Plný text
22 Cdo 5150/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce D. M., zastoupeného JUDr. Annou Márovou, LL.M., advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému M. M., zastoupenému JUDr. Miroslavou Otčenáškovou, advokátkou se sídlem [adresa] o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 100/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2014, č. j. 18 Co 141/2014-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. října 2013, č. j. 21 C 100/2011-87, zamítl žalobu na určení, že L. S., roz. M., je výlučnou vlastnicí nemovitostí v žalobě uvedených. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. dubna 2014, č. j. 18 Co 141/204, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“), neboť „právní otázky, které tato právní věc ve vzájemných souvislostech řeší, jsou v dosavadní soudní praxi ojedinělé … a nejsou judikaturou řešeny“.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné; rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatel uvádí, že je závětním dědicem L. S., o jejíž svéprávnosti je vedeno řízení; tvrdí, že darovací smlouvu, kterou nabyl žalovaný její nemovitosti, nemohla jmenovaná platně uzavřít. Očekává, že bude ustanoven jejím opatrovníkem, nicméně již nyní se – bez její účasti v řízení – domáhá určení jejího vlastnictví. Soudy žalobu zamítly pro nedostatek naléhavého právního zájmu; žalobce nemohl být úspěšný proto, že osoba, jejíž vlastnictví mělo být určeno, nebyla účastníkem řízení. Úvaha o tom, že žalobce se stane jejím opatrovníkem, byla v době rozhodování odvolacího soudu jen hypotetická; soud musel vyjít ze stavu, jaký tu byl v době rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).
Žalobě o určení vlastnického práva žijící osoby nelze vyhovět, není-li tato osoba účastníkem řízení. „Pravomocné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva je závazné jen pro účastníky řízení, v němž bylo vydáno“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 1683/2005, publikovaný na www.nsoud.cz). I kdyby snad soudy žalobě vyhověly, nebyl by rozsudek závazný ve vztahu žalovaného a L. S., na jejímž právním postavení by se nic nezměnilo.
Rozsudek odvolacího soudu tak obstojí již na základě právního závěru o nezbytnosti účastnství L. S. v řízení o určení jejího vlastnického práva k nemovitostem.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. se výrok o nákladech řízení neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu