Plný text
22 Cdo 63/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyní A) J. J. a B) J. P., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. B., 2) M. B., 3) L. B. a 4) A. Z., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 4 C 69/98, o dovolání žalobkyní proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2000, č. j. 27 Co 159/2000-68, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2000, č. j. 27 Co 159/2000-68, se ve výroku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 17. 5. 1999, č. j. 4 C 69/98-43, tak, že „žaloba, že spoluvlastníky pozemků č. parc. 344/2, zapsaných na LV č. [LV] pro katastrální území S., jsou ze 4/6 J. J., z 1/6 J. P. a z 1/6 V. J., se zamítá“, a ve výroku o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 5. 1999, č. j. 4 C 69/98-43, určil, že „spoluvlastníky pozemků parcely č. [parcela] a 344/2 zapsaných na LV č. [LV] pro k.ú. S. jsou ze 4/6 paní J. J., z 1/6 paní J. P. a z 1/6 pan V. J.“. Řízení o určení spoluvlastnictví k parcelám č. [parcela] a 344/2 na LV č. [LV] v k. ú. S. zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně shledal, že žalobkyně mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť jsou spolu se zemřelým V. J. zapsány jako spoluvlastníci sporných pozemků na LV č. [LV], ale současně je ohledně týchž pozemků na LV č. [LV] zapsáno spoluvlastnictví žalovaných, takže jde o duplicitní zápis vlastnického práva k téže věci. Poté dovodil, že právní předchůdci žalobkyní nabyli vlastnického práva ke sporným pozemkům vydržením, a shledal žalobu důvodnou.
K odvolání žalovaných potvrdil Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 4. 2000, č. j. 27 Co 159/2000-68, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení, ve výroku, jímž bylo určovací žalobě vyhověno, jej změnil tak, že tuto žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Měnící výrok odůvodnil tím, že z výpisu z LV č. [LV] pro k. ú. S. ze dne 3. 12. 1998 plyne, že jako spoluvlastníci pozemků jsou zapsáni jednak žalobkyně, jednak V. J. co do podílu jedné šestiny. Určovací žaloba má v daném případě vymezit, které ze dvou skupin spoluvlastníků svědčí spoluvlastnické právo. Z povahy spoluvlastnického práva a závaznosti určovacího rozsudku (§ 159 odst. 2 občanského soudního řádu) vyplývá, že řízení se musí účastnit na jedné straně vždy všichni spoluvlastníci, kteří se vymezují ve vztahu ke druhé skupině spoluvlastníků. Jelikož v daném případě podaly žalobu jen dvě spoluvlastnice z prvé skupiny, nejsou k žalobě aktivně legitimovány. Na tom nic nemění ani skutečnost, že V. J. zemřel a o dědictví po něm nebylo dosud rozhodnuto.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovaly z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2001 (dále jen „OSŘ“). V něm namítly, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku jejich aktivní legitimace, když podle § 139 odst. 1 občanského zákoníku se může kterýkoli z podílových spoluvlastníků domáhat ochrany vlastnického práva, a to i formou žaloby na určení, že tu takové právo je, zejména za situace, kdy tak činí spoluvlastníci, jimž náleží podíly v celkové výši pěti šestin. Žalobkyně poukázaly na judikaturu, která připouští určovací žalobu jen některého ze spoluvlastníků týkající se jeho spoluvlastnického podílu, a vyslovily přesvědčení, že je dán dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Kromě toho odvolací soud tím, že svůj závěr o spoluvlastnickém podílu V. J. opřel o výpis z LV č. [LV] pro k. ú. S. z 3. 12. 1998, ač ve spisu je založen toliko výpis z 9. 2. 1998, vycházel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, čímž naplnil dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ. Konečně odvolací soud postupoval nad rámec uplatněných odvolacích důvodů, neboť v odvolání žalovaných nebyla o nedostatku aktivní legitimace žalobkyní žádná zmínka, a to je tzv. jinou vadou ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ. Žalobkyně ještě zpochybnily včasnost odvolání, které bylo podáno proti rozsudku soudu prvního stupně, a navrhly, aby byl rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, zrušen a aby byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalované se k dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud ČR postupoval v řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, tedy podle OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (část dvanáctá, hlava I, bod 17. tohoto zákona). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými, že je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že se opírá o způsobilé dovolací důvody [§ 241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ] a že splňuje i další zákonem předpokládané náležitosti (§ 241 odst. 1, 2 OSŘ), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Dospěl pak k závěru, že dovolání je důvodné, i když ne všechny dovolací námitky jsou opodstatněné.
Žalobkyně v dovolání tvrdí, že odvolací soud opřel svůj závěr o tom, že spolu-vlastníkem jedné ideální šestiny sporných pozemků je V. J., o výpis z listu vlastnictví č. [LV] pro k. ú. S. z 3. 12. 1998, který se ve spisu nenachází a jímž tedy nebyl proveden důkaz. Odvolací soud však vycházel z listiny založené na č. l. 26 spisu (výpis z údajů z katastru nemovitostí), jež je datována 3. 12. 1998 a z níž je zřejmé, že na LV č. [LV] pro k. ú. S. jsou zapsáni jako spoluvlastníci tam uvedených nemovitostí J. J. ze 4/6, V. J. z 1/6 a J. P. rovněž z 1/6. Touto listinou byl proveden důkaz při jednání soudu prvního stupně dne 11. 1. 1999 a též při jednání soudu odvolacího dne 20. 4. 2000 a její nepřesné označení v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jako výpisu z LV č. [LV] není vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rovněž námitku, že odvolací soud svým rozhodnutím překročil rámec odvolacích důvodů, je nutno odmítnout, neboť z § 212 odst. 4 OSŘ vyplývá, že odvolací řízení není postaveno na zásadě vázanosti odvolacího soudu odvolacími důvody. Dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b) a c) OSŘ tedy nejsou naplněny a ani tvrzení o opožděnosti odvolání žalovaných nelze přisvědčit, neboť stejnopis rozsudku soudu prvního stupně byl právnímu zástupci žalovaných doručen do vlastních rukou dne 29. 9. 1999 a odvolání bylo, jak je zřejmé z obálky založené ve spisu, podáno na poštu dne 13. 10. 1999.
Pokud jde o právní posouzení věci, postavil odvolací soud svůj právní závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobkyní na názoru, že řízení o určení spoluvlastnictví se musí zúčastnit na jedné procesní straně vždy všichni spoluvlastníci, kteří se vymezují ve vztahu ke druhé skupině spoluvlastníků, a to s odkazem ustanovení § 159 odst. 2 OSŘ. Takovýto názor však nelze pokládat za správný. Již rozhodnutí uveřejněné pod č. 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek připouštělo, aby se podílový spoluvlastník za podmínek ustanovení § 80 písm. c) OSŘ domáhal určení, že mu náleží spoluvlastnické právo a v jakém podílu. Ze stejného názoru vychází i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2827/99, publikovaný pod č. C 576 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C.H.Beck. V daném případě se žalobkyně domáhají mimo jiné určení svých spoluvlastnických podílů na sporných pozemcích, které též v žalobě náležitě vymezují, a v tomto ohledu jsou nepochybně aktivně legitimovány. Z hlediska toho, čeho hodlají vydáním navrhovaného rozsudku dosáhnout (tj. odstranit pochybnosti o tom, které ze dvou skupin osob, jejichž spoluvlastnictví k týmž nemovitostem je duplicitně zapsáno v katastru nemovitostí, toto právo skutečně svědčí a které nikoli), pak je nutno jim přiznat naléhavý právní zájem i na určení, komu náleží zbývající spoluvlastnický podíl, neboť zamítnutím žaloby ohledně tohoto podílu pro nedostatek naléhavého právního zájmu by základní sporná otázka nebyla beze zbytku vyřešena a právní postavení žalobkyní ve vztahu k tomuto podílu by zůstalo nejistým. Do určité míry lze v tomto směru odkázat i na rozsudek dovolacího soudu ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2024/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 1/2001. Ten sice řešil situaci, kdy žalobkyně měla pochybnosti o tom, kdo je dalším spoluvlastníkem, ale vyslovil i pro toto řízení použitelný názor, že žalobkyně „…pro výkon svého spoluvlastnického práva potřebuje vědět, kdo je … spoluvlastníkem předmětného pozemku, s kým má jednat ohledně hospodaření společnou věcí, aby její kroky v tomto směru nebyly později zneváženy. Zůstává-li sporným, kdo jím je, nemá žalobkyně pro výkon svých spoluvlastnických práv potřebnou jistotu.“ Pak je ovšem zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Proto dovolací soud podle § 243b odst. 1 věty za středníkem a odst. 2 věty prvé OSŘ uvedený výrok rozsudku odvolacího soudu a též závislý výrok o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k uplatněným dovolacím důvodům se dovolací soud nemohl zabývat otázkou, zda lze požadovat určení spoluvlastnického práva k pozemku, jde-li o spolu-vlastníka, který již zemřel.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. září 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu