Plný text
22 Cdo 631/2026-519
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) M. R. a b) F. R., zastoupených Mgr. J. R., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovaným 1) D. N., 2) A. N., 3) Z. S., 4) R. S. a 5) P. P., zastoupeným Mgr. Tadeuszem Zientkem, advokátem se sídlem [adresa] o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 19/2023, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2025, č. j. 70 Co 47/2025-485, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit rovným dílem každému z žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 641,50 Kč k rukám zástupce žalobců Mgr. J. R., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalovaní 3) a 4) jsou povinni zaplatit rovným dílem každému z žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 321 Kč k rukám zástupce žalobců Mgr. J. R., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Žalovaný 5) je povinnen zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 321 Kč k rukám zástupce žalobců Mgr. J. R., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Nejvyšší soud v této věci posuzoval otázku mimořádného vydržení pozemku ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“).
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 10. 2024, č. j. 12 C 19/2023-421, určil, že pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, oddělený od pozemku parc. č. XY geometrickým plánem pro rozdělení pozemku č. XY, který vyhotovila společnost ADITIS s.r.o., je ve společném jmění žalobců (výrok I). Žalovaným uložil nahradit náklady řízení žalobcům (výrok II) a státu (výrok III).
2. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2025, č. j. 70 Co 47/2025-485, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání. Jeho přípustnost opírají o § 237 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) neboť se domnívají, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, a to „zda je v kontextu institutu mimořádného vydržení namístě bez dalšího obligatorně dovodit existenci nepoctivého úmyslu (přímého či nepřímého) při nabytí držby nově vznikajícího (dosud plotem neuzavřeného) pozemku za situace, kdy se nabyvatel držby při nabývání držby neřídí jím zadaným geometrickým plánem, ačkoli jej měl ještě před nabytím držby prokazatelně k dispozici, tedy zda je namístě posoudit věc obdobně jako např. ve věci rozsudku sp. zn. 22 Cdo 807/2024 nebo sp. zn. 22 Cdo 3684/2020 týkající se řádného vydržení“.
4. Rovněž namítají, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „v otázce právního posouzení poctivosti úmyslu držitele k okamžiku nabytí držby, kdy toto odvolací soud neprovedl na základě všech objektivních skutečností (individuálních okolností relevantních pro daný případ) podle hledisek uvedených např. v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 (viz také citace pozn. pod čarou č. 1), kdy zcela excesivním způsobem selektivně opomenul vypořádat vzájemně propojené a navazující skutečnosti/okolnosti svědčící o nepoctivém držebním úmyslu žalobců, na které dovolatelé od počátku sporu poukazovali, a naopak dovodil existenci poctivého úmyslu na straně žalobců toliko na základě nepodložených tvrzení žalobců [zejména žalobce b)], svědeckých výpovědí třetích osob týkajících se jejich vlastního vnímání hranic pozemků a mechanické aplikace judikatury dovolacího soudu k poměru výměr držených pozemků; to vše při odmítnutí provedení dalších důkazů navrhovaných dovolateli, ačkoli k jejich neprovedení nemohl být dán zákonný důvod a ačkoli tyto důkazy mohly vést k dalším zjištěním, které mohly vést k příznivému výsledku sporu pro dovolatele.“ Poukazují na obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3680/2023, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. III ÚS 476/24, a mnohá další.
5. Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že námitky žalovaných nepovažují za důvodné, a že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Proto navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl, případně zamítl.
III. Přípustnost dovolání
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
III. A
K otázce „zda je v kontextu institutu mimořádného vydržení namístě bez dalšího obligatorně dovodit existenci nepoctivého úmyslu (přímého či nepřímého) při nabytí držby nově vznikajícího (dosud plotem neuzavřeného) pozemku za situace, kdy se nabyvatel držby při nabývání držby neřídí jím zadaným geometrickým plánem, ačkoli jej měl ještě před nabytím držby prokazatelně k dispozici, tedy zda je namístě posoudit věc obdobně jako např. ve věci rozsudku sp. zn. 22 Cdo 807/2024 nebo sp. zn. 22 Cdo 3684/2020 týkající se řádného vydržení“
8. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaká by byla jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
9. Nejvyšší soud vyložil otázky související s podmínkami mimořádného vydržení v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněném – stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz. Na toto rozhodnutí rovněž odkázal v usnesení ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1102/2022, a v usnesení ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022.
10. Z uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že zákon k mimořádnému vydržení vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“.
11. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) tedy není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní.
12. Judikatura, na kterou poukazují dovolatelé, se vztahuje výhradně k vydržení řádnému, a pro posouzení otázky mimořádného vydržení z ní vycházet nelze.
13. Lze proto uzavřít, že dovolání žalovaných není pro řešení vymezené právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Otázka mimořádného vydržení již byla judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena, přičemž tato judikatura formulovala východiska, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Zjištění, zda jde o držbu v nepoctivém úmyslu, pak bude výsledkem komplexního a individuálního posouzení věci, přičemž výslednou úvahu odvolacího soudu dovolací soud zpochybní jen, bude-li zjevně nepřiměřená.
14. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí: Nalézací soudy svůj závěr o mimořádném vydržení opřely mimo jiné o zjištění, že žalobci se současně s jimi kupovaným pozemkem parc. č. XY, který byl na jižní straně ohraničený plotem zhotoveným v 70. letech 20. století, v hranicích tohoto oplocení chopili držby i části pozemku parc. č. XY, přičemž z provedeného dokazování nevyplynulo, že by při provádění stavebních prací v letech 1996 až 1998 byli fyzicky přítomni u zaměření pozemků včetně vyznačení hranic v terénu, ani že by byli osobně seznámeni s geometrickými plány, katastrálními mapami či projektovou dokumentací, přičemž stavba rodinného domu i kurtu byla realizována dodavatelsky (viz bod 59 rozsudku soudu prvního stupně). Z výpovědi svědků (geodetů) Š. a M. M. dále vyplynulo, že geometrické plány vyhotovovali za účelem oddělení pozemku žalobců od původních parcel ze severní a západní části, naopak existující jižní hranicí původních parcel s pozemkem právního předchůdce žalovaných se v tomto případě nezabývali a v terénu ji nevytyčovali. Dovolatelé tedy formulují právní otázku na odlišných skutkových závěrech než nalézací soudy. Uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li (byť i jen částečně) z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3795/2023).
III. B
K námitce že odvolací soud posoudil nepoctivý úmysl žalobců k okamžiku nabytí držby v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
15. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
16. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, nebo ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, nebo ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023).
17. Podmínkou mimořádného vydržení je tedy nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek [srov. k tomu např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98 (tato i další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Tento závěr platí i pro posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Tento úmysl nelze zpravidla prokázat přímo; je-li však prokázána existence skutečností zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl, anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022).
18. Ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 o. z., věta druhá, neboť mu „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá; nutný je však úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný; situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).
19. V usnesení ze dne 13. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2288/2024, dovolací soud uvedl, že překročení o více než 50 % výměry vlastního pozemku lze při hodnocení držby jako uchopené v nikoliv nepoctivém úmyslu přijmout zpravidla jen výjimečně, jsou-li tu mimořádné okolnosti svědčící držiteli. Zároveň však zdůraznil, že Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že jsou-li okolnosti případu „tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu“.
20. Je též třeba přihlédnout k tomu, proč skutečný vlastník nemovitosti proti držbě po dobu 20 let nezasáhl (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3680/2023).
21. Tato Nejvyšším soudem formulovaná východiska k výkladu ustanovení o mimořádném vydržení obstála i v ústavněprávním přezkumu (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 476/24, ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. IV. ÚS 812/24, či ze dne 4. 12. 2025, sp. zn. III. ÚS 3202/24, a mnohá další).
22. V usnesení ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3472/22, pak Ústavní soud zdůraznil, že smyslem a účelem institutu mimořádného vydržení, jak plyne z důvodové zprávy, je poskytnout ochranu faktickým stavům, jejichž základ je sporný nebo pochybný, kdy domnělé vlastnictví trvá značně dlouhou dobu. Nemůže však sloužit k ochraně zjevné lsti a podvodu. Lze proto uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení není odůvodněné přesvědčení držitele o tom, že mu vykonávané právo náleží, nemůže je však vykonávat ve zlém úmyslu.
23. V projednávané věci odvolací soud dovodil nikoliv nepoctivý úmysl žalobců na základě několika důvodů: žalobci na základě kupních smluv uzavřených v letech 1995 a 1997 koupili pozemky za účelem výstavby rodinného domu, mezi nimi i pozemek parc. č. XY, který byl na jižní straně ohraničený plotem zhotoveným v 70. letech 20. století; současně s tímto pozemkem se v hranicích tohoto oplocení chopili držby i části pozemku parc. č. XY; v letech 1996 až 1998 vystavěli na pozemcích rodinný dům včetně tenisového kurtu a oplocení; právní předchůdci žalovaných ani žalovaní až do roku 2020 hranici mezi pozemky nijak nezpochybňovali; „připlocená“ část pozemku parc. č. XY k pozemku žalobců činila necelých 22 % jeho výměry, nejednalo se tedy o natolik zjevné okolnosti případu, kdy by žalobci museli bez pochybností poznat, že se ujímají držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyli; z žádné svědecké ani účastnické výpovědi nevyplynulo, že by žalobci v okamžiku uchopení držby měli vědomost či vůbec mohli přesvědčivě zjistit, kudy vede katastrální hranice mezi jejich pozemky a pozemkem právního předchůdce žalovaných.
24. Pokud za těchto okolností odvolací soud dovodil, že žalobci se nejpozději do konce roku 1998 chopili držby vlastnického práva k části pozemku parc. č. XY v nikoliv nepoctivém úmyslu a v přesvědčení, že nikomu nepůsobí újmu a že jim vlastnické právo k části pozemku žalovaných po právu náleží, nelze jeho úvahu považovat za zjevně nepřiměřenou a jeho závěr, že žalobci při nabytí držby nejednali v nikoliv nepoctivém úmyslu z pohledu dovolacího přezkumu obstojí.
IV. Závěr a náklady řízení
25. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
26. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 7. 2026
Mgr. David Havlík předseda senátu