Rozsudek ze dne 27. 3. 2019
Plný text
22 Cdo 746/2019-561
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. Z., narozené XY, bytem [adresa] zastoupené JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovanému J. Z., narozenému XY, bytem [adresa] zastoupenému JUDr. Jiřinou Jirákovou, advokátkou se sídlem [adresa] o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 C 9/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2018, č. j. 10 Co 122/2017-525, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2018, č. j. 10 Co 122/2017-525, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 9. 2016, č. j. 7 C 9/2011-403, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY ležících v obci a k. ú. XY, zapsaných na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrálního pracoviště XY (dále též jen „předmětné nemovitosti“). Všechny předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok I.). Zamítl návrh na uložení povinnosti žalobkyni zaplatit žalovanému 366 455 Kč (výrok II.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 400 000 Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, č. j. 10 Co 122/2017-525, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. potud, že částka, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni, činí 475 000 Kč, jinak jej v tomto výroku a ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.), odvolacím soudem (výrok III.) a o nákladech České republiky – Okresního soudu v Lounech (výrok IV.).
Odvolací soud provedl důkaz znaleckým posudkem Ing. Zusky ze dne 6. 6. 2018, který předložila žalobkyně v odvolacím řízení k prokázání aktuální výše obvyklé ceny předmětných nemovitostí. Obvyklá cena nemovitostí byla Ing. Zuskou odhadnuta na 1 400 000 Kč. Následně odvolací soud vyzval Ing. Kupku, který v průběhu řízení před soudem prvního stupně vyhotovil původní znalecký posudek ze dne 2. 3. 2016 ve znění dodatku ze dne 7. 5. 2016, v němž ocenil předmětné nemovitosti na 800 000 Kč, k aktualizaci tohoto znaleckého posudku formou nového dodatku. Podle vyhotoveného dodatku znaleckého posudku Ing. Kupky ze dne 28. 7. 2018 byla obvyklá cena předmětných nemovitostí 950 000 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěry Ing. Kupky a námitky žalobkyně neshledal důvodné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odvolací soud přes značný časový odstup od vyhotovení znaleckého posudku Ing. Kupkou před soudem prvního stupně neaktualizoval ocenění vypořádávaných předmětných nemovitostí; žalobkyně proto sama zadala Ing. Zuskovi vypracování nového znaleckého posudku. Odvolací soud k tomuto posudku přihlédl jako k druhořadému; formálně jej sice provedl, ale zároveň zadal Ing. Kupkovi vypracovat dodatek k jeho původnímu znaleckému posudku. Byť oba znalci dospěli k různému ocenění předmětných nemovitostí, odvolací soud vyšel pouze z posudku Ing. Kupky. Žalobkyně namítá, že Ing. Kupka provedl místní šetření, aniž o tom uvědomil žalobkyni; podle judikatury Ústavního soudu se přitom jedná o vadu, která zakládá nepoužitelnost takového znaleckého posudku. Dále vytýká nepřezkoumatelnost znaleckého posudku Ing. Kupky, neboť nesplňuje standardy znaleckého posudku; nevyplývá z něj totiž, s jakými obdobnými nemovitostmi znalec pracoval, chybí specifikace vstupních údajů, výpočty, podložení fakty, jakož i popis toho, co znalec zjistil. Porovnávání hodnot proto nebylo transparentní. Ke konkurenci dvou znaleckých posudku pak žalobkyně uvádí, že soud měl vyslechnout oba znalce, a nikoliv zamítnout návrh na výslech Ing. Zusky. Odvolací soud se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výroku I., pokud jde o výši vypořádacího podílu, a v navazujících výrocích III. a IV. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po tomto datu (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva spočívající v dokazování znaleckými posudky.
Podle § 127 odst. 1 o. s. ř. věty třetí a páté soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce.
Podle § 127 odst. 2 o. s. ř. je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem.
Podle § 127a o. s. ř. věty první jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem.
Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014 (uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck – pod č. C 15 295), či ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018 (dostupný na www.nsoud.cz)].
V obecném hodnocení bylo v dané věci nutné vypořádání se s obsahem znaleckého posudku Ing. Zusky již proto, že odvolací soud konstatoval shodu obou znaleckých posudků v použité metodice (porovnávací metoda), částečnou shodu v porovnávaných nemovitostech i stejné zdroje, ze kterých znalci vycházeli a naopak nekonstatoval mezi posudky žádné odlišnosti (vyjma výsledku). Tím spíše pak mělo rozhodnutí odvolacího soudu obsahovat důsledné vysvětlení, z jakého důvodu čerpal odvolací soud skutková zjištění pouze ze znaleckého posudku znalce Kupky a nikoliv z posudku Ing. Zusky tak, aby v tomto ohledu splňovalo rozhodnutí odvolacího soudu i zákonné náležitosti § 157 odst. 2 o. s. ř. Hodnocení znaleckého posudku Ing. Zusky – kromě výše uvedeného konstatování částečné shody s posudkem znalce Kupky – však rozhodnutí odvolacího soudu vůbec neobsahuje, a není tedy zřejmé, proč tento posudek nevzal odvolací soud za základ pro svá skutková zjištění. Okolnost, že tento posudek předložila účastníce řízení, takovým důvodem bez dalšího zjevně nemůže být.
Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu však již tím, že když vyzval v odvolacím řízení znalce Ing. Kupku k vyhotovení aktualizace svého původního znaleckého posudku a následně tohoto znalce v průběhu odvolacího řízení vyslechl, nevyslechl také znalce Ing. Zusku, ačkoliv znalecký posudek tímto znalcem zpracovaný v průběhu odvolacího řízení provedl, a nepokusil se odstranit odlišnosti v závěrech znaleckých posudků a to i přesto, že žalobkyně měla k poměrně značným rozporům mezi posudky znalců připomínky; tento postup přitom ani nijak neodůvodnil.
To platí tím spíše, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se zjevně podává, že k aktualizaci znaleckého posudku znalce Kupky přistoupil odvolací soud právě na základě provedení důkazu znaleckým posudkem Ing. Zusky. Jestliže pak odvolací soud znalce Ing. Zusku nevyslechl, v odůvodnění svého rozhodnutí se žádným způsobem nevypořádal s obsahem jeho znaleckého posudku, pak je stanovisko odvolacího soudu, že závěry posudku znalce Kupky „nebyly jinými důkazy vyvráceny“, přinejmenším předčasné a postup odvolacího soudu při provádění dokazování znaleckými posudky je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
V dalším řízení je tedy na odvolacím soudu, aby tento nedostatek napravil a vypořádal se s rozpornými závěry obou znalců. Přitom přihlédne rovněž k dalším vzneseným námitkám žalobkyně – k možnosti být přítomna u místního ohledání a vznášet námitky při místním ohledání předmětných nemovitostí, a přezkoumatelnosti posudků.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 3. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu
Usnesení ze dne 13. 8. 2019
Plný text
22 Cdo 746/2019-
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Michalem Králíkem, Ph. D. ve věci žalobkyně L. Z., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovanému J. Z., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřinou Jirákovou, advokátkou se sídlem [adresa] o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 C 9/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2018, č. j. 10 Co 122/2017-525, takto:
Výrok rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019, č. j. 22 Cdo 746/2019-561, se opravuje tak, že správně zní: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2018, č. j. 10 Co 122/2017-525 se, vyjma části výroku I., ve které byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 12. září 2016, č. j. 7 C 9/2011-403, ruší a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 9. 2016, č. j. 7 C 9/2011-403, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY ležících v obci a k. ú. XY, zapsaných na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrálního pracoviště XY (dále též jen „předmětné nemovitosti“). Všechny předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok I.). Zamítl návrh na uložení povinnosti žalobkyni zaplatit žalovanému 366 455 Kč (výrok II.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 400 000 Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, č. j. 10 Co 122/2017-525, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. potud, že částka, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni, činí 475 000 Kč, jinak jej v tomto výroku a ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.), odvolacím soudem (výrok III.) a o nákladech České republiky – Okresního soudu v Lounech (výrok IV.).
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 27. 3. 2017, č. j. 22 Cdo 746/2019-561, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Následně žalobkyně v podání ze dne 11. 7. 2019 adresovanému Nejvyššímu soudu navrhla, aby dovolací soud opravil zjevnou nesprávnost ve výroku svého rozsudku podle § 164 občanského soudního řádu. Tento výrok obsahuje zjevnou nesprávnost, neboť nekoresponduje s odůvodněním rozhodnutí. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu směřovalo pouze do části výroku I., v níž bylo rozhodnuto o výši vypořádacího podílu, a proti závislým výrokům III. a IV. o nákladech řízení. V tomto rozsahu také dovolací soud napadený rozsudek přezkoumal. Žalobkyně nebrojila proti části výroku I., v níž byl potvrzen výrok I. a II. rozsudku soudu prvního stupně – otázku zrušení spoluvlastnictví a přikázání nemovitosti ani rozhodnutí o zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného dovolací soud neřešil.
Protože bylo napadené rozhodnutí zrušeno ve větším rozsahu, než se žalobkyně domáhala, aniž by v odůvodnění bylo uvedeno, proč tak dovolací soud učinil, žalobkyně se domnívá, že výrok rozsudku dovolacího soudu obsahuje zjevnou nesprávnost. Z toho důvodu navrhla, aby byl výrok upraven tak, že se vyjma části výroku I. napadeného rozhodnutí, potvrzující výrok I. a II. rozsudku soudu prvního stupně, rozsudek odvolacího soudu ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení. Žalobkyně dodává, že v mezidobí poté, co došlo k zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí pro žalovaného, žalovaný nemovitost prodal třetí osobě.
Návrh na vydání opravného usnesení je částečně důvodný.
Podle § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.
Podle § 242 odst. 2 písm. c) o. s. ř. dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je přitom příkladem těchto druhů sporů [srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 9. 11. 1965, sp. zn. 5 C 22/65 (publikovaný pod č. 4/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že i když dovolatel v dovolání napadá správnost rozsudku odvolacího soudu toliko z hlediska výše vypořádacího podílu – jako v daném případě – dospěje-li dovolací soud k závěru, že je dovolání důvodné, neboť odvolací soud otázku výše přiměřené náhrady posoudil nesprávně, zruší i výroky obsahující samotné zrušení spoluvlastnictví a přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků, i když proti těmto částem rozsudku odvolacího soudu dovolatel žádné námitky neuplatnil (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3858/2011). V uvedeném rozsudku dovolací soud vysvětlil, že „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustné zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 o. s. ř.“ Jinými slovy řečeno, výroky o zrušení spoluvlastnictví a o přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků na straně jedné nemohou nabýt samostatně právní moci s tím, že mimo režim právní moci na straně druhé by zůstal toliko výrok o přiměřené náhradě. To platí i tehdy, pokud se v dovolání účastník domáhá přezkumu pouze výroku o přiměřené náhradě.
Proto, i když v dané věci dovolatelka uplatnila výhrady pouze proti „výši vypořádacího podílu“, shledal-li dovolací soud dovolání důvodným, musel zrušit i tu část rozsudku odvolacího soudu, která se týká samotného zrušení spoluvlastnictví a způsobu vypořádání spoluvlastnictví.
Potud tedy návrh na vydání opravného usnesení důvodný není.
V rozsudku ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 766/2009, ve vztahu k tzv. vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu, Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud jde o otázku samostatného nabytí právní moci výroků rozsudku, jímž se rozhoduje o vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu, pak výrok soudního rozhodnutí, jímž je rozhodováno o investicích, není z hlediska nabytí právní moci závislý na výroku o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a naopak.
Součástí rozsudku odvolacího soudu v jeho výroku I. bylo mimo jiné i potvrzení výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného na vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu, kterým se žalovaný domáhal, aby žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit mu částku 400 000 Kč z titulu investic. V této části se tedy žalovaný domáhal vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu. Tento výrok tedy nabyl samostatně právní moci, neboť není závislý na právní moci výroků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. To platí tím spíše, že ve věci byla dovolatelkou žalobkyně a v této části předmětu řízení se jednalo o vzájemný návrh žalovaného.
Jestliže kasační rozhodnutí dovolacího soudu tuto skutečnost nevystihlo, ač je z odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bez pochybností zřejmé, že tento nárok předmětem dovolacího přezkumu nebyl, jedná se o zjevnou nesprávnost, kterou dovolací soud napravil tím, že vydal podle § 164 a § 243b o. s. ř. toto opravné usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 8. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu