Plný text
22 Cdo 684/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně KOVOSPORT Třinec akciová společnost, se sídlem v [adresa] IČO: [IČO], zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem [adresa] adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, Ostrava – Radvanice, Lihovarská 1335/9, IČO: [IČO], o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 72/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. října 2012, č. j. 71 Co 233/2012-355, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í : § 243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud ve Frýdku-Místku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. ledna 2012, č. j. 10 C 72/2008-303, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí nemovitostí, a to pozemků parc. č. [parcela], parc. č. [parcela], parc. č. [parcela], parc. č. [parcela], parc. č. [parcela], parc. č. [parcela], parc. č. [parcela], parc. č. [parcela], parc. č. [parcela] a parc. č. [parcela], to vše zapsané v katastru nemovitostí na LV č. [LV] pro katastrální území a obec T. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 25. října 2012, č. j. 71 Co 233/2012-355, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží [§ 237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Dovolací soud nevidí důvod pro to, aby se odchýlil od právních závěrů vyjádřených v rozsudku ze dne 17. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 633/2011 (vycházejícího z názoru vysloveného již v rozhodnutí ze dne 19. listopadu 1997, sp. zn. 2 Odon 28/97), podle kterého právo trvalého užívání pozemků nemohlo být převedeno na jiného, a to ani vkladem majetku do obchodní společnosti. Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu, publikovaný pod č. 278/2004 Sb., neobstojí. Z tohoto nálezu především nevyplývá, že by se transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické měla vztahovat na jiný subjekt než na ten, v „jehož prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno“, a to žalobce není; zmíněný nález se převoditelností tohoto práva nezabývá. Pokud se zde uvádí, že uvedené právo, stejně jako právo osobního užívání, svým způsobem nahrazovalo vlastnické právo, nevyplývá z toho závěr o převoditelnosti těchto práv; o tom, že právo osobního užívání nebylo možno samostatně převádět, není sporu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 2712/2006); není důvod pro to, aby pro právo trvalého užívání platilo něco jiného.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení nevznikly takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2014
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc. předseda senátu