Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnutoKategorie E - rutinníObčanské

Spisová značka

23 Cdo 1462/2013

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 24. 7. 2013Zpravodaj: JUDr. Kateřina HornochováECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1462.2013.1
Další údaje
Senát: JUDr. Kateřiny Hornochové (předseda), JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Ing. Jana Huška

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (5) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

23 Cdo 1462/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně Obec Mikulovice, Mikulovice, Hlavní 5, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Jaroslavem Němečkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované ALD Automotive s.r.o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Martinem Doubravou, advokátem se sídlem [adresa] U 1. Baterie 1, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 6/2012, o dovolání žalované, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. ledna 2013, č. j. 20 Co 713/2012-104, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Jaroslava Němečka, advokáta se sídlem Šumperk, Blahoslavova 4.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. ledna 2013, č. j. 20 Co 713/2012-104, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, č. j. 31 Cdo 1945/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí přijal též závěr, že pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporu). Není důvod, aby bylo rozhodováno v dané věci jinak, jestliže Česká leasingová a finanční asociace, z jejíhož seznamu měl být vybrán rozhodce, není stálým rozhodčím soudem.

Pokud dovolatelka namítá nepřípustnost retroaktivního působení uvedeného judikátu Nejvyššího soudu o neplatnosti sjednání rozhodčích doložek, jestliže obě strany sporu sjednaly rozhodčí doložku v době, kdy konstantně česká judikatura vyšších soudů zaujímala odlišný právní názor na platnost takových rozhodčích doložek, je i v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, v němž Nejvyšší soud k problematice změny judikatury a jejího vlivu na již zahájená řízení uvedl: Skutečnost, že Nejvyšší soud může změnit dosavadní judikaturu a učinit tak s účinností pro již probíhající řízení vyplývá přímo ze zákona. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), platí: „Dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní“. Toto ustanovení nelze vyložit jinak než tak, že je-li zachován předepsaný postup, je možno změnit judikaturu i s účinky pro projednávanou věc, která již byla pravomocně rozhodnuta podle překonávané judikatury. Podobně věc ostatně řeší i § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Je tak zjevné, že zákon se změnou judikatury s účinky pro probíhající řízení počítá.

V dané souvislosti je namístě odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3985/2010, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, v němž byl přijat následující závěr: „Za stavu, kdy byly rozpory v judikatuře Nejvyššího soudu odstraněny rozhodnutím velkého senátu, nemůže vést k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odkaz na ta z předchozích rozhodnutí, v nichž Nejvyšší soud zaujal názor jiný než ten, jenž byl posléze velkým senátem shledán. Totéž platí o námitce vytýkající soudů nižších stupňů, že oproti svým předchozím rozhodnutím v této věci „neočekávaně“ změnily právní názor; soudy mohou změnit svůj právní názor a tím spíše tak mohou učinit, opodstatňuje-li změnu právního názoru vývoj judikatury vyšších soudů.“

Poukazuje-li dovolatelka mimo jiné i na rozhodnutí Ústavního soudu, který řešil otázku změny judikatury ve věci pod sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 22. 12. 2010, je nutno konstatovat, že toto rozhodnutí nesvědčí o oprávněnosti dovolací námitky o porušení zásady zákazu retroaktivity, byla-li na řešení věci použita změněná judikatura. V poukazovaném rozhodnutí Ústavní soud učinil mimo jiné závěr, že posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality a že jeho obsahem musí být pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících v dobré víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona. Zároveň však poukázal i na zohlednění společenské naléhavosti takovéto změny. Z poukazovaného rozhodnutí Ústavního soudu nelze dovodit, jak se dovolatelka nesprávně domnívá, obecný zákaz retroaktivity změněné judikatury.

Dovolací soud setrval na svém právním závěru ohledně retroaktivity změněné judikatury i ve svém rozhodnutí ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2872/2011.

Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud rozhodl rozdílně o nákladech řízení než soud prvního stupně, neodůvodňuje tato námitka přípustnost dovolání, neboť odvolací soud pouze využil svého práva podle § 150 o. s. ř. a své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, pod č. 75/2001, od jehož závěrů nemá důvod se dovolací soud odchýlit). Napadené rozhodnutí tak v tomto směru, jímž je napadán výrok o náhradě nákladů řízení, neleží na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než je řešena ustálenou soudní judikaturou.

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto mu nezbylo jinak, než dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 24. července 2013

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací