Plný text
23 Cdo 1509/2026-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně J. V., proti žalovanému L. V., zastoupenému Mgr. Jakubem Zechovským, advokátem se sídlem v Rakovníku, Poštovní 239, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 8 C 179/2025, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2026, č. j. 24 Co 21/2026-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 345 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se v řízení domáhala určení, že je vlastnicí podílu o velikosti id. 1/3 na v žalobě označených nemovitých věcech v k. ú. XY, který darovací smlouvou ze dne 23. 12. 2008 převedla na žalovaného. Tvrdila, že se žalovaný v období od 5. 7. 2022 do 31. 3. 2025 dopouštěl jednání, které jednotlivě i ve svém souhrnu představovalo hrubé porušení dobrých mravů. Za důvody k vrácení daru označila zejména opakovaný křik žalovaného při vzájemných konfliktech, odvezení věcí po jejích rodičích a dětských věcí její dcery z půdy, znemožnění přístupu do domu a garáží, zadržování motocyklu Jawa, traktoru Holder a dalšího zemědělského nářadí, zásahy do zahrady, umístění matky žalovaného do domova seniorů, jakož i odmítnutí podepsat návrh smlouvy o zpětném darování a vrátit přiložený kolek. E-mailovými podáními ze dne 26. 3. 2025 a 30. 3. 2025 proto žalovaného vyzvala k vrácení daru a dovozovala, že tím byly splněny předpoklady podle § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“, a že znovu nabyla vlastnické právo k uvedenému spoluvlastnickému podílu.
2. Okresní soud v Rakovníku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 11. 2025, č. j. 8 C 179/2025-118, žalobu „o navrácení daru“ zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve správném znění výroku I. tak, že se zamítá žaloba o určení, že žalobkyně je vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši 1/3 na v žalobě označených nemovitých věcech v k. ú. XY (výrok I napadeného rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost obecně spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod podle § 241a o. s. ř. spatřovala v nesprávném právním posouzení věci spočívajícím v nesprávném výkladu § 630 obč. zák. V doplnění dovolání dále uvedla, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, a přípustnost dovolání spatřovala v tom, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
5. V úvodní části dovolání nazvané „Předmět dovolání“ žalobkyně obecně označila nedostatky, které spatřovala v jednotlivých bodech odůvodnění napadeného rozsudku. Poukazovala přitom na nesprávnost či nepřípadnost použitých judikaturních odkazů, nesprávné posouzení konfliktů mezi účastníky a jejího jednání vůči žalovanému a jeho družce, jejího postoje ke stavebním úpravám nemovitosti a rozsahu svého oprávnění nemovitost užívat, jakož i okolností souvisejících s výzvou k vrácení daru, vlastnictvím garáže a věcí v ní, pravostí podpisu matky žalovaného a kolkem připojeným k návrhu smlouvy. Současně uváděla, že k objasnění některých těchto okolností bylo třeba provést další dokazování.
6. Žalobkyně namítla, že žalovaný zadržoval a odmítal vydat movité věci, které původně patřily jejím rodičům a měly pro ni nenahraditelnou citovou a vzpomínkovou hodnotu. Tvrdila, že takové jednání představovalo hrubé porušení dobrých mravů a naplňovalo předpoklady pro vrácení daru podle § 630 obč. zák. Odvolací soud se měl při řešení této otázky odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005. Z tvrzeného odklonu dovozovala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
7. Žalobkyně dále s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1988/2024, namítla, že odvolací soud nerespektoval závěry tohoto rozhodnutí týkající se posouzení dlouhodobého neposkytování pomoci a zájmu a přerušení veškerých kontaktů obdarovaných s dárkyní jako zjevného porušení dobrých mravů. Tvrdila, že odvolací soud v projednávané věci v intencích uvedeného rozhodnutí nerozhodl, a jeho rozhodnutí proto bylo v rozporu s hmotným právem. I z tohoto důvodu dovozovala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
8. Žalobkyně rovněž namítla, že odvolací soud neposoudil vytýkaná jednání žalovaného ve vzájemných souvislostech jako soustavné porušování dobrých mravů. Tvrdila, že i kdyby jednotlivá jednání sama o sobě nedosahovala intenzity hrubého porušení dobrých mravů, bylo je vzhledem k jejich opakování a časové souvislosti třeba hodnotit v souhrnu. Soustavnost spatřovala nejméně ve třech jednáních, k nimž došlo během tří let a která podle ní svědčila o hlubokém narušení vztahu mezi dárcem a obdarovaným. Za součást takového jednání považovala křik žalovaného dne 5. 7. 2022 v souvislosti se stříháním živého plotu, následné nepravdivé sdělení její sestře, že družku žalovaného označila za „krávu“, a přerušení komunikace s žalobkyní. Dále poukazovala na vyklizení věcí po jejích rodičích a dceři z půdy bez předchozího upozornění, ponechání si dvou obrazů a tří plastik svatých, křik žalovaného při její návštěvě haly, znepřístupnění nemovitosti výměnou zámků, umístění matky žalovaného do domova seniorů a odstranění topení, které podle ní znemožnilo návrat matky žalovaného do domu. Za závadné považovala rovněž nevrácení kolku v hodnotě 2 000 Kč, který žalovanému zaslala spolu s návrhem darovací smlouvy a návrhem na vklad, navezení dřeva na pozemek v jejím spoluvlastnictví, odmítnutí jeho odstranění, odcizení kolečka a přesazení bonsají na pozemek, na němž následně zmizely jí vysazené maliny. Hrubé porušení dobrých mravů spatřovala také ve vyjádřeních žalovaného v e-mailové komunikaci ze dne 30. 3. 2025 týkajících se její povahy a nemožnosti společného užívání nemovitosti a pozemků, v jeho odmítnutí podepsat návrh darovací smlouvy a v názoru, že k naplnění předpokladů podle § 630 obč. zák. by musel žalobkyni fyzicky napadnout či jí nafackovat. Za závadné považovala rovněž jeho vyjádření, že žalobkyni „asi definitivně hráblo“, z něhož dovozovala, že ji nenáviděl, a jeho odmítnutí nadále reagovat na její zprávy. Současně trvala na tom, že její vlastní kritická vyjádření o družce žalovaného byla pravdivá a nepředstavovala její očerňování. Tvrdila, že napadené rozhodnutí bylo v rozporu s ustáleným výkladem § 630 obč. zák., a z tvrzeného odklonu dovozovala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Na podporu svého názoru odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 22/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, uveřejněný pod číslem 92/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v jehož citované pasáži byla uvedena i další rozhodovací praxe dovolacího soudu, mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011.
9. Žalobkyně zpochybnila oprávnění žalovaného zasypat sklep, odstranit zemědělskou stavbu a užívat pergolu. Tvrdila, že na žalovaného nepřevedla svůj podíl na sklepu, garáži ani zemědělské stavbě a že na něj nepřevedla ani pergolu a její zařízení, které podle ní zůstaly v jejím výlučném vlastnictví. S odkazem na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, namítla, že na žalovaného bez právně významného projevu vůle nepřešlo příslušenství převáděných nemovitostí.
10. Žalobkyně dále tvrdila, že žalovaný zadržoval její traktor Holder a zemědělské nářadí. Soudům vytkla, že se s touto částí její argumentace nevypořádaly. Zpochybnila rovněž závěry týkající se vlastnictví motocyklu Jawa 350. Tvrdila, že motocykl zakoupil a užíval její otec, který jí jej následně daroval, a že nebyl zahrnut do pozůstalosti po V. V. Platnost a důkazní hodnotu technického průkazu zpochybnila s poukazem na okolnosti, za nichž byl V. V. zapsán jako držitel motocyklu. Soudům dále vytkla, že neprovedly listinné důkazy z pozůstalostního řízení ani důkaz přehledem platných registračních dokladů vozidel v České republice, jejichž provedení navrhla již v podání ze dne 30. 9. 2025.
11. V návaznosti na námitky týkající se vlastnictví motocyklu Jawa 350 žalobkyně zpochybnila rovněž závěr o opožděnosti návrhu na výslech svědkyně J. K. Uvedla, že tento důkaz navrhla dne 6. 11. 2025 v reakci na tvrzení a důkazy, které žalovaný uplatnil v podání ze dne 29. 9. 2025, a to k jejich vyvrácení. Dovozovala, že na takový důkazní návrh nedopadaly účinky koncentrace řízení, neboť ty účastníku nebrání popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci ani se vyjadřovat k jí označeným důkazům. Přípustnost dovolání v tomto směru spatřovala v tom, že se odvolací soud při posouzení uvedené otázky odchýlil od rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněného pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
12. Žalobkyně dále namítla, že soud prvního stupně porušil její právo na spravedlivý proces tím, že se nevypořádal s její právní argumentací založenou na rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ani náležitě neodůvodnil tvrzený odklon od rozhodovací praxe. V této souvislosti odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, a ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07.
13. Žalobkyně dále namítla, že se odvolací soud nezabýval jejími výhradami ke koncentraci řízení a že její účinky nenastaly, neboť soud prvního stupně při prvním jednání dne 16. 9. 2025 neprovedl všechny úkony podle § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř., zejména nevymezil shodná a sporná tvrzení ani rozsah dokazování. První jednání proto podle ní nemohlo být považováno za skončené. Přípustnost dovolání dovozovala z tvrzeného odklonu od rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010.
14. Žalobkyně rovněž zpochybnila řádnost poučení o koncentraci řízení obsaženého ve formuláři č. 14, které podle ní neposkytovalo úplnou informaci o jejích předpokladech a účincích. S odkazem na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, dovozovala, že účinky koncentrace nemohly nastat, nebyli-li účastníci řádně poučeni v předvolání a znovu před skončením prvního jednání.
15. Žalobkyně dále namítla, že nebyly splněny předpoklady pro poskytnutí poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť její tvrzení a navržené důkazy postačovaly k objasnění rozhodného skutkového stavu. Tvrzený odklon od ustálené rozhodovací praxe dokládala např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3012/2022, či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006.
16. V doplnění dovolání žalobkyně dále namítla, že skutková zjištění soudů byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že soudy při jejich hodnocení postupovaly svévolně. Za hlavní opomenutý důkaz označila výslech Z. V. Tvrdila, že z lékařských zpráv nevyplývala nemožnost provést její výslech, jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno a soud měl zvážit využití videokonferenčního zařízení. Soudům vytkla také neprovedení dalších označených důkazů, přičemž uvedla, že na výslechu některých původně označených svědků následně netrvala. Lékařské zprávy týkající se Z. V. byly podle ní získány bez souhlasu Z. V. a v rozporu s povinností mlčenlivosti, a nebylo je proto možné použít jako důkaz. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98. Rozhodnutí soudů nižších stupňů dále považovala za nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. a v jejich postupu spatřovala porušení zásady kontradiktornosti, rovnosti účastníků řízení a práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Na podporu této argumentace odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Dále tvrdila, že vydržením nabyla právo odpovídající věcnému břemenu užívání půdy, haly a dalších částí nemovitosti, a proto se na věci uložené v těchto prostorách nevztahoval § 1045 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“.
17. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
18. Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, uvedl, že napadený rozsudek vycházel ze správné právní úpravy, odpovídal ustálené rozhodovací praxi vztahující se k § 630 obč. zák. a nebyl zatížen vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání označil za nepřípustné, neboť podle něj neobsahovalo žádnou právní otázku způsobilou založit jeho přípustnost a představovalo pouze pokračující polemiku se skutkovými a hodnotícími závěry soudů obou stupňů a s rozsahem provedeného dokazování. Navrhl proto dovolacímu soudu, aby dovolání odmítl a přiznal mu právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
20. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a v zákonné lhůtě bylo rovněž doplněno podáním ze dne 18. 5. 2026. Podala je osoba k tomu oprávněná, jež má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
21. Podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
22. V části dovolání týkající se výhrad k jednotlivým bodům odůvodnění napadeného rozsudku, v nichž žalobkyně spatřovala nesprávnost či nepřípadnost použitých judikaturních odkazů, nesprávné posouzení konfliktů mezi účastníky a jejího jednání vůči žalovanému a jeho družce, jejího postoje ke stavebním úpravám nemovitosti a rozsahu oprávnění nemovitost užívat, jakož i okolností souvisejících s výzvou k vrácení daru, vlastnictvím garáže a věcí v ní, pravostí podpisu matky žalovaného a kolkem připojeným k návrhu smlouvy, včetně potřeby provést další dokazování (viz odůvodnění v bodu 5 výše), že žalovaný nebyl oprávněn zasypat sklep, odstranit zemědělskou stavbu a užívat pergolu, s výjimkou námitky týkající se přechodu příslušenství převáděných nemovitostí (viz odůvodnění v bodu 9 výše), že žalovaný zadržuje traktor Holder a zemědělské nářadí, že motocykl Jawa 350 je ve vlastnictví žalobkyně a že soudy nesprávně provedly a hodnotily důkazy vztahující se k vlastnictví tohoto motocyklu (viz odůvodnění v bodu 10 výše), že se soud prvního stupně nevypořádal s její právní argumentací a náležitě neodůvodnil tvrzený odklon od rozhodovací praxe (viz odůvodnění v bodu 12 výše), že soudy při hodnocení důkazů postupovaly svévolně a jejich skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy, opomenuly výslech Z. V. a další důkazy, svá rozhodnutí náležitě neodůvodnily, porušily ústavně zaručená práva žalobkyně a že žalobkyně vydržela právo odpovídající věcnému břemenu užívání půdy, haly a dalších částí nemovitosti (viz odůvodnění v bodu 16 výše), dovolání trpí vadou absence obligatorní náležitosti, neboť žalobkyně nedostála požadavku obsaženému v § 241a odst. 2 o. s. ř. a řádně nevymezila, v čem ve vztahu k těmto námitkám spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
23. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné pouze podle § 237 o. s. ř., jako je tomu i v projednávané věci, je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje za splněnou. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu s tím, že toto posouzení má být jiné, jakož ani pouhá citace § 237 o. s. ř. či jeho části, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud při řešení určité právní otázky odchýlil, která konkrétní judikaturou dosud neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je v jeho rozhodovací praxi rozhodována rozdílně, případně od kterého svého dříve přijatého řešení se má dovolací soud odchýlit, nepředstavují řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018, ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 944/2023, a ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 516/2024).
24. Požadavek na vymezení přípustnosti dovolání je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, který může být splněn právní argumentací dovolatele a tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ze samotného vylíčení dovolacího důvodu však nelze dovozovat, že dovolatel již nemusí splnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při každé pochybnosti dovolatele o správnosti jeho závěrů, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a odst. 2 ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétní právní otázky vyřešené odvolacím soudem, ať již z oblasti hmotného, nebo procesního práva (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Požadavek Nejvyššího soudu na dodržení zákonem stanovených náležitostí dovolání přitom nepředstavuje přepjatý formalismus, nýbrž zákonem stanovený postup (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2321/2022).
25. Obdobně pak i námitka porušení ústavně garantovaných práv dovolatele může být předmětem dovolacího přezkumu jen za předpokladu, že dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř. (srov. body 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16).
26. Žalobkyně v projednávané věci v dovolání pouze obecně uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve vztahu k námitkám shrnutým v bodu 5 výše, k té části námitek uvedených v bodu 9 výše, která se netýkala přechodu příslušenství převáděných nemovitostí, k námitkám uvedeným v bodu 10 výše a k námitce uvedené v bodu 12 výše však nevymezila konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení mělo napadené rozhodnutí záviset, ani nevysvětlila, v čem měl tvrzený odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení takové otázky spočívat. Neoznačila rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při řešení takové konkrétní právní otázky odchýlit, ani netvrdila, že jde o konkrétně vymezenou otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, rozhodovanou rozdílně nebo o otázku, která má být posouzena jinak. Tento nedostatek nelze nahradit obecným tvrzením o nerespektování rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pouhým odkazem na jeho rozhodnutí ani odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu, není-li současně určitě vymezena právní otázka a vysvětlen tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
27. V doplnění dovolání žalobkyně ve vztahu k procesním námitkám uvedeným v bodu 16 výše obecně označila otázku, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, a uvedla, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Ve vztahu k námitkám svévolného hodnocení důkazů a extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, opomenutí výslechu Z. V. a dalších důkazů, nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů, porušení zásady kontradiktornosti, rovnosti účastníků řízení a ústavně zaručených práv však nevymezila konkrétní otázku procesního práva, na jejímž řešení mělo napadené rozhodnutí záviset, ani neuvedla, ve kterých rozhodnutích dovolacího soudu měla být tatáž otázka vyřešena rozdílně. Z judikatury Nejvyššího soudu však vyplývá, že má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a ve kterých rozhodnutích Nejvyššího soudu, minimálně dvou, byla tatáž otázka rozhodnuta vzájemně rozdílně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3703/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, a ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 23 Cdo 633/2024). Žalobkyně však shora uvedenému požadavku na vymezení jí tvrzené rozdílné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve vztahu k uvedeným námitkám nedostála. Na tomto závěru nemohou nic změnit ani její odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu, neboť těmi nelze doložit rozdílnost rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve vztahu k tvrzení, že vydržením nabyla právo odpovídající věcnému břemenu užívání půdy, haly a dalších částí nemovitosti, žalobkyně přípustnost dovolání nevymezila vůbec.
28. V rozsahu námitek uvedených v bodě 22 tohoto odůvodnění tak dovolání trpí vadou spočívající v absenci obligatorní náležitosti, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Jde o vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v uvedeném rozsahu.
29. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání v rozsahu zbývajících námitek žalobkyně.
30. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
31. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
32. Námitky žalobkyně směřující proti právnímu posouzení otázky, zda lze tvrzená jednání žalovaného, včetně jeho nakládání s movitými věcmi žalobkyně, jednotlivě nebo ve svém souhrnu označit za hrubě porušující dobré mravy, a zda tedy byla naplněna skutková podstata vrácení daru podle § 630 obč. zák. (viz body 6 a 8 výše), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť tuto otázku odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Z té vyplývá, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Pojem dobrých mravů činí z ustanovení § 630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tedy normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata uvedeného ustanovení, se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3097/2015, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 578/2021).
33. Zodpovězení otázky, zda došlo v konkrétní situaci k naplnění skutkové podstaty revokace (vrácení) daru, tudíž spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného důvodu, pro nějž má být dar vrácen. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem obdarovaného ublížen, avšak teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k relevantnímu závěru o patřičnosti revokace (vrácení daru). Pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (dárce vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě nepostačuje k revokaci (vrácení daru); závěr o patřičnosti revokace (vrácení daru) je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti, chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce, a věc je třeba posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 578/2021, a ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2969/2023).
34. Odvolací soud se v projednávané věci v návaznosti na závěry soudu prvního stupně zabýval jednotlivými okruhy jednání, v nichž žalobkyně spatřovala hrubé porušení dobrých mravů. Nejprve vymezil období rozhodné vzhledem k výzvám žalobkyně k vrácení daru ze dne 26. 3. 2025 a 30. 3. 2025. Zabýval se přitom i e-mailovým vyjádřením žalovaného, k němuž došlo až po uplatnění výzvy k vrácení daru, a podpůrně vysvětlil, proč by ani toto vyjádření v kontextu vzájemných vztahů účastníků nedosahovalo intenzity potřebné k naplnění skutkové podstaty § 630 obč. zák. Dále posoudil slovní konflikty žalobkyně se žalovaným a jeho družkou, telefonické sdělení žalovaného sestře žalobkyně i následnou e-mailovou komunikaci. Přihlédl ke kritickým vyjádřením žalobkyně o družce žalovaného, k jejím výhradám vůči způsobu užívání a údržby darované nemovitosti, včetně stavebních úprav a odstranění topení, a k tomu, že některá jednání žalovaného byla reakcí na jednání samotné žalobkyně. Zabýval se rovněž okolnostmi vstupu žalobkyně do haly, umístěním matky žalovaného do domova seniorů, nakládáním žalovaného se zahradou, umístěním dřeva na pozemek, nevyhověním žádosti žalobkyně o vrácení daru z prosince roku 2023 a nevrácením kolku (srov. body 19 až 32 odůvodnění napadeného rozsudku).
35. Při posouzení nakládání žalovaného s movitými věcmi odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobkyně netvrdila uzavření dohody o jejich úschově ani to, že žalovaného upozornila na své vlastnictví k těmto věcem a na jejich citovou a vzpomínkovou hodnotu. Zohlednil rovněž, že žalobkyně podle svých tvrzení po dobu přibližně patnácti let nepožadovala jejich vydání ani jinak neprojevovala zájem o jejich stav. Za těchto okolností mohl žalovaný věci uložené na půdě domu v jeho vlastnictví považovat za nepotřebné a v jejich vyklizení nebylo možné bez dalšího spatřovat porušení dobrých mravů potřebné intenzity (srov. bod 26 odůvodnění napadeného rozsudku). Ve spojení s posouzením ostatních vytýkaných jednání odvolací soud uzavřel, že většina jednání žalovaného jednotlivě nedosahovala intenzity hrubého porušení dobrých mravů a ani v jejich souhrnu nešlo o soustavné porušování dobrých mravů (srov. bod 19 odůvodnění napadeného rozsudku). Úvahy odvolacího soudu, které vycházely z komplexního hodnocení tvrzených jednání, jejich příčin, časových souvislostí a vzájemného chování účastníků, Nejvyšší soud neshledal zjevně nepřiměřenými. Odvolací soud se tak od výše uvedených judikaturních závěrů neodchýlil.
36. Pro přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není přiléhavý ani odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005 (viz bod 6 výše), neboť v odkazované věci soudy z hlediska § 630 obč. zák. vůbec neposoudily prokázané odmítnutí žalované rozdělit se žalobkyní movité věci, které obě obdržely od své matky s pokynem, aby si je mezi sebou spravedlivě rozdělily. V projednávané věci naproti tomu soudy nižších stupňů tvrzené nakládání žalovaného s movitými věcmi žalobkyně posoudily v kontextu konkrétních okolností, za nichž k němu mělo dojít, a vzájemného jednání účastníků (srov. body 26 a 33 odůvodnění napadeného rozsudku a body 33 a 34 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se proto při posouzení nakládání žalovaného s movitými věcmi od uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu neodchýlil.
37. Stejně tak není pro přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. přiléhavý odkaz žalobkyně na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1988/2024 (viz bod 7 výše). Uvedené rozhodnutí bylo vydáno v poměrech právní úpravy odvolání daru pro nevděk podle § 2072 o. z., zatímco projednávaná věc byla posuzována podle § 630 obč. zák., na což poukázal již soud prvního stupně (srov. bod 30 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Vycházelo navíc ze skutkově významně odlišných okolností, za nichž se obdarovaní zavázali poskytovat dárkyni pomoc ve stáří a nemoci, avšak následně s dárkyní vyššího věku přerušili veškeré kontakty a sjednanou pomoc jí neposkytovali, přestože věděli, že ji vzhledem ke svému zdravotnímu stavu potřebuje při zajišťování běžných životních potřeb i při užívání darovaných nemovitostí. Na takových skutkových závěrech napadené rozhodnutí v projednávané věci založeno nebylo (srov. body 19 až 33 odůvodnění napadeného rozsudku). Odvolací soud se proto při posouzení jednání žalovaného od uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu neodchýlil.
38. Nad rámec uvedeného je k námitkám žalobkyně shrnutým v bodech 6 a 8 výše, jimiž zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu a hodnocení provedených důkazů, třeba dodat, že otázka, zda chováním obdarovaného byly hrubě porušeny dobré mravy, je především otázkou skutkovou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 429/2003, a ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000). Pro posouzení platného právního úkonu směřujícího k vrácení daru je proto nutné, aby v každém jednotlivém případě bylo hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným nejen dárcem tvrzeno, ale také prokázáno. Nejvyšší soud je však vázán skutkovým stavem, z něhož odvolací soud vycházel, a není oprávněn skutkové závěry odvolacího soudu přezkoumávat. K námitkám žalobkyně směřujícím proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů proto nebylo možné v dovolacím řízení přihlížet. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020, a ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 152/2023).
39. Ani námitka žalobkyně, že na žalovaného nepřešel její spoluvlastnický podíl na zemědělské stavbě ani vlastnické právo k pergole, neboť vůli převést tyto věci jako příslušenství převáděných nemovitostí právně významným způsobem neprojevila (viz bod 9 výše), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na řešení dané otázky odvolací soud napadený rozsudek nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Odvolací soud svůj závěr o nenaplnění předpokladů pro vrácení daru podle § 630 obč. zák. nezaložil na posouzení, zda žalobkyně spolu s převáděnými nemovitostmi převedla na žalovaného také svůj spoluvlastnický podíl na zemědělské stavbě a vlastnické právo k pergole. Vyšel z toho, že tvrzení o svých právech k těmto věcem žalobkyně uplatnila až po koncentraci řízení. Nezávisle na účincích koncentrace pak zohlednil, že ve výzvě k vrácení daru netvrdila, že žalovaný nakládal s věcmi v jejím vlastnictví, ani že jej předtím na svá práva k nim upozornila, proti jeho nakládání se bránila nebo tato práva jinak uplatnila. Za těchto okolností nemohlo samotné nakládání žalovaného s uvedenými věcmi bez dalšího představovat hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák. (srov. bod 25 odůvodnění napadeného rozsudku). Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, předestře-li dovolatel k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2212/2017, ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3176/2022, a ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 882/2025). Námitka žalobkyně proto přípustnost dovolání založit nemůže.
40. Konečně přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají ani námitky, jimiž žalobkyně soudům nižších stupňů vytýkala pochybení při posouzení účinků koncentrace řízení, při plnění poučovací povinnosti a při provádění dokazování, když namítala, že se odvolací soud jejími výhradami ke koncentraci řízení nezabýval, že soud prvního stupně při prvním jednání neprovedl všechny úkony podle § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř., že poučení o koncentraci řízení obsažené ve formuláři č. 14 bylo vadné, že návrh na výslech svědkyně J. K. nesprávně považoval za opožděný, že nebyly splněny předpoklady pro poskytnutí poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. a že jako důkazy nepřípustně použily lékařské zprávy týkající se Z. V. (viz body 11 a 13 až 16 výše). Uvedenými námitkami totiž žalobkyně dovolacímu soudu nepředkládá žádnou právní otázku, tedy otázku procesního práva, na jejímž řešení napadený rozsudek odvolacího soudu závisí, nýbrž tím toliko poukazuje na možné vady řízení, k nimž však dovolací soud může přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což však v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterou nejsou námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudů. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3381/2024, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 282/2025).
41. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ani případné pochybení soudů nižších stupňů při posouzení účinků koncentrace řízení by se nemohlo projevit ve výsledku řízení. Odvolací soud považoval další dokazování za nadbytečné, neboť převážnou část žalobkyní vytýkaných jednání bylo možné právně posoudit již na základě jejích tvrzení (srov. bod 33 odůvodnění napadeného rozsudku). Ve vztahu k pergole a zemědělské stavbě by ani posouzení účinků koncentrace řízení ve prospěch žalobkyně nemohlo změnit závěr odvolacího soudu z důvodů vyložených v bodě 39 výše. Stejně tak nemohlo výsledek řízení ovlivnit případné provedení výslechu svědkyně J. K., který měl prokázat vlastnické právo žalobkyně k motocyklu Jawa 350. Odvolací soud totiž založil své rozhodnutí na tom, že žalobkyně netvrdila, že by před uplatněním práva na vrácení daru žalovanému své vlastnické právo doložila, požádala jej o vydání motocyklu a žalovaný její požadavek odmítl. Samotné prokázání vlastnického práva žalobkyně proto nemohlo vést k závěru, že jednání žalovaného naplnilo předpoklady pro vrácení daru podle § 630 obč. zák. (srov. body 30 a 33 odůvodnění napadeného rozsudku). Námitka týkající se poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. se konečně míjí se skutečným procesním postupem soudu prvního stupně, neboť žalobkyni bylo poskytnuto poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., nikoli podle § 118a odst. 2 o. s. ř. (srov. bod 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
42. Ani odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, není přiléhavý. V uvedené věci šlo o magnetofonový záznam telefonních rozhovorů pořízený bez vědomí hovořících osob. Nejvyšší soud v něm vyložil, že soud neprovede důkaz, který byl pořízen nebo účastníkem opatřen v rozporu s právními předpisy a jehož pořízením nebo opatřením došlo k porušení práv jiné osoby. V projednávané věci však soud neřešil otázku nezákonnosti navrhovaného důkazu, nýbrž posuzoval, zda s ohledem na zdravotní stav Z. V. bude proveden důkaz její svědeckou výpovědí. Odkaz žalobkyně na uvedený rozsudek proto tvrzený odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu nikterak nedokládá.
43. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti výroku I napadeného rozsudku podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části trpělo vadou, pro kterou nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a ve zbývajícím rozsahu nebylo přípustné.
44. Dovolání žalobkyně proti výroku II napadeného rozsudku o nákladech řízení Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
45. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 9. 2026
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu