Plný text
23 Cdo 1708/2018-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně Bioplyn Strunkovice, s. r. o., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem [adresa] za účasti OTE, a. s., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem [adresa] o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (žaloba dle části páté občanského soudního řádu), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 75/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2017, č. j. 24 Co 130/2017-198, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 13. 1. 2017, č. j. 25 C 75/2015-144, určil, že účastnice je povinna hradit žalobkyni za elektřinu vyrobenou v bioplynovém zdroji o výkonu 200 kW výrobny RV Dřevec zelený bonus ve výši stanovené zákonem a účinným cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu pro bioplynové zdroje pro výrobu elektřiny o výkonu 200 kW uvedené do provozu v období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 (bod I. výroku), a rozhodl, že v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí předsedkyně Energetického regulačního úřadu ze dne 29. 12. 2014, č. j. 02038-24/2014-ERU, a rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 10. 10. 2014, sp. zn. SLS-02038/2014-ERU, č. j. 02038-19/2014-ERU (bod II. výroku). Dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhá určení, že účastnice je povinna hradit zelený bonus v době od 1. 1. 2013 do konce životnosti výrobny elektřiny, a v části, v níž se domáhá zaplacení náhrady nákladů řízení před správním orgánem (bod III. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod IV. výroku).
K odvolání účastnice odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba, aby společnosti OTE, a. s., se sídlem [adresa] Praha 8, identifikační číslo osoby [IČO], byla uložena povinnost hradit žalobkyni za elektřinu vyrobenou v bioplynovém zdroji o výkonu 200 kW jeho výrobny středisko RV Dřevec v době od 1. 1. 2013 do konce životnosti bioplynového zdroje o výkonu 200 kW zelený bonus ve výši stanovené zákonem a účinným cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu pro bioplynové zdroje pro výrobu elektřiny o výkonu 200 kW uvedené do provozu v období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 a aby této společnosti byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení před správním orgánem, se zamítá (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Účastnice řízení se vyjádřila tak, že dovolání žalobkyně navrhuje odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení či jeho části (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Z povahy věci vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením z 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
Dovolatelka ve vztahu k přípustnosti dovolání obecně uvádí, že „rozhodnutí věci závisí na vyřešení otázek, které ve smyslu ust. § 237 o. s. ř. v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, resp. měly by být dovolacím soudem posouzeny jinak, jak je podrobně rozvedeno níže“. V dalším obsahu dovolání přitom dovolatelka polemizuje se závěry odvolacího soudu ohledně otázky paralelního připojení výrobny žalobkyně k distribuční soustavě ze strany provozovatele distribuční soustavy. Výše uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání dovolatelka nedostála, když přípustnost dovolání v této souvislosti již nijak blíže nevymezuje, přičemž sama skutečnost, že dovolatelka má jiný právní názor na otázku paralelního připojení výrobny, přípustnost dovolání založit nemůže.
Ve vztahu k požadavkům vymezení přípustnosti dovolání lze z jeho obsahu dovodit toliko námitku rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to s rozsudkem ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 226/2005, kdy se podle dovolatelky odvolací soud nevypořádal se všemi argumenty a zjištěními prvostupňového soudu. Nejvyšší soud však dovolatelkou namítaný rozpor neshledal, když odvolací soud dle názoru dovolacího soudu svůj odlišný právní náhled na danou věc odůvodnil a dostatečným způsobem se vypořádal se zjištěními soudu prvního stupně i s jeho argumentací.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu