22 Cdo 91/2023

Plný text

22 Cdo 91/2023-468

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce B. S., narozeného XY, bytem [adresa] zastoupeného Mgr. Monikou Janouškovovu, advokátkou se sídlem ve [adresa] proti žalované M. S., narozené XY, bytem [adresa] zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Nad Vývozem 4869, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 118/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 11. 10. 2022, č. j. 60 Co 161/2022-424, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 11. 10. 2022, č. j. 60 Co 161/2022-424, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 38 C 118/2021-353, vypořádal společné jmění účastníků (výroky I - III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV - V).

Soud prvního stupně uzavřel, že nemovité věci, blíže specifikované ve výrocích I a II rozsudku soudu prvního stupně, jsou ve smyslu § 709 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), součástí společného jmění manželů účastníků a jako takové je podle § 740 o. z. ve spojení s § 742 o. z. vypořádal. Uvedl, že žalobce neprokázal, že by peněžní prostředky použité na nákup nemovitých věcí a připsané na bankovní účet obchodního závodu ve výlučném vlastnictví žalobce byly pouze jeho výlučnými prostředky. Na účtu byly smíseny výlučné prostředky žalobce s prostředky ze zdrojů společného jmění manželů. Soustřeďovaly se zde totiž i výnosy a zisk žalobce z podnikání v době trvání manželství a byly z něj realizovány jak podnikatelské, tak i soukromé výdaje žalobce a jeho rodiny.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 10. 2022, č. j. 60 Co 161/2022-424, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I – III potvrdil (výrok I), výrok IV a V ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně změnil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok III).

Odvolací soud odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a s jeho závěry se ztotožnil. Uvedl, že je „naprosto nereálné zvažovat, které peníze (jak výše uvedeno druhově určená věc, která byla vložena na účet a žalobci tak vznikla pohledávka vůči bance), jsou výhradní, zda byly užity ke koupi a v jaké míře.“ Uzavřel, že s ohledem na smísení finančních prostředků na účtu žalobce lze mít za to, že kupní cena za nemovité věci byla zaplacena z prostředků ve společném jmění manželů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Předně namítá opomenutí důkazních prostředků a vadu řízení v podobě nedostatečného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a dále rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nalézacích soudů. Nesouhlasí se závěry, že by se peněžní prostředky připsané na bankovní účet žalobce č. XY v průběhu trvání manželství staly součástí společného jmění manželů a nadto, že by se tyto smísily s jeho výlučnými prostředky. Žalobce podle svého názoru tvrdil a prokazoval, že peněžní prostředky vynaložené na pořízení nemovitých věcí, které se staly součástí společného jmění manželů, měly být zohledněny při jeho vypořádání jako vnosy ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) o. z. Za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou považuje, zda „peněžní prostředky na účtu, jenž je součástí obchodního závodu patřícího do výlučného jmění manžela, se stávají součástí SJM, nebo naopak zcela zůstávají součástí obchodního závodu (tedy ve výlučném jmění daného manžela), jde-li o prostředky, které byly během trvání manželství připsány v souvislosti s provozem tohoto obchodního závodu na tento účet.“ Za takové prostředky ve výlučném vlastnictví plynoucí z provozu obchodního závodu považuje i zisk podle § 711 odst. 2 o. z., dokud nebyla získána možnost s nimi nakládat. Alternativně „zda se peněžní prostředky připsané na účet, jenž je součástí obchodního závodu spadajícího do výlučného jmění manžela, zcela stávají součástí SJM, nebo jen v té míře, v jaké jde ve smyslu ust. § 709 odst. 2 OZ o zisk z tohoto obchodního závodu.“

Dalšího pochybení se nalézací soudy dopustily, když přistupovaly k peněžním prostředkům připsaným během trvání manželství na bankovní účet žalobce tak, že jde o peněžní prostředky spadající do společného jmění manželů, aniž by se blíže zabývaly tím, na základě čeho se tak stalo. Dovolatel odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 638/2011, ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 487/2019, a ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, a namítá, že se odvolací soud od těchto rozhodnutí odchýlil, jelikož sama skutečnost, že se na bankovním účtu deponují jak peněžní prostředky spadající do společného jmění manželů, tak do výlučného vlastnictví manžela, nevede k tomu, že by se peněžní prostředky staly součástí druhé majetkové masy. V souvislosti s výše uvedeným formuluje další otázku dosud dovolacím soudem neřešenou, a to, „zda vynaložení prostředků z bankovního účtu, který je součástí obchodního závodu manžela a na kterém jsou deponovány smíšené peněžní prostředky (tj. jak ze SJM, tak z výlučného jmění jednoho z manžela), má být pokládáno za vynaložení prostředků ze SJM, nebylo-li při platbě (výběru) určeno, v jakém poměru jsou jedny či druhé prostředky vynaloženy.“ Podle dovolatele se měl soud zabývat tím, jaké peněžní prostředky a v jakém poměru se nacházely na bankovním účtu žalobce a v jakém poměru byly vynaloženy na nákup nemovitých věcí. Jestliže nebylo možné jasně určit poměry na peněžních prostředcích deponovaných na účtu žalobce, měl soud přikročit k aplikaci § 136 o. s. ř., a určit je případně dle svého uvážení.

Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1 a § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání je dána tím, že odvolací soud posoudil otázku, zda se v momentu koupě nemovitých věcí nacházely na účtu žalobce pouze finanční prostředky, které by byly součástí společného jmění manželů účastníků, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolání je proto i důvodné.

Žalobce předně namítá, že nalézací soudy přistupovaly k peněžním prostředkům připsaným během trvání manželství na bankovní účet žalobce tak, že jde o peněžní prostředky spadající do společného jmění manželů, aniž by se blíže zabývaly tím, „na základě čeho se tak stalo“. Soud prvního stupně odmítl provést žalobcem navržený důkaz tabulkou doplněnou grafy ověřenou nezávislým auditorem L. G. ohledně výše zisku dosaženého žalobcem při jeho podnikání za trvání manželství účastníků v jednotlivých letech.

Podle § 708 o. z. to, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů, je součástí společného jmění manželů.

Podle § 709 odst. 1 o. z. součástí společného jmění je to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství (s tam dále uvedenými výjimkami – pozn. dovolacího soudu).

Podle § 709 odst. 2 o. z. součástí společného jmění je zisk z toho, co náleží výhradně jednomu z manželů.

Podle § 711 odst. 2 o. z. částky výdělku, platu, mzdy, zisku a jiných hodnot z pracovní a jiné výdělečné činnosti se stávají součástí společného jmění v okamžiku, kdy manžel, který se o jejich získání přičinil, nabyl možnost s nimi nakládat.

V řešené věci soud prvního stupně konstatoval, že bankovní účet obchodního závodu ve výlučném vlastnictví žalobce byl užíván k úhradám dluhů, vzniklých v souvislosti s jeho podnikáním, tak k přijímání odměn za jím poskytnuté služby a dodané výrobky, tak pro úhradu potřeb rodiny účastníků, což vyplynulo z předloženého výpisu z účtu. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil.

Žalobce již od počátku řízení tvrdil, že nemovité věci byly pořízeny z jeho výlučných prostředků nacházejících se na účtu obchodního závodu v jeho výlučném vlastnictví.

V takovém případě byl ovšem soud povinen řádně se vypořádat s námitkou žalobce, že v době koupě nemovitých věcí se na účtu obchodního závodu nenacházely žádné finanční prostředky, které by tvořily součást společného jmění manželů účastníků, popřípadě že výše výlučných prostředků žalobce na účtu deponovaných byla dostatečná k úhradě kupní ceny za nemovité věci. Tuto skutečnost odvolací soud vůbec neposuzoval.

Dovolací soud proto považuje za předčasný závěr odvolacího soudu, že na předmětném účtu došlo ke smísení finančních prostředků ve výlučném vlastnictví žalobce a prostředků tvořících součást společného jmění manželů. Odvolací soud pouze uvedl, že na účtu žalobce došlo ke smísení finančních prostředků s tím, že „nákup nemovitosti byl proveden 3 roky po uzavření manželství a mezi tím byly na stejný účet, na kterém byly výhradní prostředky žalobce, zasílány i finanční prostředky patřící do společného jmění manželů, přičemž na tomto účtu byl značný obrat a nelze již vzhledem k tomuto obratu uvažovat o oddělení prostředků.“ Při řešení právní otázky, zda se na předmětném účtu nacházely v době koupě nemovitých věcí finanční prostředky, které by tvořily součást společného jmění manželů účastníků, je však nezbytné zohlednit všechny podstatné okolnosti projednávané věci, aplikovat kritéria uvedená v zákoně a vypořádat se řádně se všemi relevantními námitkami žalobce (např. že podstatná část finančních prostředků byla pouze výnosem z podnikání, nikoli ziskem a že na bankovním účtu byla značná část výlučných finančních prostředků nabytá ještě před uzavřením manželství účastníků). Soud je povinen tuto úvahu náležitě odůvodnit.

Podle Nejvyššího soudu je pro rozhodnutí otázky, zda jsou nemovité věci, nabyté v průběhu trvání manželství účastníků součástí jejich společného jmění a jako takové je nutné je vypořádat, nezbytné vyřešit nejprve prejudiciální otázku, zda se vůbec v momentě koupě těchto nemovitých věcí na účtu obchodního závodu žalobce v jeho výlučném vlastnictví, ze kterého byly hrazeny kupní ceny za nemovité věci, nacházely finanční prostředky, které byly součástí společného jmění manželů, či nikoliv, a následně, zda případně došlo ke smísení finančních prostředků na účtu žalobce.

K tomu dovolací soud s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi poznamenává, že není důvodu, aby nebylo možné rozlišovat mezi výlučnými prostředky a prostředky náležejícími do společného jmění manželů, byť jsou uloženy na jednom bankovním účtu. Opačný závěr by nedůvodně nutil manžele k zakládání „oddělených“ bankovních účtů, přičemž se však může v každém konkrétním případě stát, že na účet s prostředky ve výlučném majetku bude připsána (byť bagatelní) částka ze společného jmění manželů; v takovém případě není správný závěr, že by výlučné prostředky nebylo – v poměrech konkrétní věci – možné od společných odlišit. Jestliže byly na účet u peněžního ústavu patřící jednomu z manželů uloženy jeho výlučné peněžní prostředky i prostředky pocházející ze společného jmění manželů, neznamená to, že by bez dalšího na všechny platby z tohoto účtu bylo nutné pohlížet jako na plné nebo částečné platby ze společného jmění manželů. Bude vždy záležet na okolnostech dané věci, na výši uložených prostředků, jejich původu a na výši platby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021; stejný závěr se podává i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 638/2011, dostupné na www.nsoud.cz).

V této věci soudy nezvažovaly, zda výše výlučných prostředků uložených na bankovním účtu žalobce vždy v době platby byla dostatečná k úhradě kupních cen za nemovité věci či nikoliv. Z rozhodnutí nalézacích soudů ani není patrné, z čeho učinily závěr, že v době koupě nemovitých věcí se na bankovním účtu žalobce nacházely finanční prostředky, které byly součástí společného jmění manželů účastníků.

Rozhodnutí odvolacího soudu, pokud vychází pouze z toho, že v průběhu tří let od uzavření manželství do doby koupě první z nemovitých věcí, byl na účtu žalobce výrazný obrat a je jednoznačné, že se na účtu nacházely i finanční prostředky ve společném jmění manželů a proto jsou nemovité věci součástí společného jmění manželů, je tak v této části předčasné, a tudíž i nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud pro úplnost poznamenává, že závěr odvolacího soudu o tom, zda se v momentě koupě nemovitých věcí na výlučném účtu žalobce nacházely finanční prostředky, které byly součástí společného jmění manželů účastníků a zda došlo k úhradě kupní ceny z výlučných prostředků žalobce nebo z prostředků ve společném jmění manželů, tímto rozhodnutím nijak nepředjímá. Nejvyšší soud přistoupil ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu z toho důvodu, že relevantní právní úvaha v tomto rozhodnutí chybí.

Jelikož odvolací soud neposoudil věc ze všech relevantních hledisek, je jeho rozhodnutí neúplné a předčasné, a proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud jej tedy podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 4. 2023

Mgr. David Havlík předseda senátu

Plný text

22 Cdo 91/2023-464

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce B. S., narozeného XY, bytem [adresa] zastoupeného Mgr. Monikou Janouškovovu, advokátkou se sídlem ve [adresa] proti žalované M. S., narozené XY, bytem [adresa] zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Nad Vývozem 4869, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 118/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 11. 10. 2022, č. j. 60 Co 161/2022-424, o návrhu žalobce na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 11. 10. 2022, č. j. 60 Co 161/2022-424, takto:

I. Právní moc rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 11. 10. 2022, č. j. 60 Co 161/2022-424, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném žalobcem v této věci. II. Návrh žalobce na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 11. 10. 2022, č. j. 60 Co 161/2022-424, se zamítá.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 38 C 118/2021-353, vypořádal společné jmění účastníků (výroky I - III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV - V).

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 10. 2022, č. j. 60 Co 161/2022-424, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I – III potvrdil (výrok I), změnil výroky IV a V rozsudku soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok III).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Samostatným podáním navrhuje ve smyslu § 243 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odložení právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Uvádí, že výkonem rozhodnutí by mu hrozila závažná újma spočívající v nutnosti uzavřít úvěrovou smlouvu u úvěrujícího finančního ústavu k úhradě vypořádacího podílu žalované, přičemž takový úvěr by bylo nutné zajistit zástavním právem k tíži nemovitostí ve vlastnictví žalobce. Žalobce současně ztrácí vlastnický titul k nemovitým věcem, přikázaným do výlučného vlastnictví žalované, přičemž nakládáním s nemovitostmi žalovanou by mohl být vážně dotčen na svých právech.

Podle § 243 písm. a) o. s. ř., před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.

Závažnost újmy, která dovolateli hrozí (na jeho právech) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů povinného (dovolatele). Je-li vykonáváno rozhodnutí, jímž se ukládá povinnosti k nepeněžitému plnění (vyklizení nemovité věci), je pro posouzení závažnosti hrozící újmy zásadně rozhodující, do jaké míry lze reparovat jinak právně bezvadné důsledky neprodleného výkonu rozhodnutí či exekuce v poměrech povinného (dovolatele), byl-li by v dovolacím řízení úspěšný.

Je přitom pojmově vyloučeno, aby bylo přistoupeno k výkonu rozhodnutí či provedení exekuce u těch povinností uložených pravomocným soudním rozhodnutím, u nichž je běh pariční lhůty odvislý od nabytí právní moci, jejíž účinky by mohly být případně odloženy (to neplatí pouze o výroků soudních rozhodnutí, které jsou předběžně vykonatelné, avšak o takový případ v projednávané věci nejde).

Ze shora uvedeného důvodu Nejvyšší soud návrh žalobce na odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu zamítl.

Podle § 243 písm. b) o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.

Dovolací soud vzal v úvahu, že pravomocné soudní rozhodnutí je vkladovou listinou ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) a 17 odst. 2, 4 a 5 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon). Stav zápisu v katastru nemovitostí, který by po povolení vkladu umožnil žalované s předmětnými nemovitostmi volně nakládat, by se závažným způsobem mohl dotknout poměrů žalobce, který v dovolání žádá, aby byly nemovitosti přikázány do jeho výlučného vlastnictví. Právní vztahy týkající se předmětných nemovitostí by měly i vzhledem k principu materiální publicity zápisů provedených v katastru nemovitostí zůstat do doby rozhodnutí o dovolání v této věci z pohledu stavu zápisu v katastru nemovitostí nezměněny. Zároveň platí, že odklad právní moci se nedotkne právních poměrů jiných osob než toliko účastníků řízení.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozhodl (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání ve věci samé), že právní moc rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 11. 10. 2022, č. j. 60 Co 161/2022-424, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném žalobcem [§ 243 písm. b) o. s. ř.].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. 3. 2023

Mgr. David Havlík předseda senátu