Plný text
22 Cdo 4567/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně V. R., zastoupené JUDr. B. Z., advokátkou se sídlem v [adresa] proti žalované J. R., zastoupené Mgr. Katarínou Kaškovou, advokátkou se sídlem [adresa] o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 C 84/2013, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě, ze dne 11. května 2015, č. j. 54 Co 1140/2014-235, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 080 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. B. Z..
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Jihlavě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. srpna 2014, č. j. 8 C 84/2013-214, výrokem pod bodem I. zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalované k pozemku parc. č. st. 611, jehož součástí je stavba domu a stavba garáže bez č. p./č. e., a k pozemku parc. č. [parcela], zapsaných u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště Jihlava, na LV č. [LV] pro obec a katastrální území B. Výrokem pod bodem II. nařídil prodej uvedených nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že jeho výtěžek bude rozdělen mezi účastnice tak, že každá dostane jednu polovinu. Výrokem pod bodem III. rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle poměru úspěchu a neúspěchu v řízení. Neshledal žádné okolnosti, které by měly vést k aplikaci § 143 o. s. ř.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované usnesením ze dne 11. května 2015, č. j. 54 Co 1140/2014-235, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku III. potvrdil a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5 142,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.).
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a řadu dalších rozhodnutí).
Požadavek dovolatelky, aby dovolací soud právní otázku řešenou odvolacím soudem posoudil jinak, než jí posoudil odvolací soud, nemůže přípustnost založit. Významově totiž neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Řečeno jinak, žalovaná se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu. To však není důvod přípustnosti dovolání. Není tu tedy nic, co by dovolání činilo přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř.
Jádro věci je v tom, zda žalovaná podání žaloby „zavinila“ ve smyslu § 143 o. s. ř. či nikoliv. Toto posouzení vychází ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, kterými je dovolací soud vázán.
Soud prvního stupně opřel to, že o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., o dvě skutečnosti; jednak žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, jednak měl za prokázané, že žalobkyně se pokusila o mimosoudní řešení před zahájením řízení (jde o skutkové zjištění, které dovolací soud nemůže přezkoumávat). Odvolací soud též přihlédl k velmi konfliktním vztahům mezi účastnicemi (viz odůvodnění jeho rozhodnutí) a konstatoval, že vzhledem k nim bylo těžko možné očekávat mimosoudní řešení sporu; tuto úvahu podporuje i to, že účastnice nebyly ani v průběhu řízení schopny se domluvit na společném řešení. Otázku aplikace § 143 o. s. ř. je třeba posuzovat v širších souvislostech (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. II. ÚS 228/04); proto postup podle tohoto ustanovení není namístě jen proto, že žalobkyně, která měla s žalovanou oboustranné rozepře a konflikty, před podáním žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, snad výslovně nevyzvala žalovanou k mimosoudnímu řešení věci, zejména když ani postoje obou stran v řízení nebyly shodné. Za této situace není podstatné, zda zmíněný e-mail hodnotil soud prvního stupně správně. Ani žalobkyně nebyla v řízení plně úspěšná, to však soud zohlednil tím, že o nákladech řízení nerozhodoval podle § 142 odst. 1 o. s. ř.
Za této situace není závěr o tom, že na danou věc nelze aplikovat § 143 o. s. ř., zjevně nepřiměřený.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.předseda senátu