Plný text
23 Cdo 1676/2026-554
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně EMEXKON s.r.o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Evou Červenou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované TARIS Evropská Park, s.r.o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 5 549 100 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 102/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2026, č. j. 72 Co 416/2025-526, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 5 549 100 Kč s příslušenstvím představující část zádržného ze smlouvy o dílo, kterou spolu účastníce uzavřely dne 26. 5. 2017. Smluvní podmínka pro výplatu zádržného byla podle tvrzení žalobkyně splněna dne 30. 4. 2023, přičemž předmětná částka měla být vyplacena do 25 dnů po jejím splnění. Žalovaná však na uvedený dluh ničeho neplnila a uplatněnému nároku se bránila mimo jiné námitkou započtení, jíž proti pohledávce žalobkyně započetla vlastní pohledávku v rozsahu nákladů na odstranění vad díla.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 2. 2025, č. j. 27 C 102/2024-448, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 5 549 100 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (výslovně v celém jeho rozsahu) dovoláním, v němž odmítla závěr soudů nižších stupňů, že její (aktivní) pohledávka použitá k započtení je nejistá a neurčitá. Soudy podle jejího názoru dospěly „k nesprávnému skutkovému posouzení věci, čímž věc nesprávně právně hodnotily“. Rozhodná otázka nejistoty a neurčitosti pohledávky je přitom podle žalované dovolacím soudem řešena nejednotně. Žalovaná zejména upozornila na to, že soud prvního stupně ji podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, vyzval k doplnění důkazních návrhů, avšak následně jí navrhované důkazy neprovedl a uzavřel, že dokazování aktivní pohledávky by neúměrně prodlužovalo délku soudního řízení. S tím však žalovaná nesouhlasila. Podle svého názoru soudu předložila důkazní návrhy, jež byly nezbytné pro prokázání její pohledávky, a toto prokazování by tak nebylo spojeno s obtížemi. Soudy nižších stupňů se tak odchýlily od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, a navíc porušily zásadu legitimního očekávání a zásadu hospodárnosti. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil, případně aby jej změnil.
5. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“.
7. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Žalovaná především napadá závěr odvolacího soudu, podle něhož její pohledávka za žalobkyní není podle § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, způsobilá k započtení.
11. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, shrnul, že za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. S ohledem na smysl a účel § 1987 odst. 2 o. z. je pak zásadně nutné míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky posuzovat relativně, ve vztahu k pohledávce pasivní; za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky.
12. Podle citovaného rozhodnutí velkého senátu současně platí, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§ 2 o. z.). Vycházejí-li obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné.
13. Velký senát v předmětném rozhodnutí dále uvedl, že ačkoliv je likvidita aktivní pohledávky hmotněprávním předpokladem jednostranného započtení, ochrana poskytovaná vykládaným ustanovením se prosadí zpravidla až v soudním řízení, v němž se věřitel pasivní pohledávky domáhá jejího splnění. Uplatní-li žalovaný dlužník pasivní pohledávky v tomto řízení námitku započtení a vznese-li žalobce (věřitel pasivní pohledávky) námitku relativní neplatnosti jednostranného započtení, musí soud posoudit, zda je započítávaná (aktivní) pohledávka jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., a tedy způsobilá přivodit svým započtením (v rozsahu, v jakém se pohledávky kryjí) zánik žalobou uplatněné (pasivní) pohledávky. Tak tomu zpravidla nebude tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. V úvahu je přitom třeba vzít i stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena.
14. Velký senát tak uzavřel, že je-li námitka započtení vznesena v okamžiku, kdy je řízení teprve na začátku a prokazování skutečností rozhodných pro posouzení aktivní pohledávky nebude významně složitější, než je tomu v případě žalobou uplatněné pohledávky, bude zpravidla na místě závěr, že započtení neodporuje § 1987 odst. 2 o. z. (srov. výše k posuzování, zda je aktivní pohledávka „nejistá nebo neurčitá“). Naopak, námitka započtení uplatněná až na konci nalézacího řízení, či dokonce až jako obrana v exekučním řízení, obstojí pouze v případě, bude-li aktivní (započítávaná) pohledávka zcela nepochybná (nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět žádné složitější dokazování).
15. V projednávané věci odvolací soud vyšel z toho, že (na rozdíl od pasivní pohledávky žalobkyně) aktivní pohledávka žalované není dostatečně určitá ani co do základu, ani co do své výše. Žalovaná totiž v řízení (ani po výzvě soudu podle § 118a o. s. ř.) dostatečně přesně netvrdila, jakých vad se náklady na odstranění vad díla týkají, jaké byly žalovanou skutečně vynaložené náklady na odstranění jednotlivých vad a zda tyto náklady odpovídaly obvyklé ceně účelně a hospodárně vynaložených nákladů. Podle odvolacího soudu tak již na základě tvrzení žalované bylo možno dospět k závěru, že k prokázání aktivní pohledávky by muselo být provedeno rozsáhlé dokazování (srov. body 34 a 38 odůvodnění napadeného rozsudku). Jestliže za daných okolností odvolací soud uzavřel, že aktivní pohledávka použitá k započtení je nejistá a neurčitá, přičemž pro posouzení existence aktivní pohledávky bude nutno vést rozsáhlé a složité dokazování, které by neúměrně prodloužilo řízení o pasivní pohledávce, je zřejmé, že postupoval v souladu se shora citovanou judikaturou, od níž se Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat (a žádný takový důvod neplyne ani z dovolání). Nejvyšší soud ani neshledal, že by ohledně předmětné otázky byla jeho judikatura nejednotná, jak uváděla žalovaná v dovolání.
16. Jestliže pak žalovaná tvrdí, že jí navrhované důkazy byly dostatečné k prokázání existence její pohledávky za žalobkyní, patrně přehlíží, že odvolací soud k uvedenému závěru nedospěl. Ten totiž (ve shodě se soudem prvního stupně) vycházel z toho, že žalovaná ohledně výše a existence své pohledávky neunesla nejen břemeno důkazní, ale též břemeno tvrzení (srov. body 34 a 37-38 odůvodnění napadeného rozsudku ve spojení s body 32-33 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Žalovaná tak svou námitku staví na vlastní verzi skutkového stavu věci, jež je odlišná od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci odvolacím soudem založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1230/2023, ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3561/2024, a ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1800/2024).
17. Další námitky žalované, podle kterých soudy nižších stupňů porušily zásadu legitimního očekávání a hospodárnosti řízení, rovněž nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Žalovaná těmito námitkami nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž poukazuje na možné vady řízení, k nimž však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterou však není námitka žalované proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014). Přípustnost dovolání by vada řízení mohla založit pouze zcela výjimečně za předpokladu, že by šlo o tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2733/19, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. 23 Cdo 2942/2025), což v daném případě není splněno.
18. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti výroku I napadeného rozsudku odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
19. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti (nákladovému) výroku II napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani (objektivně) přípustné.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu