Plný text
23 Cdo 1696/2021-732
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně BP Kipper s. r. o., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Janem Kollárem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované ROCKNET s. r. o., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení částky 5 437 775 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 1 C 825/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2020, č. j. 17 Co 244/2019-674, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 36 736 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu – z obsahového hlediska vyplývá, že napadá pouze tento – uvedeného v záhlaví podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť ačkoliv již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, a činí tak opakovaně i nadále, že pokud má být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak dovolatelka avizuje, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje; dovolatelka ovšem ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu neuvádí a tato není seznatelná ani z obsahu dovolání [vyjma otázky, kdy skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, kde ovšem cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. rozsudky ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1509/99, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3174/2009), která byla vydána v dovolacím řízení podléhajícím procesní úpravě účinné do 31. 12. 2012, v jejímž režimu se dovolací soud mohl zabývat tím, zda rozhodnutí odvolacího soudu nevychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, což nyní neplatí – k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1494/2019], pročež trpí vadou, která nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a v dovolacím řízení pro ni nelze pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
Odmítnutí dovolání, které nesplňuje zákonem stanovené požadavky, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2021
JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu