Plný text
23 Cdo 1054/2026-950
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. J. R. K., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Nelly Pelc Vostrou, advokátkou se sídlem v [adresa] proti žalovanému J. F., zastoupenému Mgr. Janem Hálkem, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení částky 120.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 59/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2025, č. j. 62 Co 274/2025-837, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 5. 2025, č. j. 30 C 59/2021-662, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 120.000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).
2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2025, č. j. 62 Co 274/2025-837, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
4. V konkrétnosti dovolatel soudům nižších stupňů vytýká:
a) Vyloučení vzájemného návrhu dovolatele k samostatnému řízení.
b) Rozpor s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu v posuzování povinností advokáta vůči klientovi.
c) Neprovedení řádně a včas navržených, doručených a zdůvodněných důkazů žalovaným a jejich vyloučení do jiného řízení a zamítnutí odvolacím soudem před jednáním usnesením bez možnosti odvolání a neprovedení důkazů doručených před zahájením jednání o odvolání.
d) Přiznání nákladů za žalobu pro zmatečnost v celkových nákladech.
5. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Dovolatel také navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
7. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné, a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
8. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
12. Dovolání není přípustné.
13. Přípustnost dovolání nezakládá dovolací námitka [shora označená pod písm. a)], kterou dovolatel rozporuje, zda vznesená námitka započtení měla být posouzena jako vzájemný návrh či obrana proti návrhu ve smyslu § 98 o. s. ř.
14. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se uplatnění kompenzační námitky žalovaným ve smyslu § 98 o. s. ř. se podává, že citované ustanovení obsahuje dva právní instituty. Jednak „vzájemný návrh“, jednak „uplatnění pohledávky k započtení“. Koncepce zmíněného ustanovení totiž předpokládá, že uplatnění pohledávky k započtení žalovaným v řízení proti žalobci může být považováno za vzájemný návrh jen tehdy, pokud žalovaný navrhuje, aby mu bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak jde pouze o (procesní) obranu žalovaného proti návrhu žalobce. K tomu, aby bylo možno i uplatnění pohledávky žalovaného vůči žalobci k započtení považovat za vzájemný návrh se všemi s tím spojenými důsledky (včetně možné překážky litispendence ve smyslu ustanovení § 83 o. s. ř.), je především třeba, aby žalovaný uplatnil svoji (jinak započitatelnou) pohledávku k započtení a navrhl, aby mu bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Pokud oba tyto předpoklady nejsou splněny v plném rozsahu, není možné projev žalovaného, kterým uplatňuje svoji pohledávku k započtení, považovat za vzájemný návrh tak, jak je to uvažováno ustanovením § 98 o. s. ř. Tak tomu bude především tehdy, nepožaduje-li žalovaný, aby mu bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce, a to bez ohledu na samotnou celkovou výši pohledávky žalovaného, neboť z uvažovaného hlediska je rozhodná právě výše žalovaným požadovaného přísudku, a nikoliv výše jeho pohledávky. V tomto případě má uplatnění pohledávky povahu procesní obrany žalovaného proti žalobě, obdobné námitce promlčení, námitce zaplacení dluhu apod. Soud se proto nejprve zabývá otázkou důvodnosti pohledávky uplatněné žalobou a teprve v případě zjištění opodstatněnosti posuzuje i otázku přípustnosti navrhovaného započtení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5844/2017, ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, a ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1506/96).
15. Vznese-li účastník řízení před soudem prvního stupně jako obranu proti žalobě námitku započtení, je soud povinen se touto jeho obranou zabývat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 852/2017, a ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2068/2009, a nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16).
16. Postup soudů nižších stupňů není v rozporu se shora uvedenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť dovolatel vzájemným návrhem uplatňoval více, než čeho se domáhala žalobkyně.
17. Namítá-li dále dovolatel, že soudy měly postupovat tak, že žalovaný „svou pohledávku (v rozsahu odpovídajícím sumě požadované žalobou) započetl a vzájemný návrh ve smyslu § 97 o. s. ř. uplatnil toliko v míře, v níž její údajný nárok převyšoval žalobní žádání“, ani tyto námitky nezakládají přípustnost dovolání.
18. Dovolatel totiž přehlíží, že soudy nižších stupňů se jeho obranou spočívající v započtení v tomto rozsahu zabývaly. Odvolací soud však dovodil, že započtení je neurčitým právním jednáním, které není způsobilé přivodit zánik pohledávky žalobkyně oproti pohledávce žalovaného. Současně jde o pohledávku nejistou ve smyslu § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Tyto závěry však dovolatel žádným způsobilým dovolacím důvodem nezpochybňuje.
19. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek (více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, a ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 325/2022).
20. Přípustnost dovolání nemůže založit námitka dovolatele týkající se posuzování povinností advokáta vůči klientovi [dovolací námitka shora označená písm. b)].
21. Oproti tvrzení dovolatele se rozhodnutí odvolacího soudu neodchyluje od závěrů vyjádřených například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 121/2010, či ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2224/2012. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů totiž neplynou žádné okolnosti, které by bylo možno kvalifikovat jako porušení povinností žalovanou. Přípustnost dovolání nemohou založit námitky založené na zpochybňování skutkových zjištění a na kritice hodnocení důkazů.
22. Nejvyšší soud totiž již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, nebo ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017).
23. Jde-li o námitku týkající se neprovedení důkazů [dovolací námitka shora označená písm. c)], dovolatel způsobilým způsobem nevymezuje žádnou otázku procesního práva, jež by samostatně mohla být předmětem dovolacího přezkumu, nýbrž toliko namítá vady řízení. Namítá-li tak dovolatel, že odvolací soud pochybil, jestliže neprovedl všechny jím navrhované důkazy, pak ani tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť žalovaný jejím prostřednictvím namítá vadu řízení, ke které by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 542/2022).
24. Dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. [dovolací námitka shora označená písm. d)].
25. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2026
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu