22 Cdo 5286/2009

Plný text

22 Cdo 5286/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeněk Pulkrábek, Ph.D., ve věci žalobkyně J. M., zastoupené Mgr. Martinem Šípem, advokátem, se sídlem v [adresa] proti žalovaným: 1) Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem [adresa] a, a 2) obci Jistebnice se sídlem [adresa] zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem [adresa] o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 176/2005, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 24. července 2009, č. j. 15 Co 407/2009-327, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Martina Šípa.

Odůvodnění:

Okresní soud v Táboře („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. března 2009, č. j. 7 C 176/2005-281, výrokem pod bodem I. určil, že žalobkyně je vlastnicí „pozemků p. č. 1876/2, 417/2 a 410/2 v obci a k. ú. J., zaměřených geometrickým plánem Ing. P. D. č. 394-801/2004 ze dne 29. 12. 2004“, a výroky pod body II. až V. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.

Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako soud odvolací k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 24. července 2009, č. j. 15 Co 407/2009-327, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v jeho výroku pod bodem I. ohledně určení vlastnického práva žalobkyně k pozemku p. č. 1876/2. Řízení o odvolání žalované 1) zastavil. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a uplatnila dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a v odst. 3 o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované 2) zamítl.

Podle § 243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné pouze za splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. b) a c) a odst. 3 o. s. ř.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není přípustné.

V dané věci předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. naplněn nebyl, neboť důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 7 C 176/2005-150, a vrácení věci tomuto soudu na základě usnesení odvolacího soudu ze dne 14. června 2007, č. j. 15 Co 201/2007-198, byl toliko nesprávný postup při hodnocení důkazů důležitých pro posouzení, za jakých podmínek je možné stát se vlastníkem i té části pozemku, který nabyvatel nemovitosti sám nenabyl a užíval jej v dobré víře, že je jeho vlastníkem, a s tím související nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně. Nešlo tedy o vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu ve věci samé, neboť odvolací soud v rušícím usnesení uložil soudu prvního stupně, aby podrobně a pečlivě hodnotil skutečně všechny důkazy, a to ve vzájemných časových i věcných souvislostech, včetně posouzení jejich věrohodnosti, aniž by zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci.

Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.

Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck jako C 5042.

Povinnost formulovat právní otázku, kterou by dovolací soud přezkoumal jako otázku zásadního právního významu, dovolatelka nesplnila a dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Problematika týkající se dobré víry a oprávněnosti držby byla dovolacím soudem již dostatečně judikována a v dané věci se nejedná o záležitost, která by mohla dosud přijaté právní závěry jakkoli zpochybnit. Dovolatelka pouze odstavec po odstavci polemizuje se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.

Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i výrok o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované 2) podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) vychází z toho, že dovolání žalované 2) bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 5.000,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 1 x 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) a celkem činí 5.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná 2) dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 19. ledna 2012 JUDr. František Balák, v. r. předseda senátu

Plný text

22 Cdo 5286/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Balákem, ve věci žalobkyně J. M., zastoupené Mgr. Martinem Šípem, advokátem, se sídlem v [adresa] proti žalovaným: 1) Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem [adresa] a, a 2) obci Jistebnice se sídlem [adresa] zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem [adresa] o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 176/2005, v řízení o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 24. července 2009, č. j. 15 Co 407/2009-327, o návrhu žalobkyně na opravu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2012, č. j. 22 Cdo 5286/2009-360, takto:

Návrh žalobkyně na vydání opravného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2012, č. j. 22 Cdo 5286/2009-360, se zamítá.

Odůvodnění:

Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 19. ledna 2012, č. j. 22 Cdo 5286/2009-360, rozhodl pod bodem II. výroku o nákladech dovolacího řízení, které má žalovaná 2) vyplatit žalobkyni. Nenavýšil je o náhradu za daň z přidané hodnoty, neboť osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty svého právního zástupce žalobkyně nepředložila.

Přípisem ze dne 28. února 2012 žalobkyně navrhla vydání opravného usnesení z důvodu, že jejímu právnímu zástupci nebyla nepřiznaná náhrada za daň z přidané hodnoty, byť je jejím plátcem, a uvedla, že osvědčení o této skutečnosti je součástí příslušného soudního spisu.

Nejvyšší soud přípisem ze dne 14. března 2012 vyzval právního zástupce žalobkyně, aby sdělil, kdy a jakým způsobem v průběhu řízení soudu doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, neboť ve spise vedeném Okresním soudem v Táboře pod sp. zn. 7 C 176/2005 žádný doklad o této skutečnosti nebyl dohledán.

Právní zástupce žalobkyně Nejvyššímu soudu přípisem ze dne 26. března 2012 sdělil, že s ohledem na časový odstup nelze s určitostí říct, kdy a jakým způsobem bylo Okresnímu soudu v Táboře doloženo osvědčení o jeho registraci k dani z přidané hodnoty, že však ze skutečnosti, že náhrada nákladů řízení byla žalobkyni přiznána soudy obou stupňů včetně náhrady za daň z přidané hodnoty dovodil, že soudy příslušným dokladem disponovaly. Současně předložil osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty.

Podle § 14 a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), advokát, který je plátcem daně z přidané hodnoty, předloží soudu nebo jinému orgánu, u kterého uplatňuje z tohoto důvodu zvýšení odměny a náhrad podle zvláštních právních předpisů, osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty vydané příslušným správcem daně. Totéž platí i v případě, vykonává-li advokát advokacii ve veřejné obchodní společnosti zřízené podle zvláštního právního předpisu.

V dané věci právní zástupce žalobkyně osvědčení o registraci, že je plátcem daně z přidané hodnoty Nejvyššímu soudu k dovolacímu řízení nepředložil a nedoložil ani, že by tak učinil v průběhu nalézacího řízení. Nejvyšší soud již proto návrh žalobkyně zamítl.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. března 2012 JUDr. František B a l á k, v. r. předseda senátu