Plný text
23 Cdo 1634/2026-616
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně R. S. F. INC, se sídlem Trust Company Complex, Ajeltake Road, Ajeltake Island, Majuro, Marshall Islands, MH 06060, číslo společnosti 95017, zastoupené JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované Parfumerie DOUGLAS, s.r.o., se sídlem [adresa] d, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem [adresa] a, o zaplacení částky 6.030.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 36/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2026, č. j. 4 Cmo 221/2025-586, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 34.932,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované.
O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 7. 2025, č. j. 41 Cm 36/2013-537, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 5.022.000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 1.008.000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III).
2. K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2026, č. j. 4 Cmo 221/2025-586, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 5.022.000 Kč s příslušenstvím (první výrok), zastavil odvolací řízení proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (třetí výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
4. V konkrétnosti dovolatelka formuluje dovolací námitky tak, že rozhodnutí odvolacího soudu vytýká:
a) „Nenaplnění zákonných požadavků (hmotněprávních a procesněprávních požadavků) na prokázání a přiznání ušlého zisku soudem.
b) Dovození požadavku, že při posuzování ušlého zisku a jeho výše nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetku poškozeného v budoucnosti, ale musí být postaveno najisto, že při pravidelném běhu věcí, pokud by nebylo protiprávního jednání škůdce, mohl poškozený důvodně očekávat zvětšení svého majetku.
c) Dovození právního závěru, že prokazování budoucího možného zisku, ale i jeho výše je z povahy věci založeno spíše na řetězci nepřímých důkazů. Skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost).
d) Dovození pochybností o skutkovém ději, a tím i tedy závěru o nepravděpodobnosti získání ušlého zisku v případě, kdy některé soudem posuzované otázky (zde stanovení ceny budoucího plnění) měly být odstraněny výkladem projevu vůle.
e) Měl-li odvolací soud pochybnosti o skutkovém stavu (na rozdíl od soudu prvního stupně) a nebylo-li možné rozhodnout na základě plně zjištěného skutkového stavu, měl o tom odvolací soud žalobce poučit (§ 213b ve spojení s § 118a o. s. ř.) a případně též doplnit dokazování.
f) V souhrnu extrémně tvrdé a formalistické důkazní standardy při prokazování výše ušlého zisku a nemožnost žalobce reagovat na pochybnosti o skutkovém stavu, které vedly odvolací soud k zamítnutí žaloby bez možnosti, aby na ně mohl žalobce adekvátně reagovat a tyto pochybnosti odvolacího soudu odstranit. Tím došlo k porušení zásady legitimního očekávání a zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí.“
5. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné, a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.
7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Dovolání není přípustné.
12. Přípustnost dovolání nezakládá otázka nesprávné aplikace zákonných pravidel o náhradě škody (ušlém zisku) [shora označená pod písm. a)].
13. Odvolací soud zde aplikoval § 373 a § 379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“). Současně ve svém právním posouzení vycházel ze závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu shrnutých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1069/2008. Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v poměrech věci zde vedené.
14. Odkazuje-li dovolatelka na další konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007, ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, či ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2385/2014), nejde o rozhodnutí, která by nabízela jiné právní posouzení otázky náhrady ušlého zisku, než z jakého v projednávané věci vyšel odvolací soud.
15. Oproti tvrzení dovolatelky jiné stanovisko nepřináší ani odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 922/18, neboť v něm Ústavní soud zvažoval ústavní rozměr v rámci aplikace zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stejně tak je tomu v dalších odkazovaných rozhodnutích dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 333/2021, či ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2358/2021).
16. Jde-li o samotnou otázku prokázání výše ušlého zisku [dovolací námitky shora označené pod písm. b) a c)], pak rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněného pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
17. Namítá-li v této souvislosti dovolatelka, že závěry vyjádřené v odkazovaném rozhodnutí nebyly dovolacím soudem vztaženy též na posouzení otázky ušlého zisku, lze pak odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 149/2019, který tak činí, neboť jde o obecné pravidlo rozložení důkazního břemene, stejně jako přijímá závěr, že má-li být žalobce s nárokem na náhradu ušlého zisku úspěšný, musí soud na základě tvrzení žalobce (resp. provedeného dokazování a všeho, co vyšlo za řízení najevo) nabýt „vnitřního přesvědčení odpovídajícího praktické jistotě“ (srov. MACUR, J. Postmodernismus a zjišťování skutkového stavu v civilním soudním řízení. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 171), že nebýt protiprávního jednání škůdce, žalobce by s ohledem na pravidelný běh věcí získal majetkový prospěch (ušlý zisk).
18. Dovolatelka tak fakticky sporuje závěr odvolacího soudu o tom, že v řízení nebylo prokázáno, jaké náklady by jí v souvislosti s výrobou magazínů v roce 2012 vznikly, a proto dle odvolacího soudu výsledky hodnocení důkazů připouštějí s velkou mírou pravděpodobnosti, že skutečný zisk z obchodů, které by podle uzavřené smlouvy strany realizovaly, by byl jiný, než tvrdí žalobkyně.
19. Dovolatelka zpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu tím způsobem, že prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci a na ní zakládá právní závěry, jež pak konfrontuje s judikaturními závěry dovolacího soudu. Nejvyšší soud v rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právních otázek vytyčených soudem – správné, Nejvyšší soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či ze dne 8. 8. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3105/2023).
20. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka týkající se interpretace projevu vůle [shora označená pod písm. d)]. I zde totiž dovolatelka toliko fakticky napadá skutkový závěr o tom, že výše ušlého zisku v řízení nebyla prokázána. Neoznačuje žádné ustanovení smlouvy, jehož jiný výklad by mohl založit pro ni příznivé rozhodnutí ve věci. K tomu dovolací soud připomíná, že otázku, jejíž odlišné posouzení by nemělo vliv na výsledek řízení, je třeba považovat pro řešenou věc za hypotetickou (akademickou). Podle dikce § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. například usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nezávisí). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2368/2021, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020).
21. K namítanému nedostatku poučení dle § 213b ve spojení s § 118a o. s. ř. [dovolací námitka shora označená písm. e)] dovolací soud uzavírá, že uvedené námitky jsou námitkami směřujícími do vad řízení, avšak nezahrnujícími otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017). Ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání by námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu mohly samy o sobě zcela výjimečně založit pouze za předpokladu, že by představovaly tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2733/19). Tento přesah však dovolací soud v poměrech řešené věci neshledal.
22. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2026
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu