23 Cdo 1144/2019

Plný text

23 Cdo 1144/2019-232

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně GARDEN Studio, s.r.o., se sídlem [adresa] PSČ 635 00, IČO [IČO], zastoupené JUDr. Svatavou Míčkovou, advokátkou, se sídlem [adresa] PSČ 602 00, proti žalované Technické služby Blansko, s.r.o., se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené JUDr. Radovanem Rumlerem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 680 01, o zaplacení částky 162 130 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 131/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 8. 2018, č. j. 5 Cmo 296/2017-204, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 6. 2017, č. j. 36 Cm 131/2011-155, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 162 130 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % od 1. 1. 210 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75 % od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, ve výši 7,5 % od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05 % od 1. 1. 2013 do 1. 6. 2017 a dále s úrokem z prodlení ve výši, která odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné vždy pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o 7 procentních bodů, od 2. 6. 2017 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).

K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 8. 2018, č. j. 5 Cmo 296/2017-204, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba o zaplacení částky 162 130 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 18. 6. 2010 do zaplacení se zamítá (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny.

1) Zda žalobkyně byla povinna žalovanou stranu, byť jsou obě v obchodním vztahu zcela rovnoprávné, o způsobu mytí zakoupeného traktoru určeného k profesionálnímu použití, byť jde podle žalobkyně o vědomost nikoli speciální, ale základní, kterou by měl znát každý profesionální uživatel motorového vozidla, poučit, a to s ohledem na § 5 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

2) Zda lze považovat kupujícího podnikatele za všech okolností slabší stranou ve smyslu § 433 odst. 2 o. z., tj. takového, u kterého se nemusí předpokládat znalost základních postupů a pravidel v rámci jeho podnikatelské činnosti.

3) Zda lze vůbec připustit, aby nešlo k tíži kupujícího podnikatele, jednal-li bez odborné péče.

Podle žalobkyně dovolací důvod spočívá v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Odvolací soud nijak nezdůvodňuje, proč se domnívá, že žalovaná měla být takto poučena, proč jí přiznal výhodnější postavení, resp. postavení slabší strany, byť povinnost odborné péče stíhá obě strany ve smluvním podnikatelském vztahu.

Žalobkyně má stále za to, že způsob mytí traktoru by měl být jasný každému člověku, který dlouhodobě s takovými stroji, tj. traktory, pracuje a zná jejich konstrukci. Žalovaná takovou činnost vykonává dlouhodobě. Obsluha, která měla někdy otevřený motor traktoru, musela vědět, že je tam riziko, že může dojít k průniku vody otvorem na karosérii tohoto stroje. Po žalované žalobkyně žádné speciální požadavky nepožadovala, šlo jen o elementární znalost mytí motorového prostředku, tj. jednání s odbornou péčí, v čemž dle názoru žalobkyně pochybila a odvolací soud se s touto její argumentací nijak nevypořádal. Pouze konstatoval, že jeho právní názor spočívá v tom, že žalovaná měla být žalobkyní o způsobu mytí poučena a nebyla-li, šlo o vadu záruční, jejíž náklady nese ze svého.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozhodl tak, že napadený rozsudek změní a žalobě vyhoví, eventuálně napadený rozsudek zruší a věc vrátí odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017 (část první článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když žalobkyně ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o věci samé, tj. výrok pod bodem I; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolání žalobkyně není přípustné pro řešení otázky ad 1), neboť se domáhá aplikace právního předpisu, který nelze na nyní posuzovanou věc použít z důvodu nepřípustnosti pravé retroaktivity.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, který byl publikován pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že přechodné ustanovení § 3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).

Žalobkyně se v první v dovolání vymezené právní otázce dovolávala použití § 5 o. z., ač věc byla soudy posuzována podle ustanovení obchodního zákoníku, resp. právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Jelikož právní vztah účastnic, který je předmětem tohoto řízení, vznikl v roce 2010, nelze s odkazem na výše citovanou judikaturu Nejvyššího soudu na tento případ aplikovat ustanovení občanského zákoníku, který nabyl účinnosti (až) 1. 1. 2014.

Ze stejného důvodu není přípustnost dovolání způsobilá založit ani druhá dovolatelkou formulovaná právní otázka, neboť i v jejím rámci se dovolává aplikace ustanovení občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014. Současně je třeba přípustnost dovolání pro řešení této otázky odmítnout rovněž proto, že na řešení této právní otázky odvolací soud své rozhodnutí nepostavil. Odvolací soud ve svém rozhodnutí neuvedl, že by žalovanou (tj. slovy žalobkyně kupujícího podnikatele) považoval za slabší smluvní stranu; tento závěr se z napadeného rozhodnutí nepodává ani implicitně.

Dovolání není konečně způsobilá založit ani třetí žalobkyní formulovaná otázka, zda lze vůbec připustit, aby nešlo k tíži kupujícího podnikatele, jednal-li bez odborné péče, neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí rovněž nezávisí. Odvolací soud jako zásadní označil otázku, zda byla žalobkyně povinna poučit žalovaného o tom, že nelze mýt předmětný traktor za běžícího motoru, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně byla povinna žalovanou poučit.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2020

JUDr. Zdeněk Des předseda senátu

Plný text

23 Cdo 1144/2019-229

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně GARDEN Studio, s.r.o., se sídlem [adresa] PSČ 635 00, IČO [IČO], zastoupené JUDr. Svatavou Míčkovou, advokátkou, se sídlem [adresa] PSČ 602 00, proti žalované Technické služby Blansko, s.r.o., se sídlem [adresa] PSČ 678 01, IČO [IČO], zastoupené JUDr. Radovanem Rumlerem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 680 01, o zaplacení částky 162 130 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 131/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 8. 2018, č. j. 5 Cmo 296/2017-204, t a k t o :

Návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 8. 2018, č. j. 5 Cmo 296/2017-204, ve výroku pod bodem II se zamítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 6. 2017, č. j. 36 Cm 131/2011-155, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 162 130 Kč s úrokem z prodlení ve výši vymezené ve výroku pod bodem I a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).

K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 8. 2018, č. j. 5 Cmo 296/2017-204, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba o zaplacení částky 162 130 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 18. 6. 2010 do zaplacení se zamítá (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před krajským soudem tak, že je žalobkyně povinna uhradit žalované částku 76 302,60 Kč, a o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že je žalobkyně povinna zaplatit žalované částku 17 690 Kč (výrok pod bodem II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání a spolu s ním i návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem II. Svůj návrh odůvodnila tak, že se dohodla s žalovanou, že jí náklady řízení uhradí ve splátkách ve výši 15 000 Kč měsíčně, dosud jí uhradila 30 000 Kč, má za to, že zaplacení celé částky by pro ni znamenalo větší újmu a má pochybnosti o tom, zda by byla v případě jiného právního posouzení věci dovolacím soudem schopna domoci se vrácení uhrazených nákladů řízení po žalované, která, byť je jejím společníkem město Blansko, je soukromým podnikatelským subjektem.

Žalovaná se k návrhu žalobkyně nevyjádřila.

Podle ustanovení § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř“) může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.

Jedním z nezbytných předpokladů pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti je tedy skutečnost, že neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech (srov. např. usnesení ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016).

Dovolatelka však nezdůvodnila, jaká závažná újma by jí neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila. Podle rozsudku odvolacího soudu je žalobkyně povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku celkem 93 992,60 Kč. V dovolání, jež bylo soudu prvního stupně doručeno dne 7. 11. 2018, uvedla, že s žalovanou dohodla, že jí náklady řízení uhradí ve splátkách po částce 15 000 Kč s tím, že jí prozatím uhradila částku 30 000 Kč. Z této skutečnosti vyplývá, že jí bezprostředně nehrozí výkon rozhodnutí nebo exekuce, a navíc, že eventuálním zaplacením nákladů řízení jí nehrozí závažná újma. Obava, že by se jí v případě úspěchu v dovolacím řízení nemuselo podařit dosažení vrácení uhrazených nákladů řízení po žalované, není založen na žádných prokazatelných skutečnostech.

Jelikož hrozba závažné újmy v důsledku neprodleného výkonu rozhodnutí nebo exekuce je zákonným předpokladem pro to, aby mohl dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, a tento předpoklad v nyní posuzované věci nebyl naplněn, Nejvyšší soud návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu zamítl jako nedůvodný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 7. 2019

JUDr. Zdeněk Des předseda senátu