Plný text
22 Cdo 998/2026-385
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce K. V., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované D. K., zastoupené JUDr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem [adresa] o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 25 C 290/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 2025, č. j. 56 Co 117/2025-341, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 944,30 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. K. V., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Nejvyšší soud v této věci posuzoval otázku splnění předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“).
I. Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud Plzeň-sever (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2025, č. j. 25 C 290/2020-271, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k budově č. p. XY, stojící na pozemku parc. č. st. XY, v k. ú. a obci XY (výrok I), budovu přikázal do výlučného vlastnictví žalované (výrok II), které uložil povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl ve výši 1 775 000 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok III), dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 569 177 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV) a zastavil řízení o vzájemném návrhu žalované (výrok V). Žalobci uložil povinnost zaplatit na účet Okresního soudu Plzeň-sever soudní poplatek za změnu žaloby ve výši 392 Kč (výrok VI) a náklady v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku ve výši 400 Kč (výrok VII). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovité věci (výrok VIII), žalované uložil povinnost uhradit žalobci na nákladech řízení o návrhu žalobce ze dne 28. 3. 2024 částku 74 093,70 Kč (výrok IX), a dále žalované uložil povinnost uhradit žalobci na nákladech řízení o vzájemném návrhu žalované ze dne 27. 3. 2024 částku 13 576,20 Kč (výrok X).
3. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2025, č. j. 56 Co 117/2025-341, rozsudek soudu prvního ve výroku III změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádacím podílu 1 515 000 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV (výrok II), žalobci uložil povinnost zaplatit na účet Okresního soudu Plzeň-sever náklady v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku ve výši 400 Kč (výrok III), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IX a X (výrok IV), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovité věci (výrok V), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů odvolacího řízení za řízení o tzv. širším vypořádání ve výši 29 937 Kč (výrok VI) a uložil žalované povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok VII).
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá chybný postup soudů při ocenění vypořádávané nemovitosti (společného domu). Má za to, že tento chybný postup odvolací soud napravil jen částečně, když v souladu s judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3001/2024 zohlednil právní vadu v podobě stavby na pozemku odlišného vlastníka (dům ve společném jmění manželů, pozemek ve výlučném vlastnictví žalované), což se promítlo do snížení ceny vypořádávané nemovitosti. Nepřihlédl však k další právní vadě, kterou je zástavní právo váznoucí na vypořádávané nemovitosti. V souvislosti s tímto namítaným chybným postupem pak odvolacímu soudu rovněž vytýká, že porušil zásadu dvouinstančnosti řízení, neboť žalované upřel právo se vůči tomuto postupu soudu bránit. Dále brojí i proti nákladům řízení.
5. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky žalobkyně ohledně nezohlednění zástavního práva nejsou důvodné. Znalec vysvětlil, proč zástavní právo nemá vliv na obvyklou cenu nemovité věci, a závěry odvolacího soudu považuje za zcela logické. Podle žalobce proto dovolání žalované není přípustné a navrhuje proto, aby ho Nejvyšší soud odmítl.
III. Přípustnost dovolání
6. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
10. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
11. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva.
12. V projednávané věci žalovaná v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. S odkazem na § 237 o. s. ř. sice naznačila, že napadené rozhodnutí spočívá v chybném postupu soudů při ocenění vypořádávané budovy, při jehož řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a vytkla odvolacímu soudu, že při stanovení obvyklé ceny vypořádávané budovy nezohlednil zástavní právo na ní váznoucí, již ovšem neoznačila jediné rozhodnutí, se kterým by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu.
13. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává následující:
14. Otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou, a je na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Již z toho plyne, že pokud účastník řízení v dovolání nesouhlasí s obvyklou cenou vypořádávaných věcí, zjištěnou na základě znaleckého dokazování (včetně volby metodiky ocenění), nenapadá právní závěry, ale pouze skutková zjištění, která jsou pro právní závěry podstatná. Takové námitky nemohou přípustnost dovolání vůbec založit právě pro svou skutkovou povahu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4165/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3956/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 6038/2017-II., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1866/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3166/2023, (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)].
15. V nyní řešené věci odvolací soud v rámci aktualizace znaleckého posudku na stanovení obvyklé ceny vypořádávaných nemovitostí pověřil jím ustanoveného znalce, aby mimo jiné posoudil, nakolik zástavní právo snižuje obvyklou cenu společné nemovitosti (budovy). K tomu se znalec vyjádřil jak ve znaleckém posudku, tak i během svého výslechu, tak, že uvedl, že zástavní právo nemá na obvyklou cenu žádný vliv.
16. Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani žalovanou tvrzené vady řízení, které podle ní vedly k porušení zásady dvouinstančnosti řízení. K těmto by totiž dovolací soud mohl v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout až za situace, že by shledal dovolání z jiného důvodu přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Žalovaná v tomto směru nevymezila ani žádnou otázku procesního práva s řádně vymezenou přípustností dovolání.
17. Konečně dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, není v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
V. Závěr a náklady řízení
18. Lze uzavřít, že dovolání nemělo obligatorním náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku podle § 241a odst. 1 o. s. ř., pročež se Nejvyšší soud nemohl předloženým dovoláním po věcné stránce vůbec zabývat.
19. Jelikož dovolání žalované trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2026
Mgr. David Havlík předseda senátu