) 31. 1. 2019, zatímco usnesení Okresního soudu Praha – západ ze dne 29. 12. 2015, č. j. 15 C 31/2014–87, mu bylo doručeno 12. 1. 2016. Žalobce a) tedy podal návrh na vydání doplňujícího usnesení až po uplynutí lhůty 15 dnů od doručení usnesení soudu prvního stupně. Také z tohoto důvodu nelze požadavku žalobce a) vyhovět.
Z výše uvedeného je zřejmé, že návrh žalobce a) je neopodstatněný, a proto jej Nejvyšší soud zamítl.
O náhradě nákladů řízení o doplnění a opravu usnesení dovolacího soudu bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalovaným žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 4. 2019
Mgr. David Havlík předseda senátu