Plný text
22 Cdo 4711/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) Ing. R. H., O., a b) Ing. J. M., P., obou zastoupených JUDr. Petrem Pyšným, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovanému Ing. J. F., P., zastoupenému JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem [adresa] c, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 110/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. června 2014, č. j. 11 Co 277/2014-110, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Opavě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. října 2013, č. j. 6 C 110/2012-72, určil, že žalobce a) a žalobce b) jsou vlastníky pozemku parc. č. [parcela] – orná půda v k. ú. K., obec O., a to každý v rozsahu id. ½. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 4. června 2014, č. j. 11 Co 277/2014-110, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při posuzování otázky, zda jsou dány podmínky pro zastavení řízení z důvodu překážky věci pravomocně rozsouzené, odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel tvrdí, že rozhodnutí ve věci bránila překážka věci rozhodnuté ve smyslu § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř.; uplatňuje tak tzv. zmatečnostní vadu. Podle konstantní judikatury však ke zmatečnostním vadám dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné z jiného důvodu, samy způsobilým dovolacím důvodem nejsou (viz k tomu § 242 odst. 3 o. s. ř.). Proto také jejich prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. K účinné ochraně práv účastníků těmito vadami postižených slouží (tam, kde přípustnost dovolání není nebo nemusí být dána ani při uplatnění způsobilého dovolacího důvodu) jiný mimořádný opravný prostředek, a to žaloba pro zmatečnost podle § 229 a násl. o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011).
Dovolatel dále uvádí, že soudy neměly „převzít skutková zjištění z jiného řízení“. V této souvislosti neuvádí nic, co by mohlo založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Lze podotknout, že odvolací soud vysvětlil, proč bylo provedeno dokazování obsahem jiného spisu (svědci v této věci vyslechnutí věděli o věci nejvíce a již „z části“ nežijí), přičemž spisem lze provést důkaz tak, jak každou jinou listinou (§ 129 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Žalobci byli v dovolacím řízení úspěšní a příslušela by jim tak podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. náhrada účelně vynaložených nákladů, které jim vznikly. Za účelně vynaložené náklady však dovolací soud nepovažuje náklady na odměnu advokáta za sepis vyjádření k dovolání, neboť v něm navrhoval zamítnutí dovolání, nikoli jeho odmítnutí pro nepřípustnost.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. května 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu