Plný text
23 Cdo 1522/2026-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně NORAB Group s.r.o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Petrem Zemlákem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované GEART CZ, s.r.o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Danicou Birošovou, advokátkou se sídlem [adresa] o zaplacení částky 269.100 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 42/2025, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2026, č. j. 23 Co 324/2025-178, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.830 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 7. 2025, č. j. 7 C 42/2025-88, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 269.100 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 1. 2026, č. j. 23 Co 324/2025-178, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu byla vyřešena a je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Z obsahu podaného dovolání konkrétně vyplývá, že dovolatelka předně namítá (a) porušení svého práva na spravedlivý proces, pakliže jí soud prvního stupně neumožnil „reálnou účast na jednání a výkon jejích procesních práv“, když nevyhověl jejím žádostem o odročení jednání, jež „byly odůvodněny objektivními a relevantními skutečnostmi, zejména převzetím zastoupení krátce před nařízeným jednáním, časovou nemožností řádné přípravy právního zástupce na jednání, kolizí právního zástupce s jinými úkony právní služby, výslovným trváním žalované na osobní účasti právního zástupce a nesouhlasem se substitučním zastoupením či projednáním věci v jeho nepřítomnosti“. Tento zásah do ústavně garantovaného práva se dle dovolatelky následně promítl (b) do nesprávné aplikace § 118b o. s. ř., když soudy nižších stupňů nepřihlédly k jejím tvrzením a důkazům uplatněným po provedeném jednání, jež směřovaly ke zpochybnění věrohodnosti již provedených důkazů a jež nemohla uplatnit dříve bez své viny právě v důsledku nesprávného procesního postupu soudu prvního stupně, ačkoliv se jedná o výjimky z pravidel koncentrace řízení. Dovolatelka současně namítá (c) nesprávné právní posouzení otázky existence závazkového vztahu a pasivní legitimace žalované, neboť má za to, že „správné právní posouzení věci mělo podle dosavadní judikatury vést k závěru, že za situace, kdy plnění bylo realizováno ve prospěch jiného, samostatného právního subjektu, nelze bez dalšího dovodit vznik povinnosti žalované k úhradě ceny, aniž by byl prokázán její přímý závazkový vztah k žalobci“. V neposlední řadě dovolatelka namítá, že se odvolací soud (d) „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud jde o požadavky na hodnocení důkazů, vypořádání námitek účastníků řízení a přezkoumatelnost soudních rozhodnutí“, neboť z odůvodnění jeho rozhodnutí „není zřejmé, jakým způsobem odvolací soud hodnotil dopad neúčasti žalované na jednání na její procesní práva, proč považuje aplikaci koncentrace řízení za legitimní i za situace, kdy žalované nebyla umožněna účast na jednání, a na základě jakých úvah dospěl k závěru o správnosti skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně“, obzvlášť za situace, kdy „bagatelizoval námitky dovolatelky směřující k nevěrohodnosti svědeckých výpovědí, když uvedl, že samotná skutečnost, že svědci jsou či byli zaměstnanci žalobkyně, nezakládá důvod k pochybnostem o jejich věrohodnosti“.
4. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že jím žalovaná „ve své podstatě jen opakuje svou předchozí argumentaci, která vyústila v podané a řádně projednané odvolání“, přičemž odvolací soud se s touto argumentací „více než dostatečně“ vypořádal. Navrhuje proto, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
6. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
10. Dovolání není přípustné.
11. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Ve věci zde vedené se však z obsahu dovolání podávají toliko námitky [shora shrnuté pod písm. a)–d)], jimiž jsou namítány vady řízení, jež neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (když vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem) a k nimž dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Samy o sobě by přípustnost dovolání mohly zcela výjimečně založit pouze za předpokladu, že by představovaly tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2733/19). Tento přesah však dovolací soud v poměrech řešené věci neshledal.
12. Ve vztahu k dovolací námitce nadepsané pod písm. a) již dříve dovolací soud rozhodl, že postup účastníka, který změní zástupce v okamžiku, kdy je nařízeno jednání, přičemž si nově zvolí zástupce, který se již nařízeného jednání osobně nemůže zúčastnit, aniž by mu umožnil substituci, jak to předjímá jím udělená plná moc tomuto zástupci, jde na jeho vrub; o důležitý důvod pro odročení jednání se nejedná (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 33 Cdo 595/2025, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 29 Nd 152/2008). V nevyhovění žádostem žalované o odročení jednání a jeho konání bez její přítomnosti ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. proto dovolací soud [za situace, kdy jednání na den 9. 6. 2025 bylo nařízeno již dne 31. 3. 2025 (protokol z jednání na č. l. 35), kdy nová zástupkyně žalované převzala zastoupení až dne 5. 6. 2025 (plná moc na č. l. 54, oznámení o převzetí zastoupení bylo doručeno soudu prvního stupně dne 6. 6. 2025, č. l. 55), a to již při vědomí kolize s jinými úkony právní služby (protokol z jednání Okresního soudu v Trenčíně ze dne 26. 5. 2025, č. l. 58), a kdy plná moc na č. l. 54 obsahuje výslovný souhlas, „aby si zplnomocněná společnost ustanovila za sebe zástupce“] neshledal zásah do práva dovolatelky na spravedlivý proces.
13. Dovolací soud rovněž neshledal jakýkoliv zásah do ústavně zaručených práv dovolatelky v postupu soudů nižších stupňů při aplikaci výjimek prolamujících zákonnou koncentraci řízení ve smyslu ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. [shora nadepsané námitky pod písm. b)]. Nelze totiž přisvědčit námitce dovolatelky, že by odvolací soud „zcela pominul“ námitky směřující ke zpochybnění věrohodnosti již provedených důkazů, neboť tyto byly odvolacím soudem podrobně vypořádány v odstavci 12 napadeného rozsudku. K námitce dovolatelky, že odvolací soud tyto námitky bagatelizoval, pakliže uvedl, že samotná skutečnost, že svědci jsou či byli zaměstnanci žalobkyně, nezakládá důvod k pochybnostem o jejich věrohodnosti, lze pro úplnost dodat, že tento závěr odvolacího soudu (jenž byl toliko východiskem, nikoliv rozhodným kritériem pro posouzení věrohodnosti svědeckých výpovědí) se nikterak neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4643/2010, nebo ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1215/2021).
14. Průmět do základních lidských práv nelze spatřovat ani v namítané nesprávné aplikaci výjimky spočívající v možnosti uvádět skutečnosti a označovat důkazy, které účastník bez své viny nemohl včas uvést. Skutečnostmi nebo důkazy, které účastník nemohl do doby koncentrace uplatnit „bez své viny“, je totiž třeba rozumět, v důsledku vazby této výjimky na důvod uplatnění žaloby na obnovu řízení ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník – přestože v době původního řízení objektivně existovaly – nemohl použít, protože o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 215/2013, nebo ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3288/2016). Nedostatečnou procesní obezřetnost žalované, která neosvědčila důležitý důvod pro odročení jednání a nařízeného jednání se neúčastnila, proto nelze napravovat poukazem na nemožnost uplatnit tvrzení a důkazy „bez své viny“.
15. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky shora nadepsané pod písm. c), neboť svou podstatou představují toliko dovolacímu přezkumu nepřípustnou polemiku se správností skutkového stavu, na němž odvolací soud založil své právní posouzení. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Na závěru o nepřípustnosti dovolání nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že dovolatelka prostřednictvím těchto námitek rovněž prosazuje „správné právní posouzení věci“ s odkazem na „dosavadní judikaturu“, neboť neodkazuje na žádnou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, a to ani odkazem na spisovou značku konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani odkazem na právní závěry judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních spisových značek (kdy i takové vymezení přípustnosti dovolání plynoucí z právní argumentace by ve světle judikatury Ústavního soudu mohlo obstát, srov. například nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 3085/23). Dovolání žalované tak ve vztahu k dovolacím námitkám nadepsaným pod písm. c) neobsahuje ani způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
16. Dovolací soud konečně neshledal přesah do ústavněprávní roviny ani v kontextu námitek rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, nevypořádání námitek účastníků řízení a nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí [shora nadepsané pod písm. d)], neboť přesvědčení dovolatelky o existenci těchto vad se odvíjí toliko od jejího nesouhlasu se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně).
17. Měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího soudu za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako mimořádného opravného prostředku proti takovému rozhodnutí. I když tedy rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). Poměřováno těmito závěry není rozsudek odvolacího soudu zjevně nepřezkoumatelný, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. V této souvislosti lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
18. Pro úplnost dovolací soud rovněž konstatuje, že i když dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu co do výroku I. a II.“, z obsahu podaného dovolání vyplývá, že je podává toliko do prvního výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud se proto druhým výrokem o nákladech řízení nezabýval, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení není dovolání bez dalšího přípustné [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
19. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2026
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu