Plný text
23 Cdo 1583/2025-337
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně DL-EXPORT WOOD s.r.o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému T. B., se sídlem v [adresa] zastoupenému JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 392 696,70 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 100/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2024, č. j. 23 Co 213/2024-309, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení celkové částky 392 696,70 EUR s příslušenstvím jako kupní ceny a přepravného za dodávku dřevní hmoty na základě smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 1. 6. 2019. Žalovaný se uplatněnému nároku bránil námitkami, že dřevní hmotu od žalobkyně neodebral a že případný nárok, který mohla žalobkyně uplatnit již v srpnu až v říjnu roku 2019, byl ke dni podání žaloby (dne 28. 3. 2023) promlčen.
2. Okresní soud v Nymburce jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 7. 2024, č. j. 12 C 100/2023-251, žalobu o zaplacení částky 392 696,70 EUR s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž zpochybňovala závěr soudů nižších stupňů, podle něhož byl žalobou uplatněný nárok promlčený, a namítala, že jeho splatnost podle zavedené praxe mezi účastníky měla nastat až v návaznosti na vystavení faktury. Žalobkyně dále uvedla, že si je vědoma rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022, podle kterého v případě nároků, jejichž splatnost je podmíněna vystavením faktury, běží promlčecí lhůta od té chvíle, kdy věřitel může poprvé fakturu vystavit (a nárok tak zesplatnit), ten však byl vydán až poté, co podala žalobu, a proto v době jejího podání vycházela z toho, že „byly možné oba výklady dané problematiky promlčení“, tedy i takový, podle něhož promlčecí lhůta plyne až od skutečného zesplatnění nároku. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
5. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
6. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a zabýval se proto jeho přípustností.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Žalobkyně v dovolání brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož byl její nárok ke dni podání žaloby již promlčen, a namítá, že v dané době vycházela z toho, že promlčecí lhůta může začít běžet až ode dne splatnosti pohledávky (jež měla podle žalobkyně nastat až na základě vystavené faktury), nikoli od chvíle, kdy mohla být faktura poprvé vystavena.
10. Odvolací soud však (ve shodě se soudem prvního stupně) vycházel z toho, že splatnost pohledávek žalobkyně na zaplacení kupní ceny a přepravného nastala nejpozději ke dni 30. 9. 2019 (a ode dne následujícího, tj. od 1. 10. 2019, tak začala běžet tříletá promlčecí lhůta, která ke dni podání žaloby již uběhla). Tvrzení, že splatnost pohledávek podle zavedené praxe mezi účastníky měla nastat až na základě vystavení faktury, přitom žalobkyně uplatnila až v průběhu odvolacího řízení, a to v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř. jako nepřípustnou novotu, přičemž je nepodložila ani žádnými důkazními návrhy, a odvolací soud z něj proto nevycházel (srov. bod 8 odůvodnění napadeného rozsudku).
11. Jestliže žalobkyně svou dovolací argumentaci zakládá na tom, že pro splatnost (a podle jejího názoru tedy i pro počátek běhu promlčecí lhůty) pohledávek na zaplacení kupní ceny a přepravného mělo být rozhodné vystavení faktury, staví tím svou námitku na vlastní verzi skutkového stavu věci, jež je odlišná od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci odvolacím soudem založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1230/2023, ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3561/2024, a ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1800/2024). Uvedená námitka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
12. Vzhledem ke shora uvedenému přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobkyně, že její nárok neměl být posouzen podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3125/2022. Ačkoli odvolací soud dotčené rozhodnutí Nejvyššího soudu citoval, napadený rozsudek na aplikaci jeho závěrů nezaložil. Tyto závěry se totiž vztahují na případy, kdy je podkladem pro určení splatnosti pohledávky vystavení faktury, zatímco odvolací soud vycházel z toho, že v projednávané věci se o takový případ nejedná (srov. body 7 a 8 odůvodnění napadeného rozsudku). Uvedená námitka se proto míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 7. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu