Plný text
23 Cdo 1602/2026-327
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně N - STEEL Europe s. r. o., se sídlem Bernolákovo, Dubová 41, Slovenská republika, registrační číslo osoby 46554041, zastoupené Mgr. Vladimírem Šárnikem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované KRÁLOVOPOLSKÁ, a.s., se sídlem [adresa] c, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení částky 49 258,10 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 EVC 1/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2025, č. j. 28 Co 106/2024-305, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se v řízení na žalovaném domáhala zaplacení částky 49 258,10 EUR s příslušenstvím jako dlužné kupní ceny za dodané výrobky podle kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky. Žalovaná pohledávku žalobkyně uznala, avšak započetla proti ní (do výše uplatněného nároku) vlastní pohledávku na náhradu škody, jež jí měla vzniknout v důsledku prodlení žalobkyně s dodáním zboží v rámci jiné smlouvy uzavřené mezi účastníky.
2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně nejprve rozsudkem ze dne 19. 1. 2022, č. j. 39 EVC 1/2021-130, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 49 258,10 EUR s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 9. 2023, č. j. 28 Co 77/2022-171, zrušil rozsudek soudu prvního stupně na č. l. 130 a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
4. Soud prvního stupně následně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 27. 3. 2024, č. j. 39 EVC 1/2021-207, zamítl žalobu o zaplacení částky 49 258,10 EUR s příslušenstvím (výrok I druhého rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II druhého rozsudku soudu prvního stupně).
5. K odvolání žalované odvolací soud napadeným rozsudkem změnil druhý rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit částku 49 258,10 EUR s příslušenstvím (výrok I napadeného rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II napadeného rozsudku) a před soudem odvolacím (výrok III napadeného rozsudku).
6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (výslovně v rozsahu všech výroků) dovoláním, v němž v první řadě zpochybňovala závěr odvolacího soudu, že její (aktivní) pohledávka použitá k započtení vůči nároku žalobkyně byla nejistá a neurčitá. Podle žalované však byla existence i výše její pohledávky v řízení před soudy nižších stupňů zjištěna alespoň ve stejné míře, jako tomu bylo u pohledávky žalobkyně. Žalovaná nadto upozornila, že odvolací soud nerespektoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, když přehlédl, že obě pohledávky vycházejí z téhož smluvního vztahu (v posuzované věci se podle žalované jednalo o dvě dílčí nákupní objednávky vycházející z jedné kupní smlouvy uzavřené 6. 2. 2019).
7. Žalovaná dále upozornila, že napadený rozsudek pro ni byl nepředvídatelný, neboť odvolací soud změnil druhý rozsudek soudu prvního stupně, aniž by účastníkům poskytl dostatečný prostor pro vyjádření se k jeho odlišnému právnímu názoru, čímž nerespektoval závěry judikatury Ústavního soudu (reprezentované například nálezem ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1312/11) i judikatury Nejvyššího soudu (zejména rozsudku ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006) a zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces. Odvolací soud se navíc podle žalované nedostatečně vypořádal s jejími procesními námitkami, a to zejména námitkou započtení.
8. Závěrem dovolání žalovaná uvedla, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení hmotněprávní i procesněprávní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (jmenovitě žalovaná zmiňuje rozpor mezi rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2125/2006 a 31 Cdo 684/2020), případně která má být dovolacím soudem posouzena jinak, kdy podle dovolatelky existuje důvod, proč se od judikatury Nejvyššího soudu odchýlit. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil.
9. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Žalovaná především napadá závěr odvolacího soudu, podle něhož její pohledávka za žalobkyní není podle § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, způsobilá k započtení.
15. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, shrnul, že za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017, uveřejněný pod číslem 23/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S ohledem na smysl a účel § 1987 odst. 2 o. z. je pak zásadně nutné míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky posuzovat relativně, ve vztahu k pohledávce pasivní; za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší než je tomu v případě pasivní pohledávky.
16. Podle citovaného rozhodnutí velkého senátu současně platí, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§ 2 o. z.). Vycházejí-li obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné.
17. Velký senát v předmětném rozhodnutí dále uvedl, že ačkoliv je likvidita aktivní pohledávky hmotněprávním předpokladem jednostranného započtení, ochrana poskytovaná vykládaným ustanovením se prosadí zpravidla až v soudním řízení, v němž se věřitel pasivní pohledávky domáhá jejího splnění. Uplatní-li žalovaný dlužník pasivní pohledávky v tomto řízení námitku započtení a vznese-li žalobce (věřitel pasivní pohledávky) námitku relativní neplatnosti jednostranného započtení, musí soud posoudit, zda je započítávaná (aktivní) pohledávka jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., a tedy způsobilá přivodit svým započtením (v rozsahu, v jakém se pohledávky kryjí) zánik žalobou uplatněné (pasivní) pohledávky. Tak tomu zpravidla nebude tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. V úvahu je přitom třeba vzít i stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena.
18. Velký senát tak uzavřel, že je-li námitka započtení vznesena v okamžiku, kdy je řízení teprve na začátku a prokazování skutečností rozhodných pro posouzení aktivní pohledávky nebude významně složitější, než je tomu v případě žalobou uplatněné pohledávky, bude zpravidla na místě závěr, že započtení neodporuje § 1987 odst. 2 o. z. (srov. výše k posuzování, zda je aktivní pohledávka „nejistá nebo neurčitá“). Naopak, námitka započtení uplatněná až na konci nalézacího řízení, či dokonce až jako obrana v exekučním řízení, obstojí pouze v případě, bude-li aktivní (započítávaná) pohledávka zcela nepochybná (nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět žádné složitější dokazování).
19. V projednávané věci odvolací soud vyšel předně z toho, že soud prvního stupně se ani ve svém v pořadím druhém rozhodnutí námitkou žalobkyně ve smyslu § 1987 odst.2 o. z. řádně nezabýval (srov. bod 9 odůvodnění napadeného rozsudku). Její právní posouzení proto opětovně provedl odvolací soud, který hodnotil, že zatímco existence pohledávky žalobkyně byla mezi účastníky nesporná, u pohledávky žalované nebylo zřejmé, zda žalobkyně skutečně odpovídala za prodlení se splněním předmětné smluvní povinnosti a zda toto prodlení nebylo způsobeno věřitelem (žalovanou), přičemž k posouzení daných otázek bude patrně potřeba odborných znalostí ustanoveného znalce. Rovněž nebylo zřejmé, zda prodlení žalobkyně bylo jedinou příčinou vzniku škody na straně žalované, případně zda lze celé prodlení přičítat pouze žalobkyni (srov. bod 14 odůvodnění napadeného rozsudku). Jestliže za daných okolností odvolací soud uzavřel, že aktivní pohledávka použitá k započtení je (relativně k nesporné pohledávce pasivní) nejistá a neurčitá, přičemž pro posouzení existence aktivní pohledávky bude nutno vést rozsáhlé a složité dokazování, které by neúměrně prodloužilo řízení o pasivní pohledávce, je zřejmé, že postupoval v souladu se shora citovanou judikaturou, od níž se Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat (a důvod pro takový postup neplyne ani z dovolání). Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by uvedená otázka byla dovolacím soudem posuzována rozdílně, jak tvrdí žalovaná, jelikož rozsudek ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, se problematikou započtení pohledávek vůbec nezabýval a neučinil ohledně ní žádný závěr, který by mohl jakkoli odporovat závěrům citovaného rozsudku 31 Cdo 684/2020. Uvedená námitka žalované proto přípustnost jejího dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
20. Jestliže pak žalovaná v rámci dané námitky tvrdí, že míru nejistoty ohledně její (pasivní) pohledávky nelze považovat za vyšší, než je tomu u (aktivní) pohledávky žalobkyně, staví tím svou námitku na vlastní verzi skutkového stavu věci, jež je odlišná od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci odvolacím soudem založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1230/2023, ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3561/2024, a ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1800/2024).
21. Další námitky žalované, podle kterých je napadený rozsudek překvapivý a odvolací soud se nedostatečně zabýval jejími námitkami, zejména námitkou započtení, rovněž nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Žalovaná těmito námitkami nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž poukazuje na možné vady řízení, k nimž však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterou však není námitka žalované proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014). Přípustnost dovolání by vada řízení mohla založit pouze zcela výjimečně za předpokladu, že by šlo o tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2733/19, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. 23 Cdo 2942/2025), což v daném případě není splněno.
22. Nejvyšší soud se nadto neztotožňuje s tvrzením žalované, že by napadený rozsudek bylo možno považovat za překvapivý. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je nepředvídatelným, resp. překvapivým pouze takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5609/2016, nebo obdobně nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12). O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná, neboť námitka započtení neurčité a nejisté pohledávky byla žalobkyní vznesena již podáním ze dne 22. 11. 2021, přičemž odvolací soud ve svém prvním kasačním usnesení zavázal soud prvního stupně mimo jiné k tomu, aby se jí zabýval (srov. body 13 a 15 odůvodnění usnesení odvolacího soudu na č. l. 171). Před vyhlášením napadeného rozsudku nadto odvolací soud sdělil stranám řízení svůj předběžný názor na neurčitost a nejistotu aktivní pohledávky a dal jim prostor se k uvedenému názoru vyjádřit, případně na něj reagovat, čehož ostatně právní zástupce žalované využil (srov. protokol z jednání před odvolacím soudem z 2. 12. 2025 na č. l. 285 verte). Nejvyšší soud proto neshledal, že by uvedeným způsobem bylo zasaženo do práva žalované na spravedlivý proces.
23. Nejvyšší soud konečně nemůže přitakat ani tvrzení žalované, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s procesními námitkami. Uvedenou námitkou totiž žalovaná opět pouze zpochybňuje způsob, jakým odvolací soud posoudil určitost či jistotu její aktivní pohledávky použité k započtení, a předkládá vlastní verzi skutkových zjištění, čímž však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nelze (srov. shora). Brojí-li pak žalovaná proti samotnému odůvodnění napadeného rozsudku, Nejvyšší soud dodává, že i když rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, rozhodnutí zpravidla není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015), což však zřejmě není případ projednávané věci. Odůvodnění napadeného rozsudku totiž představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaná měla možnost v dovolání proti němu formulovat své námitky, což ostatně také učinila. Odkaz žalované na zásah do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je proto i v tomto směru nepřípadný.
24. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti výroku I napadeného rozsudku odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
25. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti (nákladovým) výrokům II a III napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani (objektivně) přípustné.
26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu